V publikaci “Mentalizing in Child Therapy” (ed.Anneles J.E, Verheungt-Pleiter, Jolien Zevalkink, Marcel G.J. Schmeets, nakl. Karnac Books), kterou čtu už po několikáté, jsem se setkal s názorem, že narcistická osobnost se pravděpodobně váže na vyhýbavou emoční vazbu s matkou (avoidant attachment). Tato zajímavá, pokud vím zatím výzkumně nepotvrzená hypotéza, podle mě dává smysl.
Pokud rodič (nebo jiná významná “vazbová” osoba) poskytuje dítěti bezpečí pouze za předpokladu, že se “ovládá”, tedy nedává nahlas najevo svůj strach, neřve, nepláče, je “hodné”a tzv. nezlobí (podstata vyhýbavé vazby), dítě je nuceno hledat zdroj svého zklidnění jinde, než u rodiče, například v sobě. Potíž je v tom, že jeho psychické zdroje, obranné a regulující strategie úzkosti jsou ještě nezralé a nefunkční. Tato situace může mít za následek, že dítě zůstává úzkostným bez vědomí okolí a postupně přesouvá svoji pozornost ze svého rodiče, na sebe a to, co mu chybí, nahrazuje fantazií. V některých případech (bylo by zajímavé výzkumně zjistit ve kterých) se slabé a závislé dítě stane silným a autonomním hrdinou a šampionem. Aby svoji úzkost přežilo, uvěří tomu, že je výjimečně silné a mocné. Mentální reprezentací podobného adaptačního mechanizmu jsou omnipotentními fantazie a nerealistické představy o své vlastní síle, schopnostech, rozumu, soběstačnosti a nezávislosti. Domnívám se, že v těchto mentálních reprezentacích lze hledat zdroj megalomanských a grandiózních představ, kterými děti s narcistickými obranami a dospělí s narcistickou strukturou osobnosti velmi trpí.
Pro narcisticky organizované lidi žádná vlastní slabost neexistuje. Spolehnout se na okolí, žádat někoho o pomoc znamená pro ně selhání, které ohrožuje jejich křehkou psychickou rovnováhu. Jejich self drží pohromadě jenom tehdy, když si neustále sami sobě a svým okolím potvrzují, že jsou vyjímeční, že nikoho nepotřebují, že jsou nenahraditelní a geniální. O co více jsou pak narcistické osobnosti v kontaktu se svojí skutečnou realitou (pravé self), tedy se svým závislým a dětským self, o to naléhavěji se snaží zažít pocit moci a kontroly nad sebou, nad svými nejbližšími, a potažmo nad celým světem. Pocitu moci dosahují obvykle prostřednictvím peněz, zneužíváním politické moci, citovým a fyzickým násilím a manipulací, anebo, v méně nebezpečných případech, pomocí skutečného uměleckého nebo jiného talentu.
Je důležité si uvědomit, že k tomu, aby tento mechanizmus dlouhodobě fungoval, potřebují vnější podporu,”spolupráci”. Spolupracující osoby jsou většinou lidé, kteří jsou ochotni narcistickým osobnostem jejich potřeby saturovat. Svoje slabě a fragmentovaně vnímané self (slabý pocit vlastní hodnoty) tyto “spolupracovníci” léčí tím, že se s megalomanskými ideály narcistického člověka identifikují a přijmou za své, přičemž podlehnou svému infantilnímu přání mít ideálního rodiče. Paralelně s tímto procesem pak odštěpují a projektivně identifikují své slabé, tedy nechtěné části self do svých (domnělých) nepřátel. Narcistická autorita se pak stane reprezentantem homogenní masy lidí, davu, který sdílí stejný všemocný a neporazitelný ideál a je zároveň zbaven (očištěn) svých nechtěných, nejistých částí svého self.
To, že na počátku tragické společenské reality (známe stovky příkladů z historie i současnosti) může být zkušenost dítěte s vyhýbavou emoční vazbou s matkou (insecure avoidant attachment) je možná příliš zjednodušený závěr. Nejistá, vyhýbavá emoční vazba dítěte s matkou a vznik narcistických reaktivních a charakterových obran však rozhodně stojí za další přemýšlení a zkoumání.