Minulý víkend jsem měl možnost potkat zajímavé lidi – profesionály z diagnostického ústavu v MS kraji. Kolegové, kteří mě pozvali na seminář a supervizi, mluvili se se mnou zasvěceně o potřebách a osudech dětí, kteří se k nim na příkaz soudu dostávají. Některé děti jsem měl možnost na dálku i potkat. V souvislosti s probíhající tendencí dávat děti automaticky do přechodné a dlouhodobé pěstounské péče mě zaujala informace, že čím dál více dětí se z pěstounských rodin ocitá v ústavech. Při současné praxi, kdy se budoucí pěstouni oslovují na nádražích či na ulicích, a hloupých reklamních kampaních, se tomu ani nedivím.
Považovat jakoukoli rodinu a dospělé s jakoukoli motivací za lepší v péči o traumatizované děti, než např. “zařízení na okamžitou pomoc dítěti”(zdvopy) nebo dětské domovy rodinného typu, je blbost. Celá kampaň na shánění pěstounů se může lehce obrátit proti dětem ve chvíli, kdy se dostanou do rodin, které svoji roli nezvládnou. Zvládnout péči o dítě, které není “naše”, které má spousty emočních problémů a problémů v chování,a které je v případě tzv.profesionálních pěstounů v rodině jen “dočasně”, na dobu, kterou nikdo předem neurčí(!!!) je nadlidský výkon. Jak pro pěstouny, tak především pro dítě. A to bez ohledu na to, jakým sítem a školením tito krátkodobí pěstouni procházejí (navíc o výběru a o kvalitě školení někdy velmi pochybuji).
Ne pro všechny děti je pěstounská péče vhodná. Setkávám se s dětmi v terapii, které prošly velmi špatnou zkušeností s pěstouny. Ti jim například bránili v kontaktu s biologickým rodičem. Pro tyto děti by bylo další umístění do nové přechodné rodiny re- traumatizující a mohlo by jim to trvale uzavřít cestu do jakékoli rodiny. Ústav, kde je například 10 dětí a kde se děti starají citliví etopedi, vychovatelé a psychologové a sociální pedagogové, je pro takové děti lepší alternativou. A takové ústavy u nás opravdu jsou. Bohužel mezi ně nepočítám slavné klokánky, které se podle mých zkušeností o děti starají často velmi neodborně, čím je někdy víc ohrozí, než jim pomohou.
Od odborníků, kteří se péči o ohrožené děti věnují již mnoho let a které si vážím, jsem opakovaně zaznamenal názor, že kdyby paní Vodičková svými mediálně vděčnými klokánky nevázala na sebe politickou a finanční podporu státu, mohla síť pěstounských rodinv naší zemi vzniknout již dávno, podobně jako je tomu například na Slovensku. Nyní bychom nemuseli vše kvapně a nepromyšleně dohánět. Humbuk kolem neprodloužení výjimky ze zákona pro klokánky proto považuji za nehoráznost. V době, když jsem s kolegy zakládal Linku bezpečí, musel jsem paní ředitelku Nadace naše dítě varovat a chránit před neodbornými postoji paní Vodičkové. Nyní, když se paní Ing. Baudyšová stala senátorkou, obávám se, že politiku klokánků a paní Vodičkové bude prosazovat na politické úrovni.
Domnívám se, že žádná péče o děti, které ztratily svoji rodinu, není špatná, pokud je zajištěna lidmi, kteří jsou dostatečně odborně a lidsky vybaveni. Předpokládat, že se rodina automaticky nahradí tím, že se dítě bude střídavě přesouvat z jedné do druhé náhradní rodiny, je cesta do pekel. Ačkoli trend umísťování dětí do rodin obecně považuji za správný, neměl by se nidky aplikovat plošně a automaticky. Pokud se tak děje, je to ideologické, nikoli odborné řešení.
Hlavní však je, aby se čím dál více dětí vracelo do svých vlastních rodin, tak jak je to ostatně napsané v novele zákona bos sociálně právní ochraně dětí,která platí od začátku roku. Není nic cennějšího a zdravějšího, než citová vazba mezi rodičem a dítětem. Proto by se tato vazba měla chránit co možná nejdéle. Maximální pozornost a péče by se měla věnovat péči o ohrožené a rizikové rodiče, pokud citovou vazbu se svými dětmi sdílejí.
Každé dítě je unikát. Žádné ideologické ani medíálně populární řešení mu nepomůže.