Čím déle pracuji s dětmi tím více mi připadá, že jedním z nejvíce užitečných (efektivních) konceptů popisujících terapeutický proces jsou teoretické koncepty zabývající se prostorem, ve kterém se odehrává psychická změna. Tím prostorem nemyslím fyzický prostor, který je důležitý z hlediska stálosti vnitřních objektů, ani nemám na mysli prostory vyhrazené vnitřní realitě klienta a terapeuta. Myslím na prostor (místo), který vzniká (tvoří ) jako výsledek vzájemného působení vnitřní (psychické) reality terapeuta(matky) a vnitřní (psychické) reality klienta (dítěte). Smysl “třetího prostoru”, jak by takový prostor možná nazval D.W.Winnicott, je v mnoha ohledech klíčový pro porozumění a symbolizaci společný prožitků. Ty může dle Daniela Sterna terapeut a klient zažívat během unikátních, nepředvidatelných a neopakovatelných vzájemných interakcí, tedy “zde a nyní”. Stern ve své výzkumné činnosti rovněž dospěl k závěru, že inter-subjektivní prostor, jak tento prostor nazývá, je cílovým místem psychoterapeutického procesu. Je to možná prostor, kde podle Winnicotta vznikají tzv.přechodové (transitional) fenomény (objekty), umožňující symbolickou reprezentaci a reflexi sebe sama, čili formování self.
Jak se tyto teoretické koncepty aplikují a potvrzují v terapeutické praxi můžu ilustrovat následujícím úryvkem z terapie pětiletého chlapečka.
Chlapec, jménem Alex, žije první rok se svými pěstouny. Během osmého terapeutického sezení mě opět žádá o sledování videa na kanálu you tube. Video, které zřejmě viděl na počítači svého staršího bratra, obsahuje ukázky z počítačové hry, ve kterém vystupuje skupina plyšových hraček (pro znalce Five Nights At Freddies). Mechanické hračky jsou většinou v poškozeném stavu, z břicha jim trčí dráty, namísto rukou mají železa, chybí jim čelist, nebo oko. Navzdory tomuto poškození se však dovedou dobře pohybovat, což jim dává možnost kdykoli a kdekoli se nečekaně zjevit k smrti vyděsit každého, kdo je včas nezažene zpátky do tmy. “Hyperaktivní” chlapeček, jehož pěstouni mě vyhledali kvůli nekontrolovaným záchvatům agrese a zoufalství, se zdá být těmito postavičkami fascinován a okouzlen. Je mu líto, že se na něj nemůže koukat celé terapeutické sezení. Lpění na sledování si zčásti interpretuji jako jeho resistenci vůči dění v hodině.
Když video vypnu, obrátí se směrem k objektům v terapeutické místnosti. Z různých hraček jej nejvíc zaujme velký dinosaurus T-rex. Zvláštností dinosaura je jeho zdemolovaný stav. Utržená čelist, ulomená noha a vytržené oči vznikly dílem fantazijního odehrávání klientů během minulých terapií. Alex má velký zájem na opravě pravěkého dravce. Lepenkou a modelínu mu přilepíme končetinu, v hromadě hraček objevíme a slepíme urvanou čelist. Strnulými pohyby se pak zvíře v rukou Alexe sune k domečku, ve kterém žijí různí lidé a zvířata. Dinosaurus z domu vyrve figurku ženské postavy a nese jí v tlamě směrem ke své jeskyni. Zatímco unáší svou kořist v tlamě, Alex zuřivě řve a vydává kousací a žvýkací zvuky. Když komentuji, že T-rex paní zřejmě už sežral, Alex přitakává. Zároveň však přitakává i tomu, že si s ní bude bydlet v jeskyni. Vypadá to, že paní je mrtvá i živá zároveň. Jakoby se jednalo o ženskou postavu, po které se dá jednak toužit a kterou lze i zároveň i zabíjet. (biol. matka umístila Alexe ve třech letech do dětského domova a nechala si jeho mladšího sourozence).
Koncept inter -subjektivního, třetího, nebo přechodového prostoru, pomáhá pochopit a prožít, co se během spontánní, společné hry, v mysli dítěte děje. V prostoru mezi vnitřní realitou dítěte a vnitřní realitou terapeuta je možné cokoli. V jednom společném okamžiku, na jednom společném místě se stane, že terapeut a dítě jsou i nejsou spolu. Tento prostor však vznikne pouze za předpokladu, že terapeut je dostatečně emočně naladěn nejen na to, co se děje v něm a v dítěti, ale i na to, co se děje “zde a nyní” děje MEZI NIMI.