Nemám rád tzv.psychologické rozbory “kriminálních” osobností, které vedou některé “odborné” osobnosti v médiích. V případě asi největšího masakru gay komunity v historii jsem však v pokušení udělat výjimku. Dozvěděl jsem si totiž, že otec masového vraha z Orlanda, prohlásil, že homosexuálové nemají být zabíjeni, protože je potrestá sám Bůh. Prohlášení otce bylo publikováno současně se zjištěním, místních médií o tom, že vrah býval klientem gay seznamky a hostem v gay klubu, který později vystřílel.
Mimoděk se předemnou odvinul příběh člověka, který se za svoji přirozenou lidskou orientaci cítil provinile kvůli předsudkům svého otce. Svoji prožívanou vinu projikoval na “objekty”, reprezentující to, co bylo jemu zakázáno, kvůli čemu se možná nenáviděl a co ohrožovalo jeho sebeúctu. Dokážu si představit, jak jej otec týral, ponižoval a bil, za to že je “jiný”, že nezapadá do jeho představ Afgánce, Muslima, muže a syna. Představuji si, že ruku k “dílu” přiložila místní duchovní autorita zastupující a reprezentující samotného “Boha”. Není nepravděpodobné ani to, že sám otec vraha musel nevědomě potlačovat svoje homosexuální sklony, protože by jej jinak odmítla jeho rodina, jeho otec, jeho bůh, jejich otcové a jejich bohové.
Hromadná vražda se někdy dá chápat i jako nástroj sebetrestání anebo tzv.rozšířené sebevraždy tak, jak to vidíme u například u případů tzv.maligního narcismu, který vzniká v důsledku traumatického odmítnutí ze strany rodičů.
Píše se že vina padá na sedm generací po zločinu. Myslím si, že to platí nikoli pro příští, ale pro předchozí generace.