“Carpe diem”, zní reklamní nápis na autobuse, krerý vozí lidi z uprchlického tábora do skladu organizace, která jim vydává oblečení, zubní pastu a teplé jídlo. Šestkilometrová trasa tam a zpátky stojí dvě euro, kvůli kterým rodinám s dětmi stojí za to, aby jí absolvovali pěšky. Nabírám je po cestě s igelitkami nacpanými oblečením, které jim poslali ženy a muži s konfekční velikostí L, XL, nebo XXL.
Anebo je potkávám přímo ve skladu.
– Too big!
Roztahuje ruce třicátník z Iráku, kterému přes pult podávám čtyři kalhoty na ramínkách.
– It´s OK, we have a taylor.
Vysvětluji a vedu ho do vedlejší haly, kde mladý kluk z Afganistánu provádí na šicím stroji zázraky na počkání. Boty však přešít nejde. A tak chlapík se zahalenou manželkou a čtyřmi dětmi odchází do tábora v promočených bačkorách. V zimním počasí, které je letos na ostrově Lesbos mimořádně kruté, jdou společně směrem k zastávce autobusu.
– I will take you.
Nabízím odvoz a otevírám dveře a kapotu auta.
– Thank you, thank you.
Příjímá otec moji nabídku.
– You are welcome!
Odpovídám s pocitem studu a viny. Rodinka se rychle vmáčkne do nejmenšího auta, které se dalo pronajmout a já si všimnu, že paní je těhotná. Výhled z auta mi spolehlivě zakrývají hlavičky rozjivených dětí a plných pytlů. Černovlasá holčička mi na hlavu staví plyšovou opičku, kterou dostala v našem skladu. Ve zpětném zrcátku sleduji, jak mi s opičkou skáče po hlavě. Na sedadle spolujezdce sedí otec s dvěma dětma na klíně. Jedeme podél rozbouřeného moře. Voda naráží na skály a stříká na přední sklo. Otec a děti se tváří, jakoby byli na výletě. Moře bičuje pobřeží. Myslím na to, že je to stejné moře z kterého je vylovili, když se jejich člun přiblížil na dohled od břehu. Dnes ráno jsem četl ve zprávách, že dívku, která předevčírem vypadla ze člunu, ještě nenašli. Jeden z uprchlíků tvrdí, že zná jejího otce. Prý to byl jeho druhý útěk s dvěma dcerami. Při prvním útěku jim zbloudilá střela zabila matku.
– How long are you here?
– Eight months.
Odpovdá s milým úsměvem otec. Víc se raději neptám. Z vyprávění jiných rodin vím, že na začátku bydlí v hadrových stanech bez tepla, elektřiny nebo suchého oblečení. Po několika měsících se smějí přestěhovat do buněk, zvaných isobox, kde žijí s dalšími rodinami.
– Where you from?
– Czech republic.
Nic mu to neříká, nedivím se mu.
– Near Germany.
– Oh, Germany.
Odpoví chlap a zasněně se usměje. Pomalu se blížíme k táboru, který se jmenuje stejně jako nejbližší vesnice – Moria. ´Moria jako mor´ , říkám si v duchu a zastaví se mi dech, když na odbočce směrem do tábora zpozoruji policejní hlídku.
– Down, down!
Křičím a pravou rukou tlačím dolů hlavičku děvčátka natlačeného mezi přední sedadla. Matka i otec pohotově schovávají hlavičky dalších dětí.
– Police, not good!
Vysvětluji a se srdcem v kalhotách míjím policejní auto. Mnozí z dobrovoníků mě varovali, že řečtí policisté zastavují auta převážející uprchlíky, aby je pak pod záminkou porušení předpisů drželi do večera na policejní stanici a řidiči na 21 dní odejmuli řidičský průkaz.
– Good!
– Yes!
Blížíme se k táboru. Po cestě míjíme hloučky dospělých lidí a rodin, a několik osamělých dětí, které unaveně kráčejí do kopce. Dojedu k hlavní bráně. Vítá mě smrad z kanalizace. Zastavím a pomůžu vyložit auto.
– Thank you my friend.
Usmívá se můj nový přítel a drží si při tom ruku na srdci.
– Thank you, thank you.
Volá stydlivě manželka a balí děti do deky. Chlapíkovi podávám ruku a přeju hodně štěstí. Kluci mi mávají na rozloučenou, holčička si tiskne k sobě opičku. Ve zpětném zrcátku sleduji, jak za nimi policista zavře vysokou bránu, kterou lemují dva ostatné dráty. V očích mě štípou slzy.
Po pár minutách kličkování mezi lidmi si všímám postavu mladého muže. Poznávám v něm nejstaršího bratra osmiletého Mudžiba, kterého jsem v minulých dnech navštívil ve stanu. Mladík mě poznává též a tak ochotně nasedá do auta. Ptám se, kam má namířeno. Lámanou angličtinou odpoví, že nikam, že má ve zvyku „běhat“, protože mu to pomáhá. Ochotně vysvětluje, že kdysi byl úspěšný sportovec a získal mnoho medailí, Pod nos mi strčí mobil a hrdě mi ukazuje fotku asi šestiletého chlapce s medailí na krku.
– It is me!
Říká hrdě a tvrdí, že v Afganistanu byl „champion“ v něčem, čemu jsem nerozuměl. Zatímco řídím, snažím, se ho chválit a oceňovat úspěchy. Bočním pohledem vnímám jeho pocit šťěstí, že se mi to všechno mohl sdělit. Zeptám jsem se na Mudžiba, nejmladšího bratra. Dozvídám se, že s mojí zprávou s ním včera šli na domluvenou schůzku do sídla MSF – Lékařů bez hranic. Tam ho prý vyšetřili a poslali do nemocnice.
– Good, good.
Komentuji a myslím na to, že bude několik dní v teple a bude jíst dobré jídlo.
– Yes good.
Opakuje spolujezdec a nepřestává si prohlížet fotky v mobilu.
Když jsem jeho a jeho rodinu před pár dni navštívil v provizorním stanu, byli všichni vyděšení. Mudžib, ten nejmladší z nich, už několik měsíců téměř nekomunikoval a dokonce je poslední dny přestal poznávat. V noci vřískal ze spaní, přes den měl záchvaty, kdy zuřil a kopal kolem sebe. Během setkání se mi chlapeček svěřil, že se mu v noci zdá o tom, že vypadl ze člunu. Při další návštěvě stanu jsem mluvil s jedním z bratrů a matkou bez chlapce. Porozuměl jsem, že jejich největším problémem je vedle stavu malého bratra, chování toho nejstaršího. Mohammad, kterého jsem právě vezl, byl prý agresivní slovně i fyzicky. Matka mi s pláčem ukázala cáry papírů, původně policejních dokumentů, které Mohammad ve jednou vzteku roztrhal.
– Would you like to have a coffee with me?
Nabízím mu pozvání s nadějí, že se můžeme o něm a bratrovi v klidu promluvit. S poděkováním odmítl a ukázal, kde mu mám zastavit.
– You are a great guy and sportsman my friend.
– Thank you.
– You need to be patient with your little brother, he is very sick…
– Yes, yes.
Odpověděl a vystoupil z vozu. V zrcátku jsem zahlídl, jak na okraji silnice běží zpátky do tábora.
– Hello taxi man!
Vítá mě se smíchem Emanuel, ktarý byl pověřen vedením skladu s oblečením. Pochází z Nigérie, kde byl mučen. V „terapeutickém“ rozhovoru se mi svěřil, že má vykloubené klouby a stopy po pálení.
– Yes, im a taxi man!
Směju se taky a nakládám další rodinku. Sjedeme na hlavní silnici, která vede podél bouřícího se moře. V jednu chvíli nás předjede řecký autobus. „Carpe diem“, čtu reklamní slogan na jeho boku.