„Jseš fakt debil,“, zakřičel na spolužáka a praštil jej do zad takovou silou, že odletěl na druhý konec učebny. Než se spolužák stihnul zvednout, Petr byl zase u něj a zuřivě mu začal kopat do hlavy. „Ty čuráku, kreténe, už nebudeš smrdět, ty svině“, řval a pokračoval by dál, kdyby jej vyučující a spolužáci neodtrhli. Napadený spolužák se svíjel v koutě. Petr se rychle se uklidnil, a šel si sednout do lavice. Tvářil se, že se nic nestalo. Vybral si učebnici a vzal si pero, legračně šťouchl do souseda a čekal, že hodina bude pokračovat. Pak přijela sanitka a policie. Policisté odjeli s odůvodněním, že desetileté děti nejsou v jejich kompetenci. Spolužáka odvezli do nemocnice a Petr dostal třídní důtku. Na druhý den si ředitel pozval jeho rodiče do školy. Dostavil se jen Petrův táta. Nad chováním svého syna, který měl již dlouho pověst obávaného agresora, vyjádřil lítost a slíbil, že se už nikdy takto chovat nebude. Petr v ten den nepřišel domů. Po dvou dnech pátrání jej policie našla v bydlišti jeho osmdesátileté babičky, která bydlela na druhém konci republiky. Na policejní stanici dlouho a prosebně plakal. Policistům, i přizvané sociální pracovnici sdělil, že otec pravidelně mlátí nejen jeho, ale i mámu a tříletou sestřičku. Když pro něj otec a matka přijeli, všichni se na sebe usmívali. Ochotně k nim nastoupil do auta. Doma zůstal čtrnáct dní. Absenci ve škole rodiče vysvětlili horečkami, které dětská lékařka léčila po telefonu. Po té, co se Petr vrátil ze školy, s nikým nemluvil. Učitelé ho za jeho slušné chování chválili. Spolužáci si jej postupně přestali bát a považovali jej spíš za divného. Hned po vyučování spěchal domů, odkud nevycházel, ani na zájmové kroužky. Když se Petrova rodina po konci školního roku odstěhovala, málokdo si toho všimnul.
V následujících letech utekl Petr z domova několikrát. Ve třinácti jej „sociálka“ z důvodu neomlovených absencí ve škole umístila do diagnostického ústavu. Po několika útěcích skončil ve výchovném ústavu. Rodiče nad ním zlomili hůl. Ve čtrnácti měl za sebou už několik krádeží a vloupání do aut. Po jednom z útěků z výchovného ústavu jej policie zadržela na hlavním nádraží při poskytování sexuálních služeb.
Na nádraží „pracoval“ ve společnosti dalších chlapců ve věku od 11 do 16 let. Provázel a nabízel je Tomáš, bývalý chovanec dětského domova. Po té, co jej a jeho sourozence odebrali v sedmi letech matce pro zanedbávání, umístili je do několika dětských domovů. Tam dostávali pravidelně najíst, začal chodit i do školy, fasoval čisté oblečení, zažíval kolektivní zábavu a hygieniky schválenou výživu. Když Tomáš Domov opustil, něvěděl jak se namaže rohlík, ani to, jak se založí a udrží výlučný citový vztah. Po několika měsíčním hledání brigád a sezónních prací našel svoje uplatnění v nočních klubech a veřejných parcích. Tam klientům prodával zboží, které dokázali ocenit a někdy náležitě zaplatit, jenom oni. Brzy objevil svůj finanční a obchodní talent. Začal podnikat v oblasti, jejiž existenci státní správa popírala.
Kromě Petra a Tomáše patřila do jednotky dětských šlapek i romská dvojčata Láďa a Míra. Do Prahy přijeli z Ostravy, poté, co ztratili domov kvůli rozbité kanalizaci, kterou město odmítlo opravit. (Na místě jejich zbouraného domova dnes stojí obchodní centrum a luxusní bytovky). Když je otec v devíti letech posadil na mezinárodní rychlík, doufal, že kluky ubytují příbuzní na Žižkově. Po jejich exekučním vystěhování se Láďa a Míra ocitli opět na ulici. Úřady je nehledali, protože nebyli nikde v evidenci. Jejich rodina se přestěhovala k příbuzným na Slovensko. Bez identity a evidence řídí svůj život na ulici i Izmir, který do Česka emigroval z Afganistánu. Oficiálně jej Česká republika přijala jako transitního uprchlíka, který je na cestě za svými příbuznými do Německa. Z uprchlického tábora utekl před rokem. Vedle prostituce se živí prodejem drog. Ačkoli je mezi kluky skoro nejmladší, mají z něj největší respekt. Chrání jej nejen zbraň v kapse, ale i starší rodáci, kterým odevzdává část zisku.
Petr, Tomáš, Láďa, Míra a Izmir jsou soběstační a samostatní. Nedůvěřují nikomu, ani jeden druhému. Mimo klientů nedovolí nikomu, aby se k nim přiblížil. Jednou týdně si nechají nadělit prezervativy a lubrikační gely od spřáteleného terénního pracovníka z neziskové organizace. Ten je také testoval na HIV pozitivitu a vodil je k lékařům, než mu to úřady zakázali. Terénní sociální pracovník se začal o děti ulice starat krátce po sametové revoluci, kdy mu v náručí umřel mladý přítel na AIDS. Sám založil a vede neziskovku, na kterou mu stát ani město nepřispívá ani korunou. Dětská prostituce u nás totiž úředně neexistuje. Když se jeho skromné organizaci podařilo získat po letech „terénu“ budovu do pronájmu, zřídila v ní dílny a společenské místnosti, ve kterém se bezprizorním chlapcům i dívkám dostávalo důstojného a bezpečného zacházení. Dům, který sloužil pro děti ulice z celé republiky, skončil poté, co mu městká část vypověděla smlouvu s odůvodněním, že podobné služby město nepotřebuje. V současnosti se “děti ulice” scházejí a pracují v nouzovém režimu, který je placen z darů občanů.
Většina z dětí na útěku si však potřebu pomoci neuvědomuje. Někteří jí přímo odmítají. Třináctiletá Šárka z Diagnostického ústavu, ze všeho nejvíce touží po tom, aby vypadla nejen z ústavu, ale i ze své rodiny. Na ulici sice nežije, ale divoká je už dost. Nikoho neposlouchá, nepodřizuje se, agresivně odmítá jakoukoli spolupráci s dospělými autoritami. Tajně sní o tom, že uteče do Itálie, kde žije její otec, kterého osm let neviděla.
Když se s matkou od otce odstěhovali, bylo jí čtyři. Navzdory zájmu otce, který se „styků“ s dcerou domáhal i soudně, matka jí „půjčovat“ odmítala. Úřadům i Šárce tvrdila, že se otec se nedokáže o ní postarat, že jí nemá rád. Stěžovala si, že se od něj vrací domů špinavá a „rozjivená“. Otec svůj boj o dceru vzdal poté, co mu Šárka jednou sama oznámila, že s ním už nikam chodit nechce. Vrátil se do svého rodiště krátce poté, co nastoupila po prvé do školy. V půlce druhé třídy se do jejího domova nastěhoval přítel matky. Za dva roky se s matkou stěhovaly za novým přítelem. Za další dva roky se vracely zpátky do svého bytu. Poslední partner matky si přivedl sebou dospívajícího syna, kterého ubytovali v jejím pokoji. Poté, co jí začaly růst prsa, si nevlastní bratr začal líhat do její postele. „Zaučování“ trvalo s přestávkami více než rok. Šárka o něm dodnes nikomu neřekla. Byla přesvědčena, že matka by jí neuvěřila, anebo by jí obviňovala, aby si zachovala vztah s přítelem. O co více se nevlastního bratra bála, o to více jí máma připadala vzdálená a nedostupná. Když jí jednoho jarního rána kamarádka nabídla, že si místo školy udělají výlet stopem, nezaváhala. Domů se vrátila až na druhý den. Po pátém útěku z domova, jí přijali na psychiatrické oddělení, na kterém pobyla čtyři měsíce. Poté, co se vrátila domů, opět utekla. Z diagnostického ústavu se domů vrátit už nechce. Navenek souhlasí s plánovaným umístěním do azylového domu pro děti na útěku, v duchu však plánuje cestu do Itálie. V kapse nosí adresu otce, kterou si tajně vypsala ze soudního spisu.
Kluci, a dívky, kteří oscilují mezi azylovými domy, diagnostickými a výchovnými ústavy a psychiatrickými léčebnami, si potřebu náležité péče a osobního vztahu málokdy uvědomují. Ztraceni uprostřed Evropy bloudí noční metropolí a sní o lepším životě. Někteří z nich plánují další útěk či krádež, jiní obsluhují své klienty, nechávají se natáčet za peníze, kterými pak podplácejí policejní hlídky. Jsou protřelí, odvážní, nebezpeční i plaší. Vedou své životy podle podobných pravidel a hodnot, ačkoliv pocházejí z rozličných rodinných a kulturních prostředí. Jejich vnější realitou je prostředí ústavního zařízení, ulice velkoměsta, nádraží, parků nebo nároky jejich zákazníků. Jejich životy však nejvíce ovlivňuje a řídí vnitřní realita. Ta obsahuje prožitky odmítnutí, nepřijetí, neporozumění a křivd, které doprovázejí pocity lítosti, hněvu a pohrdání většinovou splečností. Divocí kluci a dívky ze všeho nejvíc touží po nezávislosti, po kontrole nad svým životem a po pocitu vyjímečnosti. O co více byli v životě odmítáni a znehodnocováni, o to více se snaží dokázat, že vládnou svému životu sami, že nikam a nikomu nepatří a nepatřili. Vnitřní realita každého z nich, podobně jako každého z nás, je také tvořena tím, co v životě zažili, a co se jim do paměti uložilo ve formě emoční zkušenosti. Nejsilněji a nejtrvaleji se do jejich paměti zapsaly prožitky, které zažívali s osobami, s kterými sdíleli nebo měli sdílet silný citový vztah.
Všichni se rodíme do vztahu. V ideálním případě je to vztah, kde jsou naše citové potřeby uspokojovány, alespoň částečně. V myslích své matky a otce máme své místo dříve, než se stihneme narodit, dokonce dříve, než se rodiče poznají. Vědomé a nevědomé fantazie našich rodičů se odvíjejí od jejich osobní zkušenosti, především z kvality a kvantity interakcí s osobami, s kterými měli a mají blízký emoční vztah. Představy o imaginárním dítěti odrážejí specifickou, vesměs nevědomou, zkušenost s vlastní matkou a otcem, s jejich očekáváními, zklamáním a projekcemi, které zase souvisí se zkušenostmi z minulých generací. Pokud se naše matka či otec cítili přijímáni a potvrzováni svými rodiči, mohli nám tuto svoji zkušenost předat bez ohledu na to, za jakých sociálních poměrů nás přivedli na svět. Sto let stará zkušenost a výzkum v psychoanalýze, i šedesát let starý pokus američana Henry Harlowa prokázali, že emoční potřeby člověka jsou nadřazeny jeho tělesným potřebám. Když si mohla v Harlowě pokusu opičí batolata vybrat mezi modelem drátěné matky, která jim poskytovala potravu a modelem chlupaté matky, se kterou se dalo jen mazlit, zvolili druhou variantu.
Jednou z životně důležitých potřeb o jejichž uspokojení se snažíme již od narození, je pocit bezpečí. Ten je podle britského psychoanalytika sira Johna Bowlbyho jednou z hlavních funkcí každého lidského vztahu. Pocity strachu a úzkosti, které novorozenec vlivem ohrožujících podnětů v mimoděložním prostoru prostředí zažívá, jej nutí instinktivně vyhledávat tělesnou blízkost a ochranu matky. Díky jejímu chování je úzkost dítěte regulována na přijatelnou úroveň a transformována na prožitek bezpečí a citového souladu. Regulace a transformace negativních emocí, na pocit bezpečí, které dítě internalizuje, se stává základní a zřejmě určující emoční zkušeností, která ovlivňuje jeho životní postoj k vnějšímu světu i k sobě samému. Emoční zkušenost člověka však začíná ještě před narozením. Prvními emocemi jsou zřejmě akustické vjemy v děloze. Tlukot srdce matky, ozvěny jejich tělesných procesů a tlumený zvuk jejího hlasu jsou emocemi, které dítě prožívá a kóduje ve svém mozku ve formě tzv. implicitních vzpomínek. Tyto vzpomínky, které se nedají vědomě vyvolat, se dají se však znovu prožít a „odehrát“ v citových vztazích.
Prožitek vlastní, nepodmíněné hodnoty a pocitu bezpečí, hrají rozhodující roli v tom, zda dokážeme důvěřovat vnějšímu světu, zda dokážeme věřit tomu, že nás lidé neohrožují a že si přejí naše dobro, ne proto, že něco dokážeme, ale pro to, že jsme. Součástí pocitu vlastní hodnoty je pocit, že naše myšlenky, představy, emoce a nápady dávají smysl. K tomu, aby člověk fungoval jako člověk, potřebuje mít svou identitu, své místo mezi jinými lidmi a ve světě. Potřebuje zažít, že jeho existence má pro někoho význam a hodnotu. Tyto pocity nemůže získat nikde jinde, než ve vztahu s jiným člověkem. Emoční prožitek toho, že je „někým“, že disponuje myšlenkami a pocity, kterým se dá porozumět, se stanou základem pocitu sebeúcty a úcty k jiným lidem.
Na psychologické úrovni jsme propojeni s jinými lidmi více, než si myslíme. Když ubližujeme druhým, ubližujeme sobě. To není ideologie, to je naše emoční zkušenost. Vědomě a nevědomě víme, co druhý člověk zažívá, když je mu úzko, když se nás nebo něčeho bojí, když má radost anebo se zlobí. Tzv. zrcadlové neurony v prefrontálním laloku mozku nám umožňují simulovat ve své mysli to, co druhý člověk dělá, anebo chce udělat, ale i to, co u toho prožívá. To, co druhý člověk cítí, nám dává smysl nejen „zrcadlově“, i ve světle naší vlastní zkušenosti s tím, jak se ke mně chovali a chovají nejbližší lidé. Schopnosti vcítění se a představování si toho, co si myslí a cítí jiní lidi, říkáme mentalizace. Slušné a morální chování je tak z velké části založené nejen na účení, ale hlavně na psychologickém mechanizmu mentalizace, která nám (podvědomě) nedovolí udělat něco, co by v nás vyvolalo nepříjemné pocity. Naproti tomu, morálka založena pouze na tradici a strachu z odplaty moc dobře nefunguje. Negativní motivace je křehká, protože je závislá na fungování a stabilitě autority. Ta, pokud není božská, sama často selhává a zrazuje. I v náboženství se ostatně čím dál více mluví o vztahu s Bohem, nikoli o slepém poslouchání.
Bohužel, ne všichni lidé si schopnost mentalizace osvojí. Nejohroženější jsou v tomto smyslu děti, které stálý citový vztah nikdy nezažily. Emočně deprivované děti a děti, které v rámci blízkého vztahu zažívají strach a pocit ohrožení, jsou ohrožené nejen neschopností mentalizovat, ale i absencí pocitu vlastní hodnoty. K tomu, aby se z Petra nestal násilník a delikvent, nepotřeboval tresty, či vyhrožování. Skutečnost, že skončil jako dobrovolná oběť znásilňování, nebyl způsoben nedostatkem jeho morálky, ale tím, co si o sobě myslel a co k sobě cítil. Ale věděl to on sám? Věděl to někdo jiný? Je otázkou kolik potkal v životě lidí, kteří by se úpřimně a nezaujatě zamýšleli nad tím, proč něco dělá či nedělá, co prožívá, co si představuje, na co vzpomíná nebo čeho se bojí. Příležitostí bylo, podobně jako v případě Šárky, zřejmě dost v rodině, ve škole, v léčebně, v diagnosťáku nebo v pasťáku. Pokud divoké děti nějaký vztah mají, tak to je zřejmě jen vztah k sobě samým. Pravděpodobně to však není vztah k sobě, jako k někomu důležitému a hodnotnému. Jejich vnitřní a vnější vztahy jsou pravděpodobně neosobní a účelové. Vztahují se k sobě (a k jiným) jako k věcem, k neživým objektům, s kterými se dalo různými způsoby zacházet, manipulovat a které se daly zneužívat bez toho, aby něco důležitého cítily.
Moc a kontrola nad svým světem, po které zdivočelé děti volají, jsou touhou po tom, aby už nemuseli nikoho potřebovat. V zoufalé snaze odmítnout dospělé autority, které je zklamali a dál zklamávají, obsadí sami sebe do role vládců, kteří mají celý svět “na háku”. Ve svém vládnutí jsou krutí a nemilosrdní o to více, o co větší strach mají ze své zranitelnosti, dětskosti a závislosti. Přesvědčení, že nikoho nepotřebují, a o všem si rozhodují sami, je ochranou před dalším znehodnocením a závislostí. Tato zdánlivá nezávislost je v jejich očích největší hodnotou. Je to zřejmě všechno, za co se vyplatí bojovat, za co se vyplatí trpět a ubližovat jiným, i sobě. Svoboda, kterou tito divocí kluci a dívky vzývají, však k osvobození nepovede. Popírání potřeby vztahu, která je každému z nás vrozená a zabudovaná do našeho mozku, vede k novým, mnohdy destruktivním závislostem. Namísto závislosti na rodičích, na kterou by přirozeně měli právo, se tyto děti stávají „dobrovolně“ závislými na penězích, na násilí či na drogách. Zatímco je drogy chrání před skutečnými pocity, gambling jim poskytuje iluzi, že mohou instantně zvýšit svoji hodnotu. Hledají samy sebe způsobem, který zraňuje nejen je, ale i lidi, kteří jim přijdou do cesty. Hranice mezi obětí a pachatelem je tady natolik křehká, že možná ani neexistuje. Cyklus násilí se uzávírá dalším násilím.
Násilí je nakažlivé. Čím dříve si jej všimneme, tím větší je pravděpodobnost, že se nebude šířit a růst. Případy dětí, které jsou denně bité a ponižované, romských kluků, které úřady zbavují domova a rodiny, dětí, které jsou po rozvodu rodičů nuceni vzdát se jednoho z nich, chlapců či dívek, které jsou sexuálně zneužívané v rodině, v oddíle, či ve sboru, se nás týkají více, než si přejeme. Je paradoxní, že ani víc než půlstoletá praxe zkoumání deprivovaných a týraných dětí, průkopníkem které byl náš profesor Matějček, nepřesvědčila státní autority o tom, aby namísto represe investovali do prevence. Spoléhat se při ochraně dětí před násilím na stát, který ohrožené a opuštěné děti masově umísťuje a nechává vyrůst v ústavech, je stejně bláhové, jako spoléhat se na to, že děti na svoje prožitky zapomenou. Odborníků, psychologů, sociálních pracovníků či vychovatelů v oblasti terapeutické a sociální pomoci ohroženým dětem je v našem státě takový nedostatek, že většině z nich se kvalifikované a kvalitní pomoci nedostane. Možná, že za tento smutný stav může nedostatek peněz a jiné společenské a politické priority. Možná za to může odvěká zkušenost, že postavit se zlu v jeho zárodku není vůbec jednoduché. Vytáhnout někoho z bahna totiž nelze bez toho, abychom se u toho sami ušpinili.