Nedávno se na mě během přednášky v jednom křesťanském centru obrátila starší paní s otázkou, kterou výchovu „jako odborník“ preferuji, zda tu „tradiční přísnou“, založenou na trestech a zákazech, anebo tu „liberální americkou“, která prý dítěti nedává žádné hranice. Podobně sugestivní dotazy mě pronásledují snad od začátku mé kariéry dětského psychiatra. Klienti, kamarádky či novináři se mě pravidelně ptají, zda je lepší dítěti dát na zadek „na vyučenou“, anebo s ním diskutovat a přesvědčovat jej o tom, co je nebo není v jeho zájmu. Každý z dotazujících má obvykle už předem připravenou odpověď vyplývající z jejich osobní historie a tradice. Generace babiček a prababiček dává za příklad „fungující výchovy“ svoje zkušenosti s vlastními rodiči, kde se neposlechnutí či diskutování s otcem či matkou kvalifikovalo jako zločin. Mladší, zejména „porevoluční“ generace rodičů naopak propagují „výchovu“, charakterizovanou obsedantním odstraňováním všech skutečných či potencionálních zdrojů frustrace a emoční nepohody dítěte. I oni jsou přesvědčeni o svém nejlepším přístupu, ačkoli svoje děti evidentně omezují možná úplně stejně jako tzv.autoritativní rodiče. Na rozdíl od nich totiž svoje děti kontrolují nikoli zvenku, ale zevnitř, prostřednictvím své neustálé úzkosti, kterou do svých dětí vědomě či nevědomě projikují.
Zaujímat obecné stanovisko v případech různých modelů výchovy se mi nikdy nechtělo. Bylo to jednak proto, že jsem opatrným příznivcem tzv. líného rodičovství (idle parenting), jednak proto, že konkrétní dítě vyžaduje konkrétní péči konkrétního rodiče. Něco jako obecné dítě, či obecný rodič neexistuje. Maximum toho, co jsem paní posluchačce z přednášky, a dalším dotazujícím, mohl odpovědět byl “obecný” názor, že každá výchova je špatná, pokud je bez lásky.
Myslím tím to, že dítě, kterému je jenom přikazováno a zakazováno se mu může cítit více milované, pokud se o něj rodič zajímá a je mu nablízku, než dítě, kterému rodič všechno kupuje a dovoluje, protože mu na dítěti nezáleží.
To, o co podle mého názoru ve výchově dítěte jde především, není to, zda a jak se dítě má či nemá do něčeho nutit anebo trestat, ale to, jaký vztah sdílí se svým “vychovatelem” . Záleží na tom, zda se v tomto vztahu cítí být přijímané a milované, a zda je rodič pro něj natolik přítomen, aby si jej dítě mohlo idealizovat a používat jako zdroj svého hodnoty. Hlavní motivací růstu a dobrého chování dítěte totiž není strach před trestem či pocit všemocnosti, ale pocit vlastní hodnoty, hodnoty, kvůli které stojí za to se snažit ve škole, v práci, v životě.
Vlastní hodnoty, pro kterou stojí za to milovat sebe a následně i jiné lidi.