Poznámky k PA psychoterapii dětí XV
Napsal uživatel Peter Pöthe
Čtvrtek, 30 prosinec 2010 14:49
Nechme dětem vybrat svoji vlastní nálepku: více na
Komentování sexuálního zneužívání v dětských léčebnách
Napsal uživatel Peter Pöthe
Středa, 29 prosinec 2010 09:37
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/
Poznámky k PA psychoterapii dětí XIV
Napsal uživatel Peter Pöthe
Sobota, 11 prosinec 2010 21:00
Kdy začíná terapie? To je otázka na kterou by si rádi odpověděli ti co nechtějí dělat “terapii” i ti co jí chtějí “dělat”. Pro klienta je však tato otázka zcela jiná.Pro klienta začíná terapie jinde a jindy než by “odborného pracovníka” napadlo. “Dobrý ten, já jsem ten a ten, mám ten a ten problém, můžete mi prosím pomoci?”, zní otázka do telefonu a aniž by “pracovník” tušil, už začíná na klienta “psychologicky” působit. Způsob jakým s ním mluví, obsah a tón jeho řeči ale i nevědomá představa, kterou si klient či potencionální klient o něm vytvoří, je součástí psychologických změn, které se ve vztahu s pracovníkem spouštějí a startují. Často bez jeho vědomí a vědomé kontroly. Domnívat se a ujišťovat sebe či kolegy, že “já dělám jenom poradenství, žádnou terapii nechci dělat”, je stejně bláhové jako bych věřil tomu, že klienti jsou ve vztahu se mnou jenom po dobu konzultace. Proto každý pracovník, i “neterapeut” by měl být velmi opatrný a vědomý svého vlivu, toho co cítí s klientem, v jeho přítomnosti, i toho co nevědomě vyzařuje. Platí to zejména u dětí. Cokoli co před nimi udělám, nebo řeknu, nebo naopak neřeknu, má několik rozměrů a účinků, nejen na jejich rozumové chápání, ale především na jejich prožívání sebe sama. Dopad se sebevnímání a formování emoční implicitní zkušenosti, lze jenom podcenit. Právě v této oblasti práce sociální, poradenské či pedagogicko-výchovné práce s dítětem leží největší riziko re-traumatizace a zneužití.
Aktualizováno ( Sobota, 11 prosinec 2010 21:19 )
Poznámky k PA psychoterapii dětí XIII
Napsal uživatel Peter Pöthe
Čtvrtek, 21 říjen 2010 08:05
Terapie dítěte je primárně pro dítě a nic na tom nemění ani to když dítě trvá na tom, aby se pozval i rodič. Není třeba mu v tom vždy bránit, protože to nemusí být jenom emoční odpor k obsahu sezení které v něm vyvolallo nepříjemné emoce a otevřelo potlačované konflikty, ale může to být i pokus dítěte sdělovat rodiči obsahy, které by sei dítě normálněm v běžném settingu doma s rodičem nedovolilo, protože by se necítilo dostatečně bezpečné anebo by ho to mimo terapeutický ráímec ani nenapadlo/nemohlo napadnout/.
Tak se mi stalo že čtyřleté děvčátko trvalo na přítomnosti svého tatínka v hodině, který jí měl v péčí, a jehož nepřítomnost v hodině jí nikdy v předešlých sezeních nevadila. Během hodiny kdy si vynutila jeho přítomnost si našla dvě dospělé panenky, oblíkla je, a dala mu je na klín, mezi ně umístila panenku malé holčičky, a řekla o nich, že to jsou mámy, které se strašně se podobají, máma a máma…Tatínek asi pochopil, že dostal úkol, aby diferencoval svou bývalou a současnou partnerku pro svoji dcerku a určil pro ní jejích role a místo, holčička mu naznačila, že to musí udělat on sám, že že je z toho zmatená a také že mámu potřebuje. Její možné rozpoložení jsem komentoval slovy “kdo se v tom má vyznat”, a ona přikyvla a začala se věnovat své holčičky. Zatím se stala maminkou sobě samý.
Ve Slavii s Ivanem Štrpkou
Napsal uživatel Peter Pöthe
Středa, 20 říjen 2010 12:02
V mém životě na mě silně působilo několik hudebních velkánů, a někteří z nich působí intenzivně dodnes. Každý den mi v posledních týdnech zněje zpěv Deža Ursiny, a zhudebněné básně jeho přítele Ivana Štrpky. A včera jsem jeden jeho verš dokonce zavěsil na FB. Pomáhají mi ted oba přežít a cítit se šťastnějším, než bych normálně byl. Dnes jsem byl na pracovní schuzce v kavárně Slavia, kam obvykle vůbec nechodím. Oproti mě se najednou posadil pán, na kterého poslední týdny denně myslím a kterého jsem naposledy viděl v literární kavárně Fedora Gála snad před 12 lety. Ostýchal jsem se zeptat, ale známá Milena T., neváhala: “Prominte, nejste pan Ivan Štrpka?”, “Bohužial ano”, odpověděl a já jsem se ocitl uprostřed kouzla. S Ivanem jsme pak popíjeli asi dvě hodiny a Milena se přiznala že Deža Ursinyho obdivivovala a osobně dobře znala z filmových škol. Probrali jsme toho hodně, o Dežovi, psychoanalýze, alternativní medicíně a o poezii,…. A možná díky tomuto “náhodnému” setkání vznikne i vydání Dežových nepublikovaných literarních děl v Čechách. God is big joker and Dežo is still with us.
Aktualizováno ( Středa, 20 říjen 2010 12:18 )
Poznámky k PA psychoterapii dětí XII
Napsal uživatel Peter Pöthe
Pondělí, 18 říjen 2010 11:35
Jeden malý klient se mě opakovaně ptal proč ke mě nemůže chodit každý den. Bylo mi ho hrozně líto a jediné co mě napadlo mu říct, že dospělí tolik času na děti nemají. Myslel jsem že mu říkám pravdu a zároven uznávám jeho bolest nad tímto faktem. Ve skutečnosti však myslel na něco jiného. On samozřejmě ví, že dospělí mohou být s dětmi každý den, pokud jsou to jejich vlastní děti. On žádného tátu ted nemá. Ale otázku zda by mohl být mým synem by si však nikdy nedovolil. A já jsem tuto jeho žádost hloupě a krutě přehlídnul. Ale příště o jeho velkému smutku a zklamání rozhodně budu mluvit. Snad se na mě aspon pořádně rozzlobí.
Blog v blogu
Napsal uživatel Peter Pöthe
Sobota, 25 září 2010 12:08
http://www.fedorgal.cz/blog/index.php?itemid=231
Byl Koncert pro Natalku
Napsal uživatel Peter Pöthe
Neděle, 19 září 2010 14:00
Včerejší koncert na podporu Natálky Kudrikové v kostele U Salvatora vynesl kolem 21.000 Kč. Hrála úžasná slovenská kapela Živé kvety Prosím podporujte Natálku a její léčbu a a vzdělávání dál. číslo účtu je 128 100 4407/5500. díky
Oběti s presumpcí viny
Napsal uživatel Peter Pöthe
Středa, 15 září 2010 08:34
Na rozdíl například od Izraele, a jiných demokratických zemí, kde jsou oběti organizovaného násilí celospolečensky podporovány a identifikuje se s nimi většina obyvatel, jednoznačně pozitivní postoj k Romským obětem řádění skinheadů u nás neexistuje. Stejně tak jako ve společnosti není široce sdílen negativní obraz neonacistů. Zločinci vyzývající k likvidaci a organizující pochody na vyděšené Romy, jsou vydávány v lepším případě za pomatené mladíky, v horším případě za vlastence či ochránce slušných lidí.
V novinách a televizi je zpráva o napadení Roma velmi často „obohacena“ informacemi, které relativizují roli a utrpení oběti. Příkladů z tisku i televizí je bezpočet. Stačí když si přečtu noviny v den kdy píšu tento článek a najdu tam zprávu ČTK o tom, že záchranka v Košicích na Slovensku, položila na zem mrtvolu Roma, který umřel během převozu z nemocnice. Rodina ho našla před svým prahem ležet zabaleného do igelitového pytle. Zpráva je opatřena podrobnou informací o tom, že mrtvý Rom bydlel na sídlišti, kde nájemníci dělají velký nepořádek a dluží velké částky na nájmech. (MFD, 14.9.2010).
Být obětí s presumpcí viny nevede k uzdravení, nýbrž k dalším obětem a k dalšímu násilí.
Smysl dává co tu není
Napsal uživatel Peter Pöthe
Čtvrtek, 09 září 2010 09:07
Třicet loukotí se sbíhá uprostřed kola, ale teprve díra pro hřídel dá kolu smysl. Smíchej vodu s hlínou a vytvoř nádobu, ale teprve to prázdné uprostřed jí dá užitek
Postav dům a prolom okna a dveře, teprve otvory jej učiní obyvatelným
Proto užitek spočívá v tom, co tu je, a smysl v tom, co tu není
/Lao´c Tao te t´ing/
Jak pomáhat menšinám
Napsal uživatel Peter Pöthe
Středa, 08 září 2010 15:33
Během cest do Budišova za Natálkou a její rodinou nahlas přemýšlíme s přáteli fedorem gálem a martinem hanzlíčkem o věcech které nás trápí. Na základě svých dlouholetých zkušeností s pomocí došel Fedor k závěru, že pomáhat kolektivně nemá smysl, že žádné systémové řešení problémů Romů neexistuje, ale existuje jenom pomoc konkrétním lidem a rodinám. Myslím si že se jeho závěr dá vyložit následovně: chování lidí závisí na pocitu osobního štěstí a spokojenosti. Toto štěstí, kterého součástí je pocit osobní hodnoty a sebeúcty, nelze zajistit žádným obecným opatřením, ale pouze individuální interakcí, zaměřenou na konkrétní potřebu a konkrétní pomoc v určité okamžité nebo dlouhodobíé životní situaci. Takto to myslím funguje i v individuální psychoterapii, pocit štěstí nelze zajistit obecnými deklaracemi či neadresovnou anonymní pomocí, zaměřenou na nějakou sociální skupinu, která možná ani ve skutečnosti neexistuje, ale definujeme si jí sami, z pohledu většiny.Víc, než sociologické teroie či boj za lidská práva skupin má cenu má konkrétní pomoc konkrétním lidem, nejlépe osobně. osobní kontakt je předpokladem vztahu a vztah je místem, kde k pocitu smysluplnosti a vlastní hodnoty může dojít.
Aktualizováno ( Středa, 08 září 2010 15:43 )
Masakr v Bratislavě
Napsal uživatel Peter Pöthe
Úterý, 31 srpen 2010 17:42
šílený vrah z Bratislavy, který postřílel celou romskou rodinu dle jedné siusedky na “cikány” pořád nadával a byl o něm známo že je “rasista”. Normální. Nikdo se nadtím nepozastavil, vždyť cikánům vyhrožuje a nadává jim kde kdo, veřjeně i v soukromí. Do chvíle než nějakého Roma zastřelí anebo upálí, tak to nikoho moc nebere. Proč? Není ten člověk stejná svině když přeje někomu to nejhorší anebo mu vyhrožuje likvidací, jako když sebere odvahu a svůj názor realizuje?
Aktualizováno ( Úterý, 31 srpen 2010 17:56 )
Traumata v raném vztahu a vznik násilí
Napsal uživatel Peter Pöthe
Úterý, 31 srpen 2010 14:58
Úvod
Ještě dříve než se stihneme narodit, zaujmeme místo v mysli našich rodičů, ať si naše narození přejí či nikoli. Vstupujeme do vztahů, které následně rozhodují o naší existenci, vývoji a identitě nejen během dětství, ale i po velkou část našeho života. Postoje našich rodičů k nám se mění, do velké míry však zůstávají konsistentní protože se nejvíce odvozují od jejich osobní zkušenosti, zejména té, kterou získali ve vztazích s vlastními rodiči.
Vstup dítěte do života rodičů nese sebou spousta možností i omezení. Otevírá vrata nejen do budoucnosti, ale i do minulosti, do dávno zapomenutých vzpomínek vlastního dětství, do prožitků s vlastními rodiči a citově významnými osobami. Rodičovství samo o sobě, zejména pokud se jedná o to první, je otřesem, které rodiče nutí zamyslet se, zhodnotit nebo přehodnotit vztahy s jeho rodiči a navštívit dávní emoční prožitky, včetně těch nejranějších pocházejících z doby, z které nemáme žádné vědomé vzpomínky ve smyslu tzv.deklarativní paměti.
Význam raného vztahu
Místo, které si matka pro svoje nenarozené a narozené děťátko ve své mysli vybuduje, závisí nejen na tom co zrovna se svým partnerem, otcem dítěte prožívá, v jaké je sociální či psychické podobě, ale také na tom, jakou specifickou zkušenost udělala se svojí matkou v době, kdy byla na její péči zcela závislá. Míra bezpečí a pohody, které na své dítě vyzařuje, podobně jako míra její empatie, porozumění a schopnosti tolerance k negativním emocím, závisí víc na jejich vnitřních, intrapsychických předpokladech, než na míře vnější materiální či informační podpory. Schopnost „kontejnování“ čili přijímání a transformování úzkostných a agresivních emocí dítěte, jsou mechanizmy, které nelze nacvičit ani anitrénovat. Je tomu tak i z toho důvodu, že tyto funkce raného vztahu probíhají nevědomě a mimo volní kontrolu matky. Jejím základem a podmínkou je dobrá, nebo spíše „dostatečně dobrá“ raná emoční zkušenost, kterou matka prožila se svojí matkou. Žádná sebelepší „zdravotní či sociální“ péče tak nemůže výlučný vztah mezi dítětem a matkou (či jinou výlučně významnou osobou) v raném věku nahradit, a možná dokonce ani napodobit. Absence podobného výlučného vztahu, ve kterém by se dítě cítilo jako jedinečná, smysluplná a hodnotná bytost bohužel vede nejen ke zpomalení či zastavení jeho citového a sociálního vývoje, ale také nese v sobě velké riziko rozvoje nežádoucích a rizikových modelů chování a vztahů, na které společnost reaguje odmítnutím a vyloučením, což potenciálně vede k přenesení deprivaci i v další generaci.
Je to kvantita ale zejména kvalita interakcí mezi dítětem a matkou v prvních měsícícha letech života, která do velké míry rozhoduje o tom, jaká bude kvalita života dítěte, jaké bude mít vztahy, jak bude schopné uplatnit svůj vrozený tvůrčí potenciál i to, jakým bude sám rodičem. První měsíce a léta života dítěte jsou kritickým obdobím i z hlediska růstu a vývoje mozku. Mozek dítěte se totiž zdaleka nevyvíjí a neroste jen podle předem daného genetického scénáře, ale zejména podle toho, jak je „používán“ („use dependency“). Biliony spojení mezi mozkovými neurony v závislosti na četnosti stimulace vytvářejí „obvody“ pomocí kterých se jedinec nejen učí novým dovednostem, ale také si vytváří struktury (sítě) pro regulaci stresu, a všech emočních procesů, které vznikají jako reakce na to, co se s ním a v něm děje. V mozku dítěte, jehož úzkost není dostatečně a regulovaná a transformovaná na pocit bezpečí, čili „kontejnovaná“, se nevybudují potřebné neurální okruhy a centra, které by mu v budoucnosti nezabránily v tom, aby ho úzkost a smutek zcela zaplavili a ovládli ve formě závažných duševních poruch. Dítě, které nemá zkušenost a maminkou, která by byla schopna a ochotna jeho strach či agresi přijímat dávat jim smysl a vracet v pozitivní formě, nemůže tuto funkci vztahu „internalizovat“ a tudíž ani se s ní identifikovat jako s „dobrým vnitřním objektem“, který ho v případě ohrožení ochrání a uklidní. Takové dítě může být celoživotně odkázané na vnější zdroje regulace své úzkosti a depresí v podobě vnějších „objektů“, osob, látek či mechanizmů, na kterých se stane závislé. Jeho chování, postoje a vztahy budou podmíněny strachem ze ztráty bezpečí a životní krize, v něm vyvolají psychický kolaps, což je vlastně regrese na nižší vývojová stadia, ve kterých není jedinec schopen samotně konat a dokonce ani myslet.
Vztah mezi matkou a dítětem, však není „jen“ místem emoční regulace, ale také místem, kde se dítě „naučí“ vnímat samo sebe jako samostatnou a důležitou bytost. Bytost, jejíž konání je motivováno konkrétními a rozpoznatelnými myšlenkami, touhami a pocity. Dítě si v bezpečném vztahu s matkou může osvojit zkušenost, že jeho akce nejsou náhodné a nesmyslné, ale že dávají smysl na základě toho, co prožívá, co cítí a na co myslí. Dítě tak může začít samo sebe vnímat jako někoho, kdo stojí za to, aby se někdo zajímal a dokonce cítil to, co samo prožívá. Vzájemným sdílením a ovlivňováním „mentálních obsahů“ získává dítě pocit jedinečnosti a významnosti. Tím, že jeho akce v mysli jeho rodiče nejsou zrcadleny jako prázdné a náhodné akty zmatené či šílené mysle, dítě se naučí o svých pocitech přemýšlet a brát je na vědomí.
Pokud je raná péče jiná, než jen poskytování „hranic“ ve smyslu zákazů a příkazů, tedy pokud je dítěti zprostředkován obsah a možný význam jeho projevů (děláš to proto, že se zlobíš, že nemáš oblíbenou hračku, pláčeš protože se bojíš že tě zlý dinosaurus sežere, nemluvíš protože ti je líto, že …..) dítě má šnaci získat pocit vlastní smysluplnosti. Dítě se ve vztahu s empatickou a dostatečně afektivně naladěnou maminkou naučí rozeznávat svoje pocity, myšlenkové procesy, touhy, přání, fantazie, čili získá shcopnost „mentalizace“. Tato získaná, nikoli vrozená dovednost mu umožní, že jeho strach, úzkost či hněv už nemusí být odsouzeni k tomu, aby je „odehrával“ v akci například formou hyperaktivního chování, přemís´tování těla (namísto mysle), útěk či napadání sebe či jiných. Mentalizující dítě v rámci bezpečné vazby s rodičem, či jinou osobou, bude moct o svých trápeních, frustraci či radostech přemýšlet, bude je schopné řešit ve své mysl, tedy na úrovni symbolické a nikoli mechanické či fyzické kauzality. To znamená, že k tomu, aby se zbavilo pocitu strachu z konkrétní osoby, jí nebude muset fyzicky napadnout, zneškodnit, ale bude si moct svůj strach uvědomit, přemýšlet o jeho opodstatnění ale i o následcích jeho potenciálního chování. Schopnost mentalizace, to jest porozumění tomu co se odehrává v jeho mysli a mysli blízké osoby, poskytně dítěti výhodu navazování at a udržování citové vztahů s jinými osobami. Schopnost uvědomění a představení (symbolické reprezentace) toho, co druhá osoba v určitou chvíli cítí a po čem touží, mu pomůže vyhnout se útoku na sebe na jedné straně, a napadení jiné osoby na straně druhé. Mentalizace se tak v určitém věku, přibližně kolem čtyř až pěti let, stane důležitým předpokladem sociálního chování, ale i toho čemu říkáme „morálního cítění“. Naopak její nedostatek zvýší riziko nefunkčního, třeba násilného řešení mezilidských konfliktů.
Násilné chování jako adaptace na trauma
K dosažení emoční a sociální zralosti, která se projevuje schopností vytvářet a udržovat uspokojující citové a sociální vztahy, musí dítě zažít alespoň jeden výlučný vztah, ve kterém by byla regulovaná jeho úzkost a byla vytvářena a potvrzovaná jeho smysluplná a oddělená identita. Jakkoli se podobná okolnost zdá běžná či dokonce triviální, naše klinická zkušenost ukazuje, že mezi našimi dětmi a dospívajícími existuje nečekaně vysoké procento těch, kteří podobný vztah zatím nikdy nezažili. Není mi známo a pokud vím ani reprezentativně zmapováno, jaké procento dnešních dětí trpí tím, že neumějí ovládat svoje emoční impulzy, že nerozumí sobě ani jiným, že se prožívají jako nesmyslné, zmatené či dokonce zbytečné bytosti, které nemají pro svoje okolí žádnou anebo velmi malou pozitivní hodnotu a význam. Nevíme kolik dětí v důsledku selhání dospělých zejména v raném vztahu volí násilná řešení svých intrapsychických konfliktů, a namísto jejich symbolizace je rizikově odehrává na úkor vlastního těla či zdraví či životů jiných osob. Násilí, brutalita, šikanování, sebepoškozování, sexuální vydírání a zneužívání či závislost na „hraní“ či psychoaktivních látkách jsou však jevy, které pedagogové, vychovatelé zaznamenávají v dětských kolektivech čím dál častěji.
Když se s „případy“ delikventního či násilného či jinak rizikového chování setkáváme individuálně a terapeuticky, v životě těchto malých „pachatelů“ nacházíme někdy jasné znaky, jindy stopy absence a narušení vztahu s jednou či více osobami, které hráli anebo měli v životě ohroženého dítěte hrát podstatnou, tzn. nezastupitelnou roli. V příbězích malých násilníků, “útěkářů” či záškoláků, a samozřejmě i dospělých pachatelů násilné kriminální činnosti, můžeme najít jednu, ale zpravidla spíš řadu, a někdy řetězec událostí, které jim šanci na smysluplný a bezpečný vztah nadlouho odebraly. Pokud pátráme v jejich životních příbězích s otevřenou myslí a otevřenými city, to znamená, pokud jsme připraveni „kontejnovat“ jejich strach, úzkost, či nekonečný smutek, dozvíme se o jejich skutečných zklamáních a bolestech nad nikdy nenaplněnými touhami po skutečném milujícím vztahu. O bolestech o kterých většina z těchto dětí vědomě nic neví, ale o to více je cítí a o to více se cítí znehodnoceni a nepochopeni.
Prožitek ztráty milované osoby, který může být třeba i dočasný ale opakovaný, stejně tak jako prožitek odmítnutí či trvalého nezájmu ze strany těch, od kterých dítě přirozeně a instinktivně očekává nejvíc, a od těch, na kterých je od doby svého početí závislé, je jedním z nejvíce bolestivých a traumatických prožitků lidské existence. Trauma z odmítnutí či nezájmu, což je zřejmě to samé, je spojeno s emocemi, které dítě anebo mladý člověk nedokáže regulovat ani ovládat. Úzkost ze ztráty osoby, na které je závislé, separační úzkost, stejně tak jako úzkost z ohrožení existence v důsledku selhání péče a ochrany ve vztahu, je natolik intenzivní a mocná, že může traumatizovaného jedince zcela zahltit a ovládnout. Děje se tak zejména tehdy když dítě nemá k dispozici bezpečný vztah, ve kterém by byly jeho negativní emoce zmírňovány a kontejnovány. Dítěti vystavenému opakovaným a nekontrolovaným prožitkům ohrožení vlastní anebo ztráty tělesné a duševní integrity a identity, pak nezůstává často nic jiného, než v zájmu svého přežití reagovat na tyto pocity tím, že je projikuje, tedy přenese na jiné osoby. Děje se tak prostřednictvím násilného aktu, který směřuje nejen na skutečného či domnělého původce ohrožení (traumatu), ale na kohokoli kdo se nachází v jeho dostupnosti.
Zbavování se prožitku existencionálního ohrožení například v situaci, kdy dítěti, dospívajícímu či dospělému hrozí ztráta blízké osoby a vztahu, může probíhat prostřednictvím znehodnocení anebo dokonce zničení dané osoby, či domnělého původce ohrožení. Není proto náhodou, že k násilnému chování dochází nejčastěji ve vztahu, ve vztahu, který se v určitém momentu stane zdrojem veškerého ohrožení a ztráty kontroly nad svojí identitou a emocemi. Nevědomým cílem násilného chování proti blízké osobě není zničení vztahu, ale právě naopak její připoutání a eliminace vzdálenosti a rozdílů mezi nimi, tedy splynutí, ve kterém už nikdy a nikde nebude hrozit žádná existenční nejistota a trauma.
Jako příklad řetězce vzniku násilí vyprovokovaného separační úzkostí uvádím následující schéma:
Vznik násilného chování ve vztahu (podle: Paul Renn, in Agression and Destructivness Psychoanalytic Perspectives,2006
Závěry
Násilné chování u dětí a dospělých má mnoho podob a motivů, než „jen“ projekce (nementalizované) zkušenosti traumatu v důsledku opakované ztráty či narušení blízkého vztahu. Mimo tzv. afektivního násilí, které je vyvoláno blízkostí objektu (ohrožující osoby) a je doprovázeno silným emočním prožitkem, rozeznáváme také tzv. predatorní, nebo psychopatické násilí, které není doprovázeno afektem a nemá obrannou funkci, tj. nemá za cíl ochránit jedince před hrozbou zničení. V určitém smyslu však můžeme oba typy násilí chápat jako odehrání (vyjádření) emoční zkušenosti (prožitku), která z různých důvodů nemohla být mentalizovaná, tedy zpracovaná na symbolické, myšlenkové a pocitové úrovni. V praxi to znamená, že čím více násilně a rizikově se dítě či dospívající směrem k sobě a k jiným osobám chová, tím intenzivnější a méně mentalizované (symbolizované) je jeho negativní emoční prožitek. Jinými slovy, čím hůře se dítě chová, tím méně bylo propracováno a porozuměno jeho traumatům.
Z uvedeného plyne i závěr, že maladaptivně, a rizikově se chovající děti a dospívající víc než restrikci a vnější regulaci, potřebují najít a zažít funkční vztah. Vztah, ve kterém by se dostatečně dlouho a autenticky mohli cítit jako cítící, myslící bytosti, kluci, holky, jejichž pocity, myšlenky, potřeby a bolest mají význam a smysl. Ten smysl se však dá rozpoznat a pojmenovat jenom za předpokladu, že budeme ochotni a schopni jejich bolesti sdílet a kontejnovat třeba v terapeutickém vztahu. K tomu vám přeju hodně vnitřní pohody.
Předneseno na konferenci na Mezinárodní konferenci k ústavní a ochranné výchově Respekt k dítěti, kterou pořádalo MŠMT ve dnech 23.-25.6.2010 v Praze
Aktualizováno ( Úterý, 31 srpen 2010 15:04 )
Poznámky k PA psychoterapii dětí XI
Napsal uživatel Peter Pöthe
Pátek, 06 srpen 2010 15:31
Karlík je veselý a tichý chlapec. Před 3 lety mu zmizel otec. Jednoho dne se zbalil a už nikdy se v rodině ani v životě svých dětí neobjevil. Karlík byl jeho nejmladším a údajně nejoblíbenějším synem. Od doby odstěhování otce se s ním setkal jenom jednou. Náhodou ho uviděl na rušné ulici a vydal se rychle za ním. Otec se za synem ohlédl a zmizel v davu. Karléka ani nikoho ze sourozenců ani jednou nekontaktoval, nepsal ani neposlal dárky či pohled na narozeniny či Vánoce. O svém otci karlík s nikým nemluví. Ani s mámou, ani se sourozenci, tváří se jakoby neexistoval. Pouze jednou kdyžmu praskl balón, s kterým hrával s tatínkem fotbal, dostal záchvat pláče, který prý trval dva dny. Tento stav byl nakonec bezprostředním důvodem, že ho jeho matka přivedla do terapie.
V sezeních si s Karlíkem povídáme o všem možném. Vypráví mi o svých objevech, které udělal na zahradě, vynálezech, které mu umožňují získat si uznání a oblíbenost u spolužáků, o svých šikovných prstech s kterými dokáže dělat neuvěřitelné kousky s fingerboardy na fingerboardové dráze, kterou si sám sestrojil. Ačkoli oba víme, že chodí kvůli tomu „co se přihodilo mezi ním a tatínkem“ nikdy o otci nemluví. Když se ho zeptám přímo, anebo navedu řeč na jeho možné pocity v souvislosti se „ztrátou“, nikdy mi neodpoví. Naprosto přestane mluvit a dokáže mlčet až do konce hodiny. V těchto chvílích vypadá jakoby byl nepřítomný, není na něm možné nalézt žádné známky emocí či myšlenek, přijde mi jakoby přestal existovat. Při tom, kdykoli se vrátím k jinému tématu, okamžitě se vrátí a začne vesele a živě konverzovat. Smutek, naštvání, zklamání nebo strach absolutně vylučuje, v jakékoli i zcela „nevinné“ souvislosti.Opakuje, že je dobře a je spokojený, stále má co dělat a to ho baví a všichni jsou na něj „hodní“.
Jednoho dne během letních prázdnin se mnou naléhavě promluví jeho matka. Dozvídám se, že ho na chatě popíchaly vosy natolik, že kvůli celkové alergické reakci ho musela odvézt do nemocnice. V momentu, když mu chtěli vpíchnout injekci tak dostal „záchvat paniky“, začal kolem sebe kopat a křičet jako nepříčetný, napadal personál. Záchvat agrese a zuřivosti přešel do „amoku“, trvajícímu několik desítek minut, nakonec skončil útěkem na ulici, z které ho velkým násilím „přivlekla“ ochranka.
Tento otřesný zážitek Karlíl na sezení potvrdil, ale vůbec nekomentoval. Jakoby to bylo něco co nemůže pochopit, mluvit o tom, ani o tom dokonce přemýšlet. Na moji interpretaci o jeho možném šíleném strachu a děsu z něčeho, čemu se chtěl za každou cenu i za cenu sebeublížení vyhnout, však reagoval živě. Na další hodině jsem se k tomu traumatickému zážitku vrátil s tím, že jsem mluvil o tom, že může mít strach ze strachu. Strach ze strachu může být někdy natolik silný, že nedovoluje o něm ani vědět, natož přemýšlet. Napadlo mě, zda to není právě strach ze strachu, který mu brání v tom, aby o traumatu, který mu otec způsobil, mohl vědět, že strach z hrůzy, kterou by prožil, kdyby myslel na to, co mu jeho milovaný otec způsobil a způsobuje, nebrání v tom, aby o tom, co se stalo promluvil, anebo aby dokonce na to pomyslel.
Na závěr hodiny jsem řekl, že je důležité, když na hrozné věci můžeme myslet, “nemusíme o nich mluvit, ale je důležité abychom na hrozné věci mohli v přítomnosti někoho, s kým se cítíme bezpečně, aspoň myslet. Veselý Karlík najednou neobvykle zvážněl. Zdálo se mi, že o něčem opravdu přemýšlí.
Aktualizováno ( Pátek, 06 srpen 2010 16:07 )
Poznámky k rodičovské péči V
Napsal uživatel Peter Pöthe
Středa, 04 srpen 2010 12:29
Nevím jestli je to jenom můj dojem, ale zdá se mi, že českým dětem se lže více, než dětem z jiných kultur.
Lže se jim když naříkají bolestí (nic se nestalo, to nebolí, chytáš ježky, to je jen škrábnutí…..), když se něčeho bojí (to nebude bolet, paní doktorka je hodná, nebude tě píchat, odejdem jen na chviličku, kluci nepláčou, v tvém věku se už děti nebojí, mají tě tam rádi, uvidíš že ti bude dobře, teta se na tebe už těší,…..), když odmítají poslouchat (nesníš oběd onemocníš, nepůjdeš spinkat nepojedeš na výlet,nepůjčíš kamarádovi hračku nikdo si s tebou nebude hrát, neumyješ se sežerou tě bacily,rozbiješ si hračku už žádnou nedostatneš,nedáš babičce pusu už nikdy nepřijede,….), když si rodiče navzájem ubližují (máme se rádi, nikdy tě neopustíme, si pro nás nejdůležitější, my nikdy nelžeme….), a pod. Lže se jim téměř v jakékoli sitituaci kdy jim dospělí chtěji vnutit svoji představu o tom co by měli dělat, myslet a dokonce i cítit (co si dovoluješ takhle se na tvářít !!??).
Cizinci, kteří přijedou do Čech na návštěvu nebo se sem přistěhují, se často diví, jaká tady vládne neúpřimnost a lhaní v pracovních a osobních vztazích. Nedávno mě napadlo, zda se to nesouvisí s lhaním, které dospělí Češi zažívali jako děti. Jestli převracení reality a podvádění, není bráno jako přípustná a standardní forma komunikace, která nejenom že nevzbuzuje odpor, či pohoršení, ale je dokonce někde obdivovaná (“šibalství, vyčůranost”). Ale možná to zdaleka není jenom naše národní vlastnost.
Aktualizováno ( Středa, 04 srpen 2010 13:49 )
Poznámky k rodičovské péči IV
Napsal uživatel Peter Pöthe
Pondělí, 21 červen 2010 15:58
Jednou z nějtěžších podmínek vstupu jedince do emoční dospělosti a autonomie je uvědomění si toho, že láska jeho rodičů je nevyhnutně omezené a subjektivně nedostatečná. K tomu aby si dospívající či dospělé dítě tuto skutečnost připustilo a aby se od svých rodičů odpoutalo, však potřebuje být milováno více než méně.
Pokud u rodičů převládá k dítěti neláska,nebo odmítání a nezájem nad láskou a zájmem, tedy oceněním, tak se dítě od nich odpoutat nedokáže. Je tomu tak proto, že uvědomění si nedostatečné lásky rodičl by v něm způsobilo takové /narcistické/ zranění, které by emočně nemohlo unést /zbláznilo by se, nebo spáchalo sebevraždu?/. Pokud je tedy nelásky více než lásky, nemůže to dítě uznat, ale zůstává připoutané k idealizované části svých rodičů, které pak projikuje do jiných blízkých osob, s kterými vytváří patologické závislosti. To je jistě případ tzv.narcitických a hraničních partnerů, které své partnerky ovládají a kontrolují a na hrozbu opuštění reagují násilím.
Jenom dostatečně milované dítě si totiž může připustit subjektivní nedostatek a objektivní omezenost lásky svých rodičů.
Poznámky k PA psychoterapii dětí X
Napsal uživatel Peter Pöthe
Pondělí, 21 červen 2010 12:10
Sedmiletý chlapec přišel po té, co se na mě obrátila jeho maminka. Maminka se přišla poradit o tom, jak má synovi říct, že mu tatínka zavřeli do vězení na tři roky. Po té, co jsme se seznámili, chlapeček suše oznámil, že mu někdo ukradl kolo.Prý to udělali zloději, ale naštěstí mu ještě zbyla koloběžka. Mamince pak jiní zloději poškodili a ukradli nábytek.
Zatímco si vybíral hračky, hledal zbraně a policejní auta, také jsem se dozvěděl, že jeho tátu zavřeli do vězení, prý proto, že udělal něco zlého, snad postavil nějaký dům, nebo něco ukradl či co…Prý je to dobře, protože udělal něco hodně zlého a má být za to potrestaný, Uvidí ho až když mu už bude deset let… Přiznal se, že ho to zlobí, když se zlobí tak je smutný….takže poslední dobou je hodně smutný. Mezitím se honí s policejními auty po koberci.Chce abych si jedno vzal a abych si vzal i jednu pistoli, pak chce abychom do sebe naráželi a stříleli po sobě. Policajti se nakonec zastřelí navzájem, bojují proti sobě.
Pak se objeví malý dinosaurus, když napadne policisty, umírá. Tu přijde velký dinosaurus, který křičí: “kde je můj syn?”. Dozvídám se, že svého syna zabil on sám, aniž by o tom věděl. Nakonec syna najde ležet opodál, ještě před tím mu však zlý voják vloží do tlamy bombu která vybuchne a zabije ho. Mrtví otec a syn zůstávají ležet vedle sebe.
Interpretace toho co se odhrávalo v mysli mého malého klienta nechávám na představivosti a úsudku čtenářů mého blogu.
Aktualizováno ( Pondělí, 21 červen 2010 15:57 )
Kolegové z Ostravy
Napsal uživatel Peter Pöthe
Úterý, 25 květen 2010 11:46
Během své nedávné návštěvy rodiny Natálky, jsem s přáteli Fedorem Gálem a Martinem Hanzlíčkem po prvé vb životě navštívil Ostravu.Díky unikátnímu projektu “pro Natálku”, který Fedor a Martin natáčí již několik měsíců, jsem měl to štěstí poznat dva vynikající odborníky a obětavé lidi. Psychoterapeutka a sociální pracovnice Mgr.Martina Salamonová založila a vede sdružení Bilý nosorožec, které se věnuje dětem z Romského ghetta, nejvíce z ulice Železná . Míra fyzické, inteletuální a někdy i citové zanedbanosti těchto dětí je ohromující. Když vidíte jak žijí máte pocit že jste v jiném státě v jiném století. Je skvělé, že se najde někdo kdo cyklus několikagenerační deprivace přeruší.
Dalším obdivuhodným člověkem a odborníkem je pan PhDr.Přemysl Mikoláš. Tento skvělý dětský psycholog se na vlastní náklady a v čase svého volna stará o Natálku a její tři sourozence. Díky jeho pomoci jsou dnes děvčata na tom psychicky mnohem lépe, než když jsem je poznal po prvé v únoru t.r.
Je fajn, že i z pohledu Prahy v zapomenutém koutě našeho státu najdete tolik slušnosti a odbornosti.
Aktualizováno ( Úterý, 25 květen 2010 12:13 )
U soudu s nacistickými žháří
Napsal uživatel Peter Pöthe
Úterý, 25 květen 2010 08:47
Minulý týden jsem se zúčastnil soudního řízení vedené proti “čtyřem žhářům z Vítkova” kde jsem pomáhal paní Sivákové, maminky popálené Natálky, psychicky celou událost přežít a unést. Soudní líčení navštívilo i pár lidí z řad neonacistů a pár Romů s různých občanských sdružení. A samozřejmě houfy novinářů, kteří v vystresovanou a traumatizovanou paní Sivákovou neváhali fillmovat i na toaletě. Jeden z obviněných jménemk Vaculík, který útok prý zorganizoval, se již před výslechem rodičů Natálky vymluvil na bolavý palec na noze, aby nemusel být přítomen výslechu. Podle pana Baláže, kterému neonacisté opakovaně vyhrožovali a kterého donutili před deseti lety k emigraci do Anglie, kde vedl Evropské sdružení romských emigrantů, se obviněný Vaculík zachoval přesně podle doporučení neonacistických přiruček, které jakýkoli kontakt pachatele se svou obětí zakazují. Ne proto aby je nebo sebe chránili, ale proto aby jí ještě více ponížili a udrželi v podrobené a nerovné pozici. Ze všech informací, které jsem dostal od účastníků řízení, zmocněnců rodiny i odborníků na neonacismus, pro mě vyplývá, že útok ve Vítkově nebyl náhodnou či spontánní akcí pár pomatených mladíků, ale dopředu naplánovaným a zorganizovaným pokusem o vraždu nevinných lidí, včetně pěti dětí. Není náhoda že útok následoval den po shromáždění a řádění neonacistů v Litvínově na sídlišti Janov, kde se předešlo masakru Romů jen díky obezřetnosti a přesile policejních těžkoděnců. Rovněž jsem si jistý tím, že neonacisti nejsou náhodným kroužkem kamarádů dosvědčuje i to, že postupují podle předem daného plánu ve spolupráci s Dělnickou stranou, s předsedou které se právě Vaculík měl den před útokem ve Vítkově dokonce sejít. Lidé, kteří se postaví do cesty těmto organizovaným skupinám neonancistů, jsou jimi monitorováni a odsouzeni k likvidaci. Strach, kvůli kterému korunní svědek nakonec odmítl u soudu vypovídat, byl tedy plně oprávněný. To, že svoje podezření oznámil neprodleně policii ho přesto dělá hrdinou. Stát by se měl postarat o ochranu a ocenění těch, kteří se proti neonacistickým zločincům nebojí svědčit Ale hlavně by se měl stát stavět na ochranu obětí organizovaného násilí viditelně a efektivně, což bohužel nejde bez toho, aby se za ně postavila velká část tzv. slušné veřejnosti. Ta mi u soudu v Ostravě minulý týden chyběla nejvíce.
Aktualizováno ( Středa, 26 květen 2010 13:30 )
Poznámky k rodičovské péči III
Napsal uživatel Peter Pöthe
Neděle, 02 květen 2010 11:29
Na přednáškách a kurzech se mě občas posluchači ptají, který výchovný styl je podle mne nejlepší, zda tzv.liberární, který je přisuzován západním, zejména anglo saským společnostem, kde dávají dětem svobodu a volná pravidla, anebo tzv. autoritativní , založený na trestech a odměnách a vyžadovaných pravidlech, charakterstický snad pro starou germánskou a rakousko-uherskou říši a východ Evropy. Moje odpověď je následovná: Je to dostatek anebo nedostatek lásky k dítěti, který rozhoduje, nikoli “výchova”. V případě že rodič své dítě nemá dost rád (aniž si to třeba neuvědomuje), může se liberární výchova lehce svrhnout v jeho zanedbávání, a autoritativní výchova se může svrhnout v psychické či tělesné týrání. Otázka, která výchova je lepší, je proto nepodstatná.
Aktualizováno ( Neděle, 02 květen 2010 11:45 )
Poznámky k rodičovské péči I
Napsal uživatel Peter Pöthe
Sobota, 01 květen 2010 09:13
Každý rodič vychovává svoje dítě špatně. Protože dobrá výchova neexistuje.
Samozřejmě výchova je důležitá, její význam se však přeceňuje. Mnozí rodiče se svoje děti snaží formovat od narození, jakoby se sami cítilli v pozici stvořitele. Někteří do nich pouštějí hudbu už před narozením. Ale co když dítě Mozarta nesnáší? Co když více potřebuje a stačí mu tlkuto maminčina srdce a hluboké odezvy jejího hlasu? “Ale hudba rozvíjí intelekt, je to dokázané”, odpovídají někteří rodiče, ale jak vědí, že jejich dítě chce a potřebují být inteligentní? Co když se narodí a nebude vůbec chytré? Bude mít dluh u rodičů už hned na začátku svého života. “Mysleli jsme se budeš chtyrej intoš a ty místo toho jseš pomalejší a nechápavější než jako Adámek odvedle a někdy se tváříš skoro jako malý Paroubek”, pomyslí si zklamaný tatínek a začne být s dítětem nespokojený, aniž si to třeba uvědomí. Manévry na jeho záchranu, “výchova” však pokračuje dál, kdy a jak má dítě pít, sedět, kakat, poslouchat, nebát se duchů, snášet “školku v přírodě” a neprat se a “být hodné”. Boj o jeho charakter trvá až do dospělosti…jakoby s ním rodiče nemohli být spokojeni už od začátku, jakoby ho vůbec “nevychovaného” nechtěli.
Poznámky k rodičovské péči II
Napsal uživatel Peter Pöthe
Sobota, 01 květen 2010 08:16
Co má a co nemá dítě dělat je rodičům obvykle zcela jasné a taky nezpochybnitelné. Když se dítě chová jinak, než podle tohoto modelu, tak ho neodměňují, trestají ho a někdy i citově zapuzují aniž by si toho byli vědomi, samozřejmě se odvolávají na jeho nejlepším zájem. Při hádce nebo křiku, o tom, jak má něco dělat něco nedělat si pak dítě nejvíce odnese citový otisk, emoční vzpomínku na zlobu a na okamžitou nenávist rodiče a nikoli to o co v hádce vlastně šlo, (pokud v ní vůbec šlo o věc a ne o to aby si rodič ulevil od negativních emocí, které v něm dítě neustále kumuluje).Mnohem důležitější je, aby se dítě cítilo milované a potvrzené jako hodnotné, než to, aby udělalo nějaký úkol. V mezních situacích, kdy dítě dlouhodobě odmítá něco dělat, například si uklidit, bychom rodiče měli pamatovat, že ve skutečnosti v životě dítěte existuje jenom několik situací, které stojí za to, aby pro ně strádal vztah s rodičem, aby se dítě cítilo nemilované a nepřijímané. Tyto situace se týkají jeho základního bezpečí a zdraví. Je potřeba si je utřídit a udělat hierarchii toho, kvůli čemu stojí dítě nutit třeba i za cenu slovního násilí. Pokud násilí musí rodič používat příliš často, měl by snížit a zrevidovat počet úkolů a zákazů, aby byly tyto situace vyjímečné a ne charakteristické pro jeho vztah k dítěti.
Korupce ve zdravotnictví podle zákona
Napsal uživatel Peter Pöthe
Středa, 28 duben 2010 18:45
Jedna moje kolegyně se po letech práce ve zdravotnictví rozhodla nediskriminovat pacienty a uzavřít smlouvy se zdravotními pojišťovnami. Za tímto účelem se musela přihlásit do výběrového řízení, které v jejím oboru vyhlásil Magistrát hl.Prahy. Toto řízení musela absolvovat navzdory tomu, že všechny zákonem dané podmínky pro vykonávání samostatné praxe ve svém oboru splňovala. Výběrového řízení se mimo kolegyně zůčastnily úřednice magistrátu, reprezentanti profesních komor a úředníci z cca 10 zdravotních pojišťoven. Kolegyně jim musela písemně, pak slovně odůvodňovat proč chce v daném oboru pracovat soukromě, jaké má zkušenosti, proč chce léčit pacienty, na základě jejích zdravotního pojištění a ne na přímou platbu. Výsledky výběrové řízení byly uveřejněny na webu magistrátu a byly pozitivní. Výběrová komise jí k uzavření smluv, bez kterých by její ze zákona pojištění pacienti museli za léčbu platit v hotovosti, doporučila. „Konec dobrý všechno dobré, stálo to za tu námahu a šílenou byrokracii“, řekla si kolegyně, ale aby se o výsledku ujistila, zavolala pro jistotu na magistrát. Tam jí úřednice sdělila, že sice výběrové konání vyhrála, to však v žádném případě neznamená, že smlouvy s pojišťovnami dostane. Musí prý jednotlivé pojišťovny navštívit samostatně, a pokusit se je přesvědčit, aby s ní smlouvy na poskytování péče jejich pojištěncům, uzavřely. „Ale k čemu pak bylo to výběrové řízení?“, zeptala se zcela bezelstně kolegyně. „No dovolte, přece to musí být podle zákona“, odpověděla jí rozčílená úřednice. Kolegyni teď nezbývá nic jiného aby úředníky zdravotních pojišťoven oslovila jednotlivě tak, aby je v zájmu svých pacientů a v zájmu toho, aby svoji odbornost mohla vykonávat jako zaměstnání, které jí uživí. Ze zkušených ale neoficielních zdrojů se dozvěděla, že „přesvědčování“ monopolní všeobecné zdravotní pojišťovny je nejúčinnější, když se něco navíc „investuje“. Dokonce prý existuje tajný ceník o tom, kolik se za jakou smlouvu platí. A pak, že ve zdravotnictví nefungují principy trhu.
Věkové hranice
Napsal uživatel Peter Pöthe
Úterý, 27 duben 2010 16:43
1. Vláda prý podpořila návrh, aby byly do MŠ přijímány děti od dvou let. Mezi dvouletým a tříletým je při tom asi takový rozdíl jako mezi desetiletým a dvacetiletým člověkem.Už aby se paní učitelky začaly školt. Doporučuji univerzitní vzdělání anebo kurzy u Ježibaby.
2. Paroubkova strana zabránila projektu Volby do škol, ktery organizoval Člověk v tísni. Nechtěji politiku do škol, ale Paroubek tam může bezstrestně unudit studenti k smrti. Děti jsou pro CSSSD asi nasvobodnou volbu nepřipravené a nezralé. Určitě nezralejší než 80.letý důchodci. 16 letý mladý člověk je přoi tom vědomostně a osobnostně více nezávislý a vybavený jako většina důchodců, kteří vesele a sobecky vybudovali totalitu. Jak to že neexistuje horní věková hranice volení? Česká levice by totiž ztratila svojí intelektuální a lidskou elitu.
3. http://www.novinky.cz/domaci/198434-madl-s-issovou-vyrazili-do-boje-proti-levici-klipem-premluv-babu.html
Aktualizováno ( Úterý, 27 duben 2010 17:01 )
Poznámky k PA psychoterapii dětí IX
Napsal uživatel Peter Pöthe
Úterý, 27 duben 2010 08:57
Nedávno jsem diskutoval s dětskou lékařkou o stavu její dospívající pacientky, která léta trpěla těžkou formou obsedantně-kompulzivní poruchy. Po několika měsíční psychoanalytické terapie se nám s dívkou podařilo dosáhnout značných pokroků ve vývoji osobnosti a významného ústupu symptomů bez toho, aby užívala medikaci, která se standardně u této poruchy předepisuje, ale kterou její rodiče striktně odmítali. Paní doktorka se k průběhu terapie pacientky vyjádřila slovy “občas si adolescenti potřebují popovídat”. Jako obvykle měl jsem chuť udělat kolegyni přednášku o tom, co psychoanalyza anebo systematická psychoterapie obnáší, ale rychle jsem si uvědomil, že její “odborný” názor nevychází z nedostatku informací, ale z hlubších psychologických mechanizmů, které jí chrání před pocity nejistoty a strachu ze selhání když má porozumět a řešit komplexní klinické syndromy a konflikty se svými dětmi a svými rodiči. Resistence/odpor/ některých lékařů, mnohých psychiatrů, k systematické psychoterapii a k psychoanalyze, který se projevuje třeba jejím podceňováním, nezájmem anebo bagatelizací, souvisí s potřebou vytěsnit a oddálit vlastní psychické konflikty a deficity, stejně tak jako s finančním tlakem ze strany zkorumpovaných úředníků VZP a farmacetuckých firem. Škoda že jsou tyto finanční praktiky a psychické obrany těch, kteří o způsobu léčby a diagnozach rozhodují, natolik silné, že silně omezují přístup k účinné léčbě trpícím dětem a dospělým.
Aktualizováno ( Neděle, 02 květen 2010 11:54 )
Reakce na článek v MFD
Napsal uživatel Peter Pöthe
Čtvrtek, 18 březen 2010 19:07
Vážená redakce!
dovolte mi abych krátce reagoval na článek psychiatra Maxe Kašparů Celibát-nelíbat?
Nechápu jak autor- psychiatr neví že sexuálního zneužívání dětí se zdaleka nedoupouští jen jedinci s tzv.pedofilní sexuální orientací. Jak ukazují výzkumy i klinická data většina případů zneužívání dětí zejména v rodinách je páchána jedinci, kteří (zjednodušeně řešeno) zneužívají dítě jako zástupný objekt v situacích sexuální frustrace a sociální izolace. Už více než sto let zejména díky S.Freudovi také víme, že potlačovaná (nikoli úspěšně sublimovaná) sexualita nabývá v nevědomí nečekaných a někdy i šokujících forem a podob. Ty pak zakládají vznik rozličných sexuálních perverzí, které nemusí mít dlouhodobý charakter. S podobnou logikou jako se pan doktor snaží bránit celibát v katolické církvi, bychom došli k mylnému závěru, že vězni kteří mají homosexuální styky se svými spoluvězni, což je docela běžná praxe, musejí být homosexuálové.
Děkuji za možnost se vyjádřit.
S Pozdravem
MUDr.Petr Pöthe, dětský psychiatr
Aktualizováno ( Čtvrtek, 18 březen 2010 19:08 )
Další pogrom v Čechách
Napsal uživatel Peter Pöthe
Pondělí, 15 březen 2010 14:00
V noci z 14 na 15.3. se nedaleko Ostravy odehrál další pokus o upálení romské rodiny. Jen díky náhodě tato rodina přežila na rozdíl od rodiny z Vítkova, která v původní podobě nepřežila a dodnes žije s těžkými následky a v neustálém strachu z opakování útoku. Vedle fašistického pozadí pogromů v ČR, kterých bylo od útoku na rodinu z Vítkova v dubnu 2009 evidováno čtyři, mě nejvíce znepkojují první vyjádření ostravské policie. Byl to snad ředitel tamní policie jménem Landsman, který byl pár hodin po útoku citován, že útok nemá žádnou souvislost předešlými útoky, a že se vůbec nemusí jednat o rasisticky motivovaný útok, protože oblast kde k pogromu došlo je „problémová“. Policie rovněž odpovídala, (sama sobě nebo úchylnému novináři?) a zřejmě i vážně zabývala otázkou, zda se rodina nezapálila sama.Podle všeho tomu tak není, ale ještě se musí všechno vyšetřit. Vypadá to jakoby tamní policisté věřili tomu, že občany romské národnosti jsou hořlavější anebo podléhají samovznícení častěji než občané “bílí”.
Možná by se bílá většina měla proti zapalovaným Romům začít ohrazovat, že na ní vrhají příliš silné světlo.
Nebylo by od věci zvážit ustavní stížnost pro poškozování dobrého jména mírumilovných českých rasistů, nejen v řadách policie. Mohla by jí podat senátorka Liana Janáčková, a odborář Dušek by mohl připsat dodatek o diskriminaci heterosexuálů na dráze.
Aktualizováno ( Úterý, 16 březen 2010 14:11 )
Poznámky k PA terapii dětí VIII
Napsal uživatel Peter Pöthe
Čtvrtek, 11 březen 2010 21:27
je těžké si představit že by dětský terapeut neměl rád svého klienta. Občas se mi to děje v situacích kdy dítě opakovaně demoluje můj majetek anebo spolehlivě demoluje moje terapeutické pokusy čím mi odepírá narcistické uspokojení. U dětských ale hlavně u dospělých klientů si kladu otázku , jestli mi je klient něčím nesympatický či dokonce odpudivý způsobem, který mi brání abych ho zcela přijmínal a přál mu jeho prospěch. Pokud to tak je, je to problém, který musím řešit, jinak mu nemůžu být jako psychoanalytický terapeut nic platný. U dětí navíc hrozí nebezpečí že je terapeut bude zneužívat na odčinění svých raných traumat. Proto je nezbytné aby byl terapeut do největší možné míry “vyrovnán” sám se sebou jako s dítětem a byl si vědom si konfliktů se svými rodiči, tedy s jejich vnitřními reprezentacemi. Pokud to tak není bude s dítětem odehrávat svoje konflikty, odčinovat svoje traumata anebo se stavět se do role ideálního rodiče, tak jak to “laičtí” terapeuti psycholožky často dělají. Myslí si, že postačí když dítě budou rozmazlovat anebo ho laskavě (především svádivě) poučovat. Mít rád svého dětského klienta neznamená projikovat do něj svoje potřeby záchrany ani odplaty a ani to neznamená hledat v něm odštěpené části našeho idealizovaného self. Děti si zaslouží být posuzovány a přijímany “jenom” takové jaké jsou, a ne takové jaké je chtějí mít rodiče nebo jaké si přeje mít terapeut. To je první podmínka úspěšného terapeutického ovlivnění: nechtít je vidět jiné než jsou. Až pak se mohou začít měnit , aby mohly být skutečně štastné.
Aktualizováno ( Neděle, 02 květen 2010 11:55 )
Bídná psychologie-k článku Z.Vybírala v LN
Napsal uživatel Peter Pöthe
Úterý, 09 březen 2010 08:53
Od té doby co se šéfredaktorem LN stal „bývalý“ prominentní šéfredaktor bulvárů Balšínek, který nejednou obhajoval lež jako legitimní novinářský prostředek, tak se je snažím nekupovat. Hnusí se mi jak se noviny cpou do ……. panu prezidentovi a jak publikují urážlivé a psychotické články jeho generálního tajemníka Jakla. O víkendu se mi na dovolené přecejen dostaly do rukou s přílohou Orientace, kde byly reakce reagující ne článek doc. Zbynka Vybírala s názvem Bída pop psychologie http://www.lidovky.cz/bida-pop-psychologie-0rj-/ln_noviny.asp?c=A100227_000076_ln_noviny_skoReakce dotčených byli vesměs defensivně ofenzivní a jenom potvrdily rčení o potrefených husách. Škoda že se neozval doktor Jeroným Klimeš, jehož docent Vybíral ve svém článku nejvíce kritikzuje. Komentáře psychologa Klimeše jsou skutečnými perlami, které si zaslouží být zvěčněny v panoptiku lidské domýšlivosti a omezenosti, resp. neomezenosti. Jistě je však rozdíl mezi ním a v článku rovněž zminovaném Petrem Šmolkou, který podle mého názoru aspon neplácá co ho jen tak napadne, a to co píše dává někdy smysl, i když ženské časopisy nečtu. Mě samotného se novináři občas zeptají na cokoli, a musím si pečlivě vybírat k čemu, proč a jak se vyjádřím, abych upozornil na konkrétní problém týkající se dětí. Odolávat novinářům však není lehké. I já si tak někdy připadám jako pop-psycholog, resp.psychiatr. Pokud tak na někoho působím, tak mě to mrzí. Docent Vybíral však směle otevřel téma které je nejen v zájmu jeho oboru ale především v zájmu pacientů.
Poznámky k psychoterapii dětí VII
Napsal uživatel Peter Pöthe
Úterý, 23 únor 2010 21:39
Zkušený terapeut by měl pracovat tak, že se nechává překvapit, co se mezi ním a dítětem přihodí. Teorie používá jako konstrukce, nebo jako lešení, které ho zadrží, kdyby s dítětem padali moc do hloubky, do výšky, nebo příliš daleko jeden od sebe. Kdyby padali někam kde by se navzájem mohli ztratit.Teorie by měly být lešením, které není vidět, ale které celé dílo drží pohromadě.
Když jsem začínal pracovat s dětmi, tak jsem čekal co se mezi mnou a dítětem stane. Neměl jsem zažité teorie, a když jsem nějaké nastudoval, nedokázal jsem je propojit s tím co se mězi náma děje. Když jsem byl starší, měl jsem plnou hlavu teorií a bál jsem se udělat krok do neznáma, do oblasti kterou jsem si nedovedl dostatečně vědecky odůvodnit. Výsledek pak byl že jsem byl s dítětem příliš natěsno, nedával jsem mu, ani sobě možnost létat, padat a objevovat. Moje mysl pak byla “propojena” více s myslemi velkých psychoanalytiků než s myslí dítěte.
Nyní se snažím pracovat jako zkušený terapeut. Nechávám se překvapit, dítětem, sám sebou a hlavně tím co se mezi námi děje.
Aktualizováno ( Neděle, 02 květen 2010 11:55 )
Poznámky k psychoterapii dětí VI
Napsal uživatel Peter Pöthe
Pátek, 19 únor 2010 20:36
Při práci s dítětem se nestačí spoléhat na konkrétní modely anebo připravené techniky a scenáře. Zejména to nefunguje s dětmi které jsou pasivní, uzavřené, a odmítají Vás vpustit do svého vnitřního světa, bud proto aby do něho samy nemusely nahlížet, protože se tam setkávají s nebezpečnými představami, vzpomínkami, anebo proto že se bojí že jim tento vnitřní svět narušíte necitlivým zacházením s jejich internalizovanými emocemi, fantaziemi, prožitkami, touhami a pod…V těchto případech je neštastné když terapeut čeká že se dítě nějak projeví, a nechává průběh a obsah zcela na dítěti. Dítě tím trpí. Pasivní, vyčkávací postoj terapeuta může brát jako odmítnutí svého světa, kdežto když terapuet vystoupí ze své pohopdlné ulity, tak mu tím dá najevo že je s ním ochoten vstoupit na neznámou půdu, tam kde to nezn, kde to straší. V interakci s napjatým a úzkostným dítětem, které si nedokáže hrát a otevřít, je v určité fázi terapie důležité, když terapeut popustí hráz svým fantaziím o tom co se v dítěti odehrává a když tyto fantazie dítěti nějak zprostředkuje, například kresbou (u mladších), komentováním svých pocitů a představ o tom co se ted mezi nimi a v dítěti odehrává….dřív nebo později se dítě napojí a naváže na tyto sdělované obsahy otevřeně, například verbálním či neverbálním doplnováním, , anebo skrytě, tím že o tom co je v něm začne doopravdy přemýšlet, to jest začne to měnit….terapeuta při tom mohou napadnout věci, ne které před tíém vůbec nemyslel, a které by z hlediska techniky a teorií předem vylučoval že bude sdítětem dělat Je to proto, že když popustí hráz svým protipřensopovým pocitům a nesnaží se jen něco emočně nezúčastněně chápat a racionálně rozebírat, tak nastane spontánní propojení myslí, “setkání myslí”, jak to nazývá D.Stern, vznikne tím intersubjektivní prostor ve kterém se dějou žádoucí změny (více teorie najdete třeba v dipl.práci Mgr.Martiny Palkové, FSSMU Brno)
Aktualizováno ( Neděle, 02 květen 2010 11:55 )
Terapie pevným objetím je nebezpečná
Napsal uživatel Peter Pöthe
Pátek, 15 leden 2010 07:46
Časopis „PSYCHOTERAPIE“ ve svém posledním čísle 3.ročník.dvojčíslo 3-4 (2009) publikoval článek Mgr.Martiny Palkové o tzv. nebezpečných terapiích. Tento článek objektivně a vyváženě informuje zejména o metodě Terapie pevným objetím (TPO), především s odvoláním na výzkumná a klinická data z USA a VB, kde se tento způsob ovlivnování chování dětí nedoporučuje anebo se před ním přímo varuje. Je to článek, který by měl číst každý kdo se tímto způsobem ovlivňování dětí zabývá anebo jej doporučuje. Jedná se totiž nejen o neúčinnou ale o rizikovou metodu „psychoterapie“, které s vysokou pravděpodobností způsobuje dětem psychické a někdy i tělesné trauma, s dlouhodobými následky, někdy i s následkem smrti. O to více překvapivá je obranná reakce zastánců TPO (metodu vytvořila a propaguje psycholožka českého původu dr. Jiřina Prekopová), zejména když zaznívají ze strany představitele Českomoravské psychologické společnosti, která by měla být garantem odbornosti a ochrany pacientů. Neodbornost, osobní vazby a sympatie jsou zřejmě i oblasti vědy a klinické psychologie více důležité než základní podmínka jakékoli manipulace a léčby pacoenta: “primum non nocere”-především neškodit. Více na www.psychoterapie.fss.muni.cz
Aktualizováno ( Pátek, 15 leden 2010 16:04 )