Vánoční meditace
Napsal uživatel Peter Pöthe
Sobota, 24 prosinec 2011 18:03
Na štědrý den jsem cestou do kostela potkal holčičku, ktera se ptala asi své maminky, kdy přijde Ježíšek. Paní jí odpověděla, že k ní nepřijde, protože neposlouchá. Myslel jsem na ní celou mši.
Aktualizováno ( Sobota, 24 prosinec 2011 18:05 )
Poznámky k PA terapii dětí XIX
Napsal uživatel Peter Pöthe
Pondělí, 14 listopad 2011 17:06
Dívence jménem Karolínka bylo osm, když si rodiče všimli, že se čím dál více stahuje do sebe, přestává komunikovat, nebo naopak nepřiměřeně „vybuchuje“ vztekem a agresivně napadá svoji mladší sestru. Po roce neúspěšného aplikování svých výchovných metod, navštívili dětského psychiatra. Pan doktor specialista holičičce předepsal antidepresiva a „udělil“ několik klinických diagnóz, které během dalších měsíců průběžně aktualizovány. Po roce léčby se Karolínka zcela izolovala od svých spolužáků, přestala chodit nejen do školy ale i do kroužků, a nebyla schopna usínat a spát už nikde jinde, než u své maminky v posteli.
Bohužel mi připadá, že čím dál více dětí je dnes nuceno vyměnit právo na spokojený a bezpečný vztah, ve kterém by docházelo k uspokojování jejich vývojových a emočních potřeb, za právo na klinickou diagnózu. Na cestě emočnímu růstu, autonomii, sebeúctě a pocitu štěstí jim chybí autentické milující vztahy, které jsou často nahrazovány zvýšenou manipulací a kontrolou ve formě „pevného objetí“ v doslovném nebo přeneseném smyslu prostřednictvím dlouhodobé medikace. Během své praxe jsem nabyl přesvědčení, že většina „patologie“ v sociálním a emočním fungování dětí při tom nesouvisí s nějakou s nějakou diagnózou či syndromem, nýbrž s tím, jak dítě vnímá samo sebe, jak si dokáže porozumět, jak rozumí jiným, zda se dokáže přijmout a mít se rádo. Také jsem pozoroval, že děti, s kterými je zacházeno jako s nemocnými, narušenými či „šílenými“, protože jim dospělí nejsou schopni či ochotni porozumět, samy sebe vnímají jako defektní, méněcenné či nesmyslné. Tyto děti pak málokdy rozumí tomu, co právě prožívají, cítí, co jim vadí, nebo z čeho mají strach a co si přejí anebo zda si vůbec něco přejí. K lepšímu sociálnímu a psychickému fungování jim pak chybí to nejdůležitější, vlastní motivace. Tyto narcisticky poškozené a znehodnocené děti se necítí samy hodny toho, aby byly šťastnější a úspěšnější ve škole, či ve svých vztazích.
Jako psychoanalyticky orientovaný terapeut jsem získal zkušenost, že skutečnou změnu v utrpení dítěte může přinést založení bezpečného emočního vztahu s dospělou autoritou, například s terapeutem, který by byl schopen a ochoten přijímat dítě takové jaké je, a respektoval jeho intrapsychickou realitu, ne nepodobně tomu, jak se to děje v raném vztahu. Nikoli nějaká „technika“, či speciální přístup, ale jen pevný emoční vztah založený na skutečném zájmu a ocenění vnitřní reality zasazený do bohatého a stálého teoretického rámce, umožní dítěti prožívat a přijmout samo sebe jako jedinečnou a smysluplnou bytost. Bytost, jejíž verbální a neverbální projevy dávají rozpoznatelný a pojmenovatelný smysl. Cílem terapeutické práce založené na vztahu dítěte s terapeuta tak není pouze dosažení ve smyslu ústupu klinických symptomů, například úzkosti či deprese, ale i nastartování emočního růstu a dosažení vyššího stupně autonomie a psychické odolnosti.
Ve své poslední knize „Psychoterapie dítěte – Případ šestiletého chlapce“ (Grada, 2011), se pokouším poučeným čtenářům sprostředkovat, jak podobná psychoterapie funguje v klinické praxi a jaké nároky klade na terapeuta i na samotné dítě. Na příkladu psychoanalytické psychoterapie šestiletého chlapečka, který musel čelit traumatu rozpadu a ztráty rodinných struktur v důsledku tragické smrti své sestřičky, jsem se pokusil některé teoretické a praktické závěry předvést autentickou a čtivou formou. Jedním se závěrů této knížky může být objev, že efektivní psychoterapie traumatizovaných dětí si nevystačí s dobrou vůlí a soucitem terapeuta, ale vyžaduje sdílení nejtemnějších a nejspodnějších vrstev jejich nevědomí, vrstev, kde vládnou nepředstavitelné monstra a příšery. Příšery, kterým se můžeme podívat do očí a vynést na světlo jen tehdy, když budeme děti a jejích vnitřní realitu vidět takovou jaká je, ne jakou bychom jí chtěli mít.
(článek vyšel na www.psychologie.cz, pod nazvem “Když děti ztratí samy sebe”)
Rozhovor na téma trápení dětí po rozvodu
Napsal uživatel Peter Pöthe
Pondělí, 07 listopad 2011 10:08
http://www.babinet.cz/clanek-9196-syndrom-zavrzeneho-partnera–rozhovor-s-psychiatrem-peterem-p-the.html
Poznámky k PA terapii dětí XVIII
Napsal uživatel Peter Pöthe
Pátek, 21 říjen 2011 08:16
Když popisujeme a zkoumáme vnitřní svět dítěte, uvažujeme o něm jako o prostoru vyplněném jeho emočními zkušenostmi. Emoční zkušenosti, které dítě zažilo a zažívá ve svých vztazích, determinují jeho postoje a chování k dalšími osobám a k sobě samému. Dítě které bylo odmítané nebo traumatizované ve vztazích s citově významnými osobami, bude vůči svým vrstevníkům či autoritám vystupovat jinak, než to dítě, které zažívalo empatickou a “dost dobrou” péči. Dítě, které má v důsledku odmíítání či citové neúčasti rodičů nízké sebevědomí, může nechávat sebou manipulovat a ovládat přibližně stejně ve všech svých dalších vztazích. A naopak, o děti, které byly a jsou potvrzované a přijímané jako dobré, budou se chovat asertivně a sebevědomě vůči vrstevníkům nebo starším osobám, budou více uplatňovat a uspkojovat svoje potřeby. Platí to však opravdu o všech jejich vztazích? Nemůže se dítě k někomu chovat jinak, než by se chovalo ve stejné situaci, ale s jinou osobou,nebo třeba v jiné situaci, ale se stejnou osobou? Nemůže chlapec nebo dívka projevovat zdravé sebevědomí a vítězit v soutěžích někde nebo s někým a někde jinde nebo s jinou osobou prohrávat a nechat si ubližovat?
John Bowlby a jeho spolupracovníci psali, že člověk nemá jenom jeden vnitřní pracovní model (Internal Working Model), ale několik modelů, které fungují paralelně vedle sebe.
Dítě, které je oblíbené a milované u dětí nebo učitelů, protože je šikovné a talentované, si o sobě bude myslet, že je dobré a hodnotné, a adekvátně se bude i chovat. Prosadí si svoji vůli, vyhraje soutěž a ocení spolužáky…Jeho sebevědomé a dominantní chování se však může v jiném vztahovém uspořádání lehce změnit na chování, kdy nechává sebou manipulovat nebo se zneužívat. Je tomu tak proto, že vedle dobré zkušenosti s některými vztahově významnými lidmi, má za sebou zkušenost, kde bylo opakovaně odmítnuté nebo znehodnocované. Jeho přesvědčení že si zaslouží úctu a ohleduplnost tak najednou vymizí v situaci, kde, například v důsledku zanedbání péče a ochrany dospělé autority, dojde k jeho opakovanému znehodnocování, například kdy začne být dítě sexuálně zneužíváno. V těchto opuštěných chvílích se “typicky” sebevědomé dítě může nevědomě a možná i vědomě identifikovat s tou částí svého self (s částí své emoční- implicitní zkušenosti), která byla kdysi znehodnocena, a která byla od jejího dobré zkušenosti kdysi odštěpena a je neustále odštěpována. Fakt, že se nějaké dítě “nechalo” léta zneužívat strýcem nebo spolužákem, tak může znamenat, že se tak tak dělo proto, že v důsledku identifikace s odštěpenou částí self, která byla poškozena nějakou špatnou událostí, manipulací a odmítnutím dítěte, prožívalo sebe jako nehodnotnou bytost. Bytost, na které málo záleží, s kterou si kdokoli může dělat co chce.
Jindy úspěšný chlapeček anebo holčička si tak při zneužívání nebo jiném trápení řeknou: na mně i tak nezáleží, mohou si se mnou dělat co chtěji…..a pokračuje další znehodnocování….
Aktualizováno ( Pátek, 21 říjen 2011 13:04 )
Prevence sex.zneužití na školách
Napsal uživatel Peter Pöthe
Čtvrtek, 22 září 2011 14:58
Z tisku jsem se dozvěděl, že MŠMT vyškrtlo ze sexuální výchovy na školách prevenci AIDS a sexuálního zneužití (Mfd, 20.9.11). Prvoplánově mě napadlo, že zrušení výchovy proti zneužití prosadilo nějaké „pedofilní lobby“, pokud něco takového u nás existuje, o čemž pochybuju. Pak jsem se dočetl, že tuto úpravu vymysleli pseudo-křesťanští fundamentalisté, kteří mají na ministerstvu svého reprezentanta, alter ego našeho prezidenta-Ladislava Bátoru. Každopádně, ať už šlo o osoby trpící parafilií, nebo představitele údajných křesťanských rodičů, výsledek vyjde nastejno: zvýšení počtu sexuálně zneužitých dětí a dospívajících.
Z klinické praxe i ze života znám desítky případů v dětství zneužitých mužů a žen, kteří se stali oběťmi nezřídka dlouhodobého zneužívání mimo jiné proto, že o jeho nebezpečí nikdy neslyšeli. V jejich dětství se nenašel nikdo, kdo by jim citlivě, ale konkrétně vysvětlil, co je může potkat, když jsou s nějakou dospělou autoritou samy, když někomu neznámého bezvýhradně uvěří, když přijmou od cizího neboi známého člověka nečekaný dárek, nebo když je strýc, učitel, nebo bratranec přiměje k tomu, aby s ním sdílely nějaké „tajemství“. Z prvního reprezentativního výzkumu sexuální zneužívání v dětství v České republice, který jsem z kolegy z Linky bezpečí prováděl v roce v 1998, vyplynulo, že zkušenost s některou z forem sexuálního zneužití měla v dětství až pětina dospělých. Rozhodující většina z nich byla zneužita v době, kdy se o riziku nebo dokonce o existenci fenoménu zneužívání dětí veřejně nemluvilo, a neexistovaly žádné diagnostické natož preventivní programy. Do komunistické reality se tento fakt nehodil, a tak jej odborníci ignorovali, nebo rovnou popírali. Díky prací mnohých kolegů z různých neziskovek a státních institucí, se situace, zejména po uvedeném výzkumu, hodně pohnula ve prospěch dětí. Byly napsány a publikovány letáky, knihy pro rodiče, učitele, lékaře a sociální pracovníky, které tabu sexuálního uspokojování dospělých prostřednictvím dětí částečně prolomily a dostaly do povědomí nejen odpovědných dospělých, ale především dětí.
Nyní prý odpovědné Ministerstvo řadí zpátečku. Slyší na hlasy těch, kteří popírají nejen dětskou sexualitu, která je přirozená a odpovídá stupni vývoje dítěte, ale i sexualitu jako takovou. Vytěsňují ji ne nepodobně církevním autoritám, které zaslepeně chránili kněze, jejichž potlačovaná a pak zvrácená sexualita způsobila utrpení podle všeho tisíců bezbranných dětí po celém světě. Odhaduji, že se jedná o lidi, kteří také tvrdí, že AIDS je trestem za hřích (za hřišný sex?), nebo že domácí násilí existuje především v neúplných rodinách, jak to hlásá poradce premiéra, pan Joch. Každý kdo s obětmi zenužití pracuje, nebo má osobní zkušenost, při tom ví, že podstatou sexuálního zneužívání není SEX, stejně jako podstatou domácího násilí není bití. Podstatou zneužívání je MOC. A děti jsou vůči nám dospělých, ať už nás vedou jakékoli úmysly, vždy a v každém případě bezmocné. Je jedno, jestli je nechráníme z důvodu naší „úchylky“, anebo z nevědomosti.
Nástup neofašismu v Čechách
Napsal uživatel Peter Pöthe
Pondělí, 05 září 2011 06:44
Na šluknovsku mají neofašisté žně. Snad nikdy nebyli tak populární, snad nikdy neměli takovou účast a sympatie veřejnosti. Místní politici zanedbali sociální a etnické začleňování romského obyvatelstva do většinové společnosti. Jejich předchůdci na vládní a místní úrovni je nahnali do ghett, z kterých není úniku. Vyrostla nová generace Romů, kteří už nezažili, že by jejich rodiče měli nějakou vazbu na většinovou společnost, třeba tak, že měli nějakou práci. Vládne jim lichva, drogoví díleři a nenávist. Nepatří nikam a nikomu. Nemají žádné vztahy, zábrany, ani vůči “svým” ani vůči bílým. Nejsou daleko od násilí, od vraždy. Mačetami likvidují kohokoli, kdo je urazí a poníží. A o urážky ve většinové společenosti není nouze. Lehce se tak stávají se nástrojem v rukách těch, kteří Romy nenávidí a nechtějí je vidět z “principu”. Slouží jako záminka pro potlačování práv a odsuzování všech “cikánů” bez výjímky. Místní politici žádají spravedlnost a přísné zákony. Někteří starostové zakazují Romům sedět na náměstí, na chodníku či před svými domy, nebo se jen opírat o zábradlí, a to bez ohledu na to jestli páchají kriminální činnost nebo ne.
Neofašisté a rasisté prudce ožívají. Vážou na sebe občany, kteří se bojí Romů a staví je proti sobě. Romové se taky bojí. Zatím se spoléhají na státní polcie a ta je zatím před násilím “demonstrantů” chrání. Po demokratických volbách se rasisté a neonacisté určitě vrátí, a to hlavním vchodem. Už nebudou ilegálně demonstrovat, ale budou legálně vládnout z místních radnic, a možná se dostanou i v parlamentu.
Současní vládní politici vidí šanci na body také. Volí “ostrá” slova. Premier Nečas přirovnává mačetový útok v baru v Novém Boru ke žhářskému útoku ve Vítkově. Vláda slibuje přísnější zákony, které mají zatočit s “nepřizpůsobivými”, primátorka Chomutova Řápková (ODS), proslulá snahou likvidovat místní Romy, slouží jako vzor dalším starostům.
Menšinové národy a etnika plní funkci obětí a obětných beránků zejména v období ekonomické krize. Možná je to hlavní důvod, proč je číst většinové většinové společnosti mezi sebou vůbec trpí.
Aktualizováno ( Pondělí, 05 září 2011 08:11 )
Mašínové
Napsal uživatel Peter Pöthe
Sobota, 27 srpen 2011 14:16
Kdyby bratři Mašínové žili v Madarsku nebo třeba v Polsku, měli by už dávno svoje náměstí se sochou. V Čechách se nad jejich významem vede nekočící polemika. Už tři týdny je Ctirad po smrti. Pravdu o jeho vině či nevině dosud znal jenom Bůh. Nyní už může mít jistotu i on sám.
Norská tragedie 2
Napsal uživatel Peter Pöthe
Úterý, 26 červenec 2011 11:28
Po prvé jsem to slyšel v hospodě. Po druhé na “pohodovém českém rádiu”. “Za teroristický útok norského fašistu můžou přistěhovalci a Arabové”. Osoby, kteří tyto názory šíří, jsou vesměs klidní, vzdělaní, “slušní” a “hodní” lidé. Nejsou nepodobní norskému teroristovi před několika lety. Ani on nevypadal nijak zvláštně. Měl rád svoji maminku, svoji vlast, svůj národ. Podobně jako náš prezident, kterého norský masový vrah mimo jiné také citoval. A podobně jako členové klérofašistického spolku “DOST”, které pan prezident hrdě přijal na hradě. Pan Bátora je prý neškodný. Od svého šíleného norského “kolegu ” se však liiší možná jenom v tom, jak dalece je ochoten a schopen realizovat svá “vlastenecká” a antisemitská přesvědčení ve veřejném životě. Díky prezidentovi a jeho poskokům z VV má však nyní unikátní možnosti…
Aktualizováno ( Sobota, 27 srpen 2011 14:27 )
Poznámky k rodičovství IV
Napsal uživatel Peter Pöthe
Sobota, 23 červenec 2011 13:06
Po městě je spousta bilboardů, na kterych svítí na semaforu zelená pro “pozitivní rodičovství”, a varování , aby rodiče používali lásku místo násilí. Nevím na koho je tato reklama na nejmenovanou nadaci cílena. Osobne znám velmi málo dospělých, rodičů, či bezdětných, kteří by násilí na dětech schvalovali anebo jej vědomě používali. Pokud “pozitivní rodičovství” znamená, že se rodiče na svoje děti budou jenom usmívat, chválit,nikdy se na ně nebudou zlobit, anebo je nebudou občas mít chuť plácnout jim na prdelku, či poslat někam….tak je to model nepřirozený. Vztah rodiče a dítěte je plný lásky, něhy , péče, ale i vzteku a nenávisti. Je úplně normální, že svoje děti nemáme rádi 24hodin denně, a stejně tak nás nemohou mít pořád rádi ani naše děti. Lezeme si s nima občas hodně na nervy, bez ohledu na to, jestli je milujeme, a chceme pro ně to nejlepší. Řvát dětem do uší “miluji tě, miluje tě…” a válet se při tom po nich na podlaze, jak se to dělá při tzv.pevném objetí, které nejmenovaná nadace propaguje, plodí jen přetvářku a nenávist. Dítě má právo nás nenávidět, a odmítat nás. Pokud mu toto právo vezmene, budujeme vztah, který je nesvobodný a neautentický. Pokud si je rodič svojí láskou k dítěti opravdu jistý, nemusí jí násilně dokazovat. Násilí neplodí lásku, a násilí může být i to, že svoje dítě v rámci tzv.Terapie pevným objetím Několik hodin hladíme a usmíváme se na něj.
Aktualizováno ( Sobota, 23 červenec 2011 13:49 )
Stávka
Napsal uživatel Peter Pöthe
Středa, 15 červen 2011 10:31
Odborářští papalášové se rozhodli zmanipulovat svoje ovce a vyhnat je na demolici naší země. Zablokují orý dopravu, tím nedovolí lékařům aby léčilli své pacienty, ani učitelům, aby učili a pracujícím aby pracovali. Vzhledem k úrovni některých lékařů (hlavně těch, kteří si zvýšení platů na úkor pacientů už dříve vynutili) a některých učitelů to zase není až tak špatná zpráva. Až na to, že si stávku zaměstnanců odtrpí skuteční pracující, zejména ty co tvrdě makají v soukromé sféře, a živnostníci či podnikatelé, kteří tuto zemi živí a zásobují. Namísto zaměstnanců a (post)komunistických odborářských bossů by bylo pro společnost určitě lepší, kdyby přestali, třeba jen na týden, pracovat politici, kteří honěním se za státními zakázkami, tajnými nahrávkami, vydíráním a uplácením “půjčkami” zasmradili vládu možná víc, než hnůj, který odboráři v Praze vysypou před jejich úřad. I díky nim je dnes atmosféra v naší zemi taková, že na slušné chování musí dohlížet notoricky známý depilovaný metrosexuál, Ladislav Š.
Aktualizováno ( Čtvrtek, 23 červen 2011 08:07 )
22 versus 2,000.000
Napsal uživatel Peter Pöthe
Středa, 08 červen 2011 09:11
Poslední týdny umřelo v Evropě na otravu zvláštním kmenem bakterie Escherichia Coli 22 lidí. Finanční náklady na prevenci a sanaci nákazy se zatím pohybují v miliardách Eur.
V subsaharské Africe ročně umírá 2.000.000 dětí na průjmová onemocnění způsobených bakterií E.Coli. Hlavním důvodem je, že nemají čistou pitnou vodu.
Co kdychom si více myli ruce a zeleninu a odložili peníze za zajištění nezávadné vody v Africe?
Vážení priatelia a priatelky z roku 1989!
Napsal uživatel Peter Pöthe
Úterý, 03 květen 2011 19:43
Nedávno sa mi dostalo informacie, že zostavujete nejaky zbornik o zpomienkach učastnikov nežnej revolucie v Rimavskej Sobote. Od doby tej doby už dve desiatky rokov, čo je najmenej dvakrát hrozné. Za prvé preto, že sme o dvadsať rokov starší /a nie vždy mudrejší/, a za druhé preto, že Československo dnes vypadá, tak ako vypadá, a vlastne že už ani neexistuje. Komunisti sice zbalili kufry, ale tí „vychcanější“ (po pražsky povedané) sa vrátili v podobekorupčníkov, ktori ovplyvnuju politiku možno rovnako ako pred tým, akurát rafinovanejšie. Ešte horšie je, že vatšina ludi, ktori korumpuju a nechaju sa korumpovat, už len z generačních dovodov, komunisti nie su, a ani neboli. O komunistoch sme aspon vedeli že sú svine, o týchto „kmotroch“ ani nevieme, že existujú, pretože stoja za chrbtom „štátostranám“, pokial nie su tak blbí a neodhalia sa sami ako nedávno Vít Bárta v Čechách.
Strach o život, ktorým vládli ľuďom bolševici v 50.rokoch minuleho storočia, bol vystriedaný strachom o slobodu v 60.rokoch, strachom o pracu po roku 69 a o kariéru v 80. rokoch. Verím, že my všetci, ktorí sme v nomembri 89 s temnou minulostou totality konfrontovali našu spoločnost, sme v určity moment zažívali všetky tieto strachy na vlastnej koži. Ale nedali sme sa a neustúpili sme. A niečo velké sa naozaj podarilo. Sloboda slova, vyznania, cestovania, vzdelavania a podnikania, je ohromná vec. Spusta našich spoluobčanov poriadne zbohatla a vačšina z nás sa má po materálnej stránke určite lepšie jako sa mali generacie mezi rokmi 48. a 89. A predsa sa mi zdá, že naprostu vačšinu ludí u nás, a zrejme aj inde v krajinách sovietskeho bloku, ovládá strach. Tento strach je o to horší, že o ňom člověk nevie, a tiež si ho, na rozdiel od vyššie vymenovaných historických strachov, ťažšie priznáva a uvedomuje. Myslím si, že strach, ktory hýbe súčasnou spoločnosťou, je strach z toho, že si nebudeme mocť dovoliť finančne žiť tak dobre, jako nám to slubuju reklamy a médiá. Strata možnosti kúpiť si aspoň priemerné auto, „normálnu“ dovolenku, trendové oblečenie, moderný televizor či notebook, alebo „slušné“ bývanie, v nás može vyvolať úzkosť, ktorá sice nie je existenčná, ako v pripade totalitných strachov, ale je o to menej vedomá. Jedná sa totiž o úzkost zo straty vlastnej hodnoty, v psychoanalytickej terminologii, by sa to tento proces dal nazvat permanentnou narcistickou krízou a krízou identity. Nevlastnit, dnes často znamená, nebyť doležitým a vzácným, čiže byť nehodnotným, postradatelným alebo nahraditelným.
Ako psychoanalytik sa domnievam, že najjednoduším a v súčasnosti najrozšírenejším zposobom zvyšovania alebo udržovania pocitu vlastnej hodnoty je identifikácia s objektmi, ktoré majú pre vačšinu spoločnosti vysoku hodnotu. Jednoducho povedané, potreba cítit sa hodnotným a dobrým, sa uspokujuje cez privlastnenie a následnú identifikáciu s predmetom všeobecnej túžby. Je logické, že v dnešnej „kapitalistickej“ spoločnosti, kde je chvala Bohu dovolené, vyrabat a predavat čo nám pride na rozum, sa ako najdostupnejšie zdroje subjektivnej hodnoty človeka javia materiálne produkty. Inými slovami, reklama a médiá určujú čo je na nás a v nás hodnotné a cenné. Myslím si, že práve tento skrytý motivačný mechanizmus dovoluje politickým stranám, resp. pár ludom v nich a nad nimi, získavat čím dalej vačšiu moc a vládu. Myslím si tiež, že je to hlavná príčina rakoviny súčasných post-totalitných společnosti-korupcie. S výnimkou zelených, ktorí hlboko prepadli v Čechách aj na Slovensku, nepoznám stranu, ktoá by hlásala, že je potreba zastaviť alebo dokonce znížit materiálnu úroveň obyvatelstva. Všetky demokraticke strany a bohužial dnes aj totalitní vodcovia napr, na Kube či v Bielorusku, sa udržují při moci za predpokladu, že ludia budú mať tolko peňazí aby si mohli kúpiť lepšie a viac vecí ako pred volbami. Táto prax znamená akúsi spoločenskú dohodou mezi vačšinou obyvatelstva a politickou mocou asi nie iba na celoštatnej urovni, ale aj na miestnej, napríklad určite aj v Rimavskej Sobote. Neviem si totiž inak vysvetlit, že obyvatelia mojho rodneho mesta volia strany a „osobnosti“, ktore si odhlasuju likvidaciu mestskeho parku pri byvalej „Tabakovej tovarni“, aby sa postavil x-tý hypermarket. A neviem si predstavit iny mechanizmus ako strach zo straty konzumneho pohodlia a materiálnych istot, ktory by obyvatelom RS bránil v tom, aby sa postavili proti takému svetovému unikátu ako je butik či predajna s mobilnymi telefonmi, ktore stoja na zakladoch stredovekej radnice našeho historickeho města Stefansdorff-u alebo Rima Szombath-u. Možno je láska k tovaru ako k prostriedku zvelaďovania seba sama, silnejšia, ako bol strach o život alebo spoločenské uplatnenie v dobách totality. Kto vie. Ľudská duša a mozog je temný a hloboký ako vesmír a ani sto rokov po Freudovi uplne nevieme, čoho všetkého sme schopní a čo všetko nás motivuje a riadi naše postoje a rozhodnutia.
Jeseň a zima roku 1989 boli dobou, keď sme dokázali svoje strachy a úzkosti celkom úspešne prekonávať. Bol to rok, keď sme sa rozhodli vyjsť zo svojej ulity pohodlia a bezpečia a postavili sa proti tým, čo nás mali, aspoň navonok, v plnej moci. Keď som sa myslím 24.novembra vrátil z Prahy ako „revolučný študent“, moja prvá cesta v spoločnosti spolužiaka Pavla Čomaja /kde je teraz, netuším/ viedla do mojho rodného gymnazia na Daxnerovej ulici. Privítal nás pan „profesor” U. Súdruh riaditel najprv zamachroval a našu žiadost, aby sme sa zišli so študentami gymnazia, razne odmietol. Pre istotu ma uistil že ma ako žiaka mal velmi rád a že som matematike vždy vynikal. Keď som mu pohrozil, že pokial nám nedovolí informovať žiakov o tom, čo sa v Prahe deje, jeho meno bude prečítané vo večernom vysielaní Občanského fóra, zapol školský rozhlas a zrušil šiestu vyučovaciu hodinu. Po tom nahnal žiakov do telocvične na “stretnutie s pražskými študentami”a suhlasil aj s tým, že budeme hovorit iba so študentami bez prítomnosti učitelov. Na šiestej hodine bola telocvičňa gymnazia Š.M. Daxnera naozaj plná žiakov. Prítomný bol iba jeden učiteľ, “profesor” Ch., ktory bol ale v zápetí vypískaný, čo mu ale nezabránilo v pozdejšej politickej kariére pod krídlami nacionálnej strany. Po gymnáziu pokračovala naša misia vylepováním plagátov “Havel na Hrad” a návštevou niekolkých “buniek” Verejnosti proti násiliu, kde nás čiastočne brali ako hrdinov a čiastočne ako votrelcov, ktorí chcú narušit ich práve vznikajúce politické pakty a obchody s vtedajšou politickou mocou. Hovoril som pred tisícmi ludí na mítingoch a nezabudnem na svoje vystúpenie na verejnom zasadaní Mestkého Národného Výboru, kde sa mal voliť prvý slobodný predseda /neviem či sa mu už vtedy hovorilo “primátor”/. Ako reakcia na moje vystúpenie bol článok v Gemerských zvestiach, kde ma nejaká “novinárka” prirovnávala k HitlerJugend a obvinila z toho, že som študoval za úplatky. Omluva zo strany novín nikdy nevyšla.
Nezabudnem na schodzu JRD /pre mladších jednotného rolkníckeho družstva/, kde som mal dojem, že moja revolučná účast na schodzi členov družstva bola zneužitá k tomu, aby bol odvolaný predseda, ktorý podla všetkého po nich nechcel nič iné, než aby pracovali. V tejto pohnutej době sa zakladatali rozne miestne organizacie VPN a KDH, za ktore som obchadzal dediny a agitoval aj u vtedajšieho dekana katolickej církvi v RS, pána M. Až po zverejneni registru agentov ŠTB som pochopil prečo bol tak silne proti a prečo o niekolko mesiacov neskor bolo miestne sdruženie KDH rozložené pánom B., ktorý ho v RS s mojou mamou spoluzakladal. Musím priznať, že ako študentovi v Prahe, mi naozaj hrozilo oveľa menej nebezpečenstva, ako tým, ktorý aj niekolko mesiacov po „revolúcii“ mysleli s porazením starých kádrov a mafií vážne. Myslím na svojcih kamarádov a kolegov, ktorý zakladali skutočné zdravotnické VPN oproti falošnému (zrejme eštébáckemu), z ktoreho sa neskor, stalo HZDS, podobne ako z časti KDH se stalo SKDH. Niekolko mojich kamaratov muselo kvoli vývoji v sobotskej nemocnici „emigrovat“ do Česka. Iní sa zapojili do miestneho politicko-ekonomického kartelu.
Medzi nami však určite dodnes žije dost slušných ludí, ktorým „hry a chlieb“ nestačia a bojujú ďalej. Najvačšou hrdinkou tej pohnutej doby v mojich očiach zostane moje mama. Z mamy, ktorá v novembri prišla do Prahy zachránit ma před Jakešovými tankami, sa po návrate domov (bezomna) stala skutočná revolucionárka. Dodnes bojuje na svojej úrovni za pravdu, či už v kostole alebo v meste a určite v RS ani v našom (vo Vašom) štáte, nie je sama.
Aktualizováno ( Úterý, 03 květen 2011 19:45 )
Poznámky k PA psychoterapii dětí XVII
Napsal uživatel Peter Pöthe
Pondělí, 18 duben 2011 13:25
Terapeuticky pracovat s dětmi považují někteří psychiatři a psychologové za jednoduché a snadné. Kdekdo bez výcviku v psychoterapii dětí si na dveře ordinace nebo do inzerátu napíše že dělá psychoterapii dětí, aniž má konkrétní a složitější představu o tom, co toto vlastně obnáší. Jsou mezi námi klinické psycholožky, které si myslí, že psychoterapeuticky pomáhat dětem znamená být především být “mateřskými”. “Dobrá matka” přece nic nezkazí, když si s holčičkou a s chlapečkem hezky pohovoří, pohraje, polituje a samozřejmě, pochválí. Ano,chválit se musí, myslí si všichni. A taky se musí kárat a dělat “tytyty”, když chlapeček nebo holčička “zlobí”. A “zlobit”znamená neposlouchat maminku, učitelku nebo bít sestřičku či spolužáka. O systematické psychoterapii dětí tito psychologové či psychiatři zřejmě nikdy moc neslyšeli a nanejvýš si jí dokážou představit jako odvozeninu určité techniky psychoterapie pro dospělé. Další skupina “dětských terapeutů” se dokáže s dětmi či adolescenty okamžitě identifikovat. Při konzultaci s nimi jsou nesmírně empatičtí, hrajou si s nima, povídají si a baví se, stejně jako oni. O těchto kolegyních nebo kolezích se říká, že “fantasticky rozumí” dětem, nebo že děti je “zbožňují”. Jsou totiž více kamarády svých pacientů, než profesionální a zralí dospělí, kteří se s nimi dokážou identifikovat ale taky jim dokážou dávat bezpečné hranice a smysl jejich chování. Myslím tím, smysl jiný než zábavu a hru, nebo naopak, v případě “mateřské” skupiny terapeutů, než “výchovu a lásku”. V procesu terapie dítěte je hranice mezi těmito dvěmi “směry” někdy velmi tenká. Osobně tuto hranici nevnímám jenom objektivně, z pohledu vnějšího “teoreticky vybaveného” pozorovatele, ale taky subjektivně. Když mě to během sezením s dítětem začne strašně bavit, nebo naopak strašně nudit, napadne mě, že se něco děje. Nejspíš se jedná z mé strany a ze strany dítěte o resistenci, vinou které hrozí, že v prvním případě ze mne uteče “terapeut”, v druhém případě, ze mne unikne “dítě”. Každopádně, podobný postoj poškozuje a ohrožuje terapeutický vztah, který má být vždy hlavním cílem i prostředkem psychologických změn, které chceme u dítěte dosahovat.
Aktualizováno ( Pondělí, 18 duben 2011 13:50 )
Poznámky k PA psychoterapii dětí XVI
Napsal uživatel Peter Pöthe
Čtvrtek, 31 březen 2011 08:07
Děti si v terapii hrají často takovým způsobem, že o pečují anebo léčí různá zvířátka. Představují si, že plyšový koník nebo velryba jsou nemocní, anebo zranění a v roli “doktora” pak ovazují jejich rány, operují, vyměnují srdce a mozek, a jiné orgány. Psychoanalytický terapeut tento děj většinou vnímá a interpretuje jako snahu dítěte zahojit své vlastní traumata anebo traumata svých rodičů, a také jako vyjádření úzkosti dítěte o svůj život či životy a zdraví svých nejlbližších. Zranění či nemoci zvířátek jsou terapeutem obvykle chápána (a interpretována) v kontextu toho, co dítě či jeho rodina mohly v minulosti zažívat nebo zažívají. Za přičinu zranění se považují traumatické situace, způsobené vnějším činitelem (např. maminka s tatkou jsou ve válce ve které utrží rány, které syn či dcerka potřebují zahojit a vyléčit,….). Zranění koníka či velryby však nemusí být chápáno pouze jako výsledek kauzality, která jde mimo dítěte, čili jako něco. s čím dítě nemá nic společné.
V některých případech může být nemoc či zranění zvířátka výsledkem agresivních emocí dítěte proti rodiči, které nemá možnost projevit a ventilovat jinak než ve fantazii, čili nevědomě. Zranění je pak výsledkem agrese dítěte za to, že mu rodič nějak ublížil, zklamal, nebo nechránil, anebo zradil. Identifikace s rolí doktora následně dítěti pomháhá, zmírnit následky jeho nevědomých útoků na rodiče, jinak řečeno, je to důsledek reparace vnitřního rodičovského objektu poničeného gresivními (někdy i vražednými) nevědomými fantaziemi. Tuto akci je tedy možné intepretovat nejen v souladu s úzkostí dítěte ze ztráty rodiče, ale v soulladu s jeho skutečnými nenávistnými a destruktivní pocity, které potenciálně ohrožující jak rodiče, tak dítě, které je na něm závislé. Interpretace tohoto obranného procesu dává tedy dítěti šanci uvědomit si nejen touhu pomoci, a strach z poškození dobrého objektu, ale taky rozpoznat a přijmout svoji nenávist a zlobu vůči němu. Zlobu například za to, že maminka a tatínek neberou ve svém válčení na něj dostatečný ohled, že nechali osamotě v nemocnici, že milují víc jeho mladšího sourozence, anebo dělají spolu “intimnosti”, z kterých jej vylučují. Právě tyto zranění (často se jedná o narcistická traumata, způsobené odmítnutím nebo ponížením), by měly být v centru pozornosti terapeuta, a předmětem interpretování. Je to zranění dítěte, které je totiž často odpověné za zranění, které plyšový koník či velryba utrpěly v blíže nespecifikovaném boji.
Aktualizováno ( Čtvrtek, 31 březen 2011 10:11 )
Hranice krizové intervence
Napsal uživatel Peter Pöthe
Čtvrtek, 24 březen 2011 12:03
Zkusme představit sami sebe, jak se procházíme zimní krajinou. Na okraji lesa objevíme zasněžený rybník po něm se prochází člověk, který si myslí, že led ho udrží. Najednou se ozve křupnutí a člověk se propadá do vody. Nedokáže ani křičet, ale my zdálky vidíme, jak se zoufale pokouší zachytit o okraj ledové kry. První co nás napadne je rozběhnout se za ním a vytáhnout ho holýma rukama. Hned si uvědomíme, že bychom sami sebe dostali do nebezpečí a hledáme další možnosti záchrany. Naštěstí jdou kolem další lidé, kteří neštěstí sledují a chtějí rovněž pomoci. Někteří z nich se přidají k nám. Pomalu a obezřetně se plížíme k tonoucímu a pomocí dlouhého dřevěného klacku ho na poslední chvíli vytahujeme ven a opatrně odtahujeme na břeh. Několik následujících minut se jej snažíme rozdýchat a dostat co nejrychleji do tepla a do sucha. Rybník leží poměrně daleko od civilizace, proto trvá desítky minut, než sanitka přijede. Nešťastník se mezitím probírá k životu a zbavuje se prvotního šoku. Když sanitka konečně dorazí, vypadá to, že je z nejhoršího venku. Za asistence lékaře ho odvážejí do nejbližší nemocnice a my si najednou uvědomujeme, že je nám hrozná zima. Ani jsme si nestačili všimnout, že jsme úplně promočení a promrzlí. Někdo z našich blízkých nám však stihl zavolat kamaráda, který nás bezpečně odveze domů. Několik dalších dní a týdnů se zážitek ze zimní procházky snažíme zpracovávat. Potřebujeme někoho, s kým byste mohli mluvit o tom, co jsme prožili a jak to na vás zapůsobilo. Nejvíc se potřebujeme vyrovnat s nejistotou, zda je zachráněný člověk v pořádku a zda jsme mu neměli pomoci lépe a více. Za tu krátkou, a intenzivní chvíli, se nám stal blízkým, ačkoliv jsme jej nikdy v minulosti nepotkali a pravděpodobně jej už nikdy neuvidíme.
Krizová psychoterapeutická a sociální intervence sice v lese a na sněhu obvykle neprobíhá, často se však děje v podmínkách, kde jsou prostředky zdravotní, sociální a psychologické pomoci běžně nedostupné. Pomoc lidem ohroženým akutním traumatem je podobně jako výše popsaná záchranná akce stejně nečekaná a náhlá, nedá se tudíž dopředu naplánovat a vymyslet. Musíme u ní improvizovat podle toho, jaké nástroje máme zrovna k dispozici, ať už je to kontakt na blízkou osobu, praktická rada, zprostředkování jiných služeb anebo podpůrné terapeutické rozhovory. Podobně jako v případě záchrany tonoucího, ani u krizové intervence si nevystačíme sami. Potřebujeme lidi, které mají stejný cíl a kteří chtějí a dokáží spolupracovat.
První podmínkou jakékoli záchranné i krizové akce je schopnost všímat si potřeb jiných lidí a ochota pomáhat. Ne všichni výletníci, kteří chodili kolem rybníka, zaregistrovali, že kdesi v dálce praská led a padá pod něj neznámý člověk. A z těch, kteří si toho všimli, ne všichni byli ochotni riskovat pád do ledové vody či ztrátu pohodlí nebo pocitu bezpečí. Tonoucího nelze zachránit bez toho, abychom se sami namočili. A z psychického traumatu nelze nikoho dostat bez toho, abychom se s ním na potřebný čas neztotožnili, abychom se sami nestali účastníky jeho tragického příběhu, neprožili s ním jeho beznaděj, zoufalost, strach či bolest ze ztráty blízké osoby, nebo svého dosavadního života. Zachraňovat nelze ani na dálku ani zprostředkovaně. Za obětí se musí někdy slézt až do propasti. I tehdy však musíme být jištěni, nejlépe někým, komu důvěřujeme, kdo nás v případě nutnosti vytáhne ven, na pevnou zem. Být identifikován s utrpením oběti traumatu a nebýt tímto utrpením zcela pohlcen není vůbec jednoduchý úkol. Vyžaduje, abychom cíl naší intervence jasně definovali a ohraničili. V příběhu člověka, pod kterým se probořil led, byl cíl dán charakterem nebezpečí, které mu hrozilo. Zabránit utonutí byl cíl, o kterém jsme nemuseli s nikým diskutovat a který jsme mu nemuseli ani vysvětlovat. Mnohem obtížnější je definovat cíl v případě psychického traumatu například v důsledku teroristického napadení, znásilnění nebo náhlé ztráty blízké osoby.
Krizová intervence v podobných případech začíná tím, že se pomáhá oběti uvědomit si, co se jí vlastně stalo. Ale pro každého má stejná události jiný význam a smysl. Charakter traumatizujících událostí interpretují odlišně nejen jednotlivé oběti, ale i ti, co jim v neštěstí pomáhají. Různě se interpretuje především vina, která může být jasná pro „záchránce“, ale zcela neurčitá, nebo dokonce opačná pro oběť. V první fázi intervence je proto zřejmě nejdůležitější dát co největší prostor pro prožívání oběti a tomu, jak svoje trauma chápe, jak mu rozumí a emočně zpracovává.
Poskytnout tento bezpečný a nehodnotící postoj a prostor nejde bez toho, abychom si byli vědomi svých vlastních omezení a limitů. Tak jako nemůžeme pro tonoucího skočit hned po hlavě do mrazivé vody, tak si potřebujeme uvědomit, že role zachránce není role spasitelská ani všemocná. Měli bychom si být toho vědomi, nebo bychom aspoň měli mít kolem sebe lidi, kteří nás mohou upozornit na hranice našich schopností a emoční kapacity. Pokud si je neuvědomíme, hrozí, že skočíme za obětí mnohem dál a hlouběji, než by bylo pro nás a pro ní bezpečné. Lehce se může stát, že v důsledku naši neodhalené touhy cítit se nepostradatelnými hrdiny a vládci nad zlem a (vlastní) slabostí, vyměníme nejlepší zájem zachraňované osoby za zájem o zvýšení své vlastní hodnoty. Postupně se pak identifikujeme s ideálem všemocného zachránce, který do nás zoufalá oběť silně promítá. Staneme se tak pro něj nepostradatelným a nenahraditelným, někým, komu uvěří, že ho může zbavit veškerého utrpení a být mu neustále k dispozici tak, aby už nikoho nemusel potřebovat a tak, aby se už nemusel spoléhat ani na sebe. Vztah mezi námi a obětí pak může přerůst ve vzájemnou závislost, kdy my potřebujeme klienta, abychom se mohli cítit užiteční, a klient potřebuje nás, protože neví, že je schopen pomoct a zachraňovat se sám. Podobné pomáhající vztahy nacházíme často v oblasti sociálních služeb, které na jednu stranu nabízejí „univerzální“ pomoc pro sociálně potřebné, na druhou stranu je nechávají v nečinnosti a pasivitě, která jim pak brání postarat se o sebe a o svou rodinu, když „všemocný“ stát anebo „vyhořelý“ sociální pracovník usoudí, že pomoci už bylo dostatek. Téměř „znesvéprávněným“ klientům sociální péče pak alibisticky tvrdí, že se na jejich pomoc přece neměli tolik spoléhat. Děje se to tak v celostátním systému sociální péče, i v případech individuálních intervencí, kdy krizový pracovník neunese tíhu odpovědnosti, kterou si na sebe dobrovolně (i když třeba nevědomě) naložil.
Uvědomování si vlastních limitů a skutečné motivace pomáhat jiným je stejně důležité jak při zahajování, tak při ukončování intervence. Každá krizová intervence by měla mít totiž nejen jasně definovaný cíl, začátek, ale i konec. V případě tonoucího člověka byl konec záchranné akce jasně daný. Poté, co byl vytažen na břeh, dán do sucha a tepla, převzal ho do péče lékař ze sanitky, který ho po převozu do nemocnice předal do péče svých kolegů. V případě psychické krize, která vznikla v důsledku nepřiměřené psychické zátěže, je určení doby ukončení intervence mnohem složitější. Jasně vytyčený cíl- odstranit bezprostřední a nejhorší následky traumatu, se může během intervence jevit jako nedostatečný a špatně rozpoznatelný. Stává se to tehdy, když na oběť působí nová a nová traumata anebo na něj začnou působit negativní vlivy z doby před traumatickou událostí, čemu se nedá vyhnout. Pokud pracujeme v týmu, postupně zjistíme, že každý člen týmu má hranice krizové intervence nastavené trochu jinak.
Během práce s postiženým jednotlivcem nebo rodinou vstupuje do procesu mnoho proměnných, které mohou i nemusejí souviset s tím, co se jim přihodilo. V určitém smyslu se objevení nových konfliktů a z nich plynoucích traumat dá po odeznění bezprostředních následků katastrofické události očekávat. Klient, který se týdny soustředil na regulaci svých nejnaléhavějších pocitů, nemusí řešit například nedostatek sebevědomí, obavu ze ztráty zaměstnání či následky jiných, méně významných zranění z minulosti. Podobně, rodina, která se několik měsíců urputně snaží a soustředí veškeré svoje zdroje na emoční a sociální přežití po ztrátě dominantní autority, nebo majetku, nemá čas ani kapacitu řešit běžné „provozní“ problémy a konflikty. Tato okolnost často způsobuje, že dlouho neřešené vztahové problémy nekontrolovaně narostou do rozměrů, které už není možné řešit běžnou, spolupracující cestou. Původně plánovaný konec krizové intervence se pak může několikrát odkládat, což může způsobovat další znejistění klienta. Supervize je v podobných případech nezbytná k tomu, aby si intervenující uvědomil své subjektivní a nevědomé motivy pomáhání, svoje vlastní limity a dokázal předat odpovědnost za sebe klientovi, kterému od začátku náležela. Jako v příběhu člověka propadlého ledem, pak zůstává jenom doufat, že jsme ho zanechali v dobrých rukou.
Aktualizováno ( Čtvrtek, 24 březen 2011 12:05 )
Vina skryta v Nevinnosti
Napsal uživatel Peter Pöthe
Středa, 09 březen 2011 12:53
Přiznám se, že na nový film Jana Hřebejka „Nevinnost“ jsem se moc netěšil. Po U mě dobrý, Medvídkovi nebo Nestydovi (jak infantilní) , jsem necítil důvěru v to, že mě film nadchne anebo aspoň pobaví tak jako třeba Musíme si pomáhat nebo Pupendo. S tím, že by mnou nějaký jeho film otřásl třeba podobně jako filmy Petra Zelenky jsem nepočítal vůbec. Pan Hřebejk je však poctivý filmař a jeho práce s herci a s detailem je obdivuhodná. A téma sexuálního zneužívání dětí, kterým producenti jeho posledního filmu svádějí české a moravské publikum do kin, je tématem, které mě zajímá zejména profesně. V duchu už léta čekám na nějakou veřejnou satisfakci pro oběti sexuálního násilí, jejichž hlas zdaleka není slyšet tak hlasitě, nebo spíše vůbec, v porovnání s hlasy těch, kteří jsou z jejich zneužívání odbvinněni či dokonce odsouzeni. Tak to prostě ve světě chodí, silnější a schopnější vítězí nad slabšími a „poškozenými“ nejen v mediální realitě. Samozřejmě, že jsem v podobnou satisfakci nemohl doufat, není to ostatně úkol pro umění, ale spíše pro nás, pro odborníky.
Kde jsou ty doby, kdy jsem s kolegy z Linky bezpečí a Dětské krizového centra prolamoval tabu sexuálního násilí na dětech a dospívajících a přesvědčoval nejen laickou ale i odbornou veřejnost, o tom, že tento jev nejenže existuje, ale je mnohem častějí než by si ho chtěla připustit? Zdá se, že dnes jeho výskyt ve společnosti, již méně v rodinách, už nikdo nezpochybňuje. Velká část české populace i díky bulváru, dnes ví o sexuálním zneužívání dětí více, než leckterá sociální pracovnice či pediatr před patnácti lety. (Otázkou samozřejmě je, jak jsou tyto veřejně sdílené informace objektivní a ohleduplné k těm, co zneužití opravdu zažili anebo zažívají).
Není divu že téma sexuálního zneužívání je v posledních letech tak mediálně oblíbené, možná by se dalo říct, že až moderní. Má totiž nádech skandálu a tajemství. Spojení sexu a dětí přitahuje a odpuzuje zároveň tak jako každé „tabu“, jako každá odchylka od „normálu“ a každá perverze, dřímající v našem nevědomí. Je spíše s podivem, že si tohoto tématu velcí filmaři (na rozdíl od těch nezávislých) všimli až teď a že ho „nevytěžili“ už dříve. Hřebejkovi a Jarchovskému se téma podařilo využít pouze jako lákadlo. Film „Nevinnost“ s podtitulem „Lásky se nikdy nezbavíš“ totiž klame tělem (reklamou). Spíše než o zneužívání jde o falešné obvinění zdánlivě nevinného a spravedlivého člověka. Člověka, kterého si divák nevyhnutně musí spojit např.s B.Kulinským či dalšími dospělými autoritami, kteří byli ze zneužívání dětí obviněni či odsouzeni. Namísto úpřimného pohledu do zákulisí skutečného zneužití dospívající, nabízí film pohled do mysli a fungování dospívající dívky, která si na zneužívání pouze hraje. Reálným obětem sexuálního zneužití učitelem, trenérem nebo třeba lékařem tento snímek dobrou službu neudělá. Není to ostatně jeho cílem ani posláním. Pak se ale trochu divím, proč se režisér v rozhovoru pro časopis Respekt (15.1.2011) , svěřil, že štáb během natáčení zažíval „niternou vivisekci“. Pokud tou „visisekcí“ rozuměl emoční katarzi (ach ten filmařský slovník) nad osudy hrdinů filmu, pak sázím na to, že to byla spíše katarze nad osudem falešně obviněného člověka, než jeho údajné oběti.
O opravdovém průběhu a příběhu zneužíváných dívek vědí autoři filmu možná něco víc, než čtenáři blesků, rozhodně však ne tolik, aby působili věrohodně. Sugestivní příběh svádivé a odmítnuté dívky a její oběti v osobě váženého lékaře, obsahuje totiž několik faktických i logických chyb. Patří me zně například tyto: Dokazovat nebo vyvracet „skutkovou podstatu“ činu gynekologickým vyšetřením dítěte je samozřejmě nedostačující a zavádějící. Způsobů jakým může dítě dospělému sloužit k jeho sexuální gratifikaci je samozřejmě daleko více, než jen „klasický“ koitus. Jak by se tímto způsobem prokazovalo například nekoitální nebo nekontaktní zneužití, zneužití chlapce dospělou ženou, matkou, či například lesbické znásilnění? Dalším faktickým omylem je tvrzení, o tom, že kdyby k sexuálnímu styku mezi mladou dívkou a ošetřujícím lékařem došlo po jejích patnáctých narozeninách o trestní čin by nešlo. Je zvláštní, že tak zkušený policista ve filmu neví, že podstata sexuálního zneužití ani z právního ani z klinického hlediska není daná věkem oběti, nýbrž jejím závislým postavením vůči pachateli. Měření délky penisu podezřelého doktora bylo spíše vtipem, než skutečnou ukázkou toho, jak se u prokazování zneužití skutečně postupuje.
Ale budiž, film samozřejmě nemusí odrážet realitu, pokud to ovšem přiznává a nepředstírá profesionální rutinu, což se alespoň v případě policistů či vyšetřujícího zdravotnického personálu děje. Víc, než tyto, i když důležité detaily, mě však vadí, jak dívku autoři vykreslili v další části filmu. Zamilovaná, emočně i fyzicky evidentně nedospělá osoba je zde ztvárněna jako jako chladnokrevní, vypočítavý vamp, který svoji oběť dříve či později „uloví“, když ne pomocí falešného obvinění ze zneužití, tak pomocí obvinění z falešné vraždy. Autorům zde v souvislosti s tématem zneužívání uniklo, že nedospělá dívka je ve vztahu k dospělému muži vždy v nerovném postavení, ať už je do svého lékaře, učitele, či příbuzného bezhlavě zamilovaná, anebo v něm vidí náhradu za absentující otcovské pohlazení.
Duo Hřebej a Jarchovský zřejmě potřebují mít dobro a zlo i v tomto snímku jasně rozdělené, ačkoli to nyní vehementně popírají. V Pelíškách, Pupendu či Musíme si pomáhat s rolí nepřítele žádný problém mít nemohli. Komunisti či nacisti jsou jasní. Hra na „nejednoznačnost“ se mizdá falešná a zavádějící. Jediný rozdíl oproti jiným příběhům vidím jen v tom, že zlo zde vítězí nad dobrem a nikoli naopak, jak tomu bývalo v minulých snímcích. Pokud krystalickou podobu dobra ztvárňuje poctivý policista, roli zloducha, podle mě celkem „jednoznačně“, dostává dospívající dívka, hledající potvrzení své sexuální identity u nedostupné a zakázané mužské autority (kde jinde by jí asi měla hledat?). Vina lékaře Kotvy, je nakonec jasná, i když nepřímá a platí za ní spravedlivý trest. Na rozdíl od své nechtěné lásky „Ariadny“, která dál, beztrestně, snová svoje ďábelské plány na jeho konečné ovládnutí.
Aktualizováno ( Sobota, 19 březen 2011 08:19 )