Představme si, že máme v terapii klienta odlišné narodnosti, kultury a náboženství. Představme si, že klient je příslušníkem národa a náboženství, které si za svůj cíl vytyčilo zničení vaší vlasti a eliminaci vaší rodiny. Mohli bychom takovému klientovi vůbec pomoct? S jakými pocity bychom daného klienta léčili? Dokázali by jsme s ním vytvořit vztah, ve kterém by bylo místo pro sdílení a řešení jeho a naších pocitů agrese, strachu, nebo viny?

Na tyto a další fascinující otázky hledali a sdíleli odpovědi psychoanalytici a psychoterapeuti z Izraele, kteří se spolu s nemnoha českými kolegy minulý víkend v Praze zúčastnili konference „Civilisté ve válce“ ( http://www.civiliansatwar2016.com/). Konference, která spolupořádali pražský Rafael institut, Tel Aviv institute for contemporary psychoanalysis a Israel institute of group analysis, si dala za cíl „vytvořit prostor pro sdílení lidských i profesních zkušeností vycházejících z válečné reality.“ Počet izraelských kolegů převyšoval počet kolegů českých.

Desetiletí života v míru a vzrůstajícím blahobytu nám dovoluje zapomínat na historii a neřešit blízkou, natož vzdálenou budoucnost. Během diskusí s izraelskými kolegy se však ukázalo, že i klidná vnější realita může být zdrojem úzkosti, pokud se do ní promítají aktuální, nebo minulé prožitky ztráty bezpečí a anihilačního ohrožení. Životní příběhy izraelských kolegyň a kolegů byly naplněné traumatickými prožitky, s kterými se v našich podmínkách setkáváme buď vzácně, anebo je úspěšně popíráme. Navzdory rozdílům mezi vnější izraelskou a českou realitou byla většina referátů přínosná pro obě strany.

Osobně mě například zaujala práce izraelského židovského kolegy, který několik let vedl terapeutickou a skupinu s palestinskými kolegyněmi a kolegy v arabské části Jeruzalemu. Pocity ublíženosti a křivdy, který se někdy přelily do otevřené hostility vůči představiteli „okupantů“, byly v bolestivém konfliktu s touhou po reparaci vnitřních objektů odvozených od zkorumpovaných a sadistických rodičovských a politických autorit. Sám jsem si podobnou přenosovou- protipřenosovou dynamiku dokázal představit při práci s týranými a zneužívanými dětmi, zejména s jejich terapeuty v diagnostických ústavech a dětských domovech, kde provádím supervize. Identifikace s pasivní rolí obětí na jedné straně a pocity viny na straně druhé jsou zde obvykle málo zvědomělé, což způsobuje jejich odehrávání nejen ve vztahu ke klientům, ale i mezi pracovníky těchto institucí.

Inspirující ukázkou práce s psychickým traumatem byla přednáška bývalé psycholožky izraelské armády. Terapeutka referovala o případu příslušníka vojenských sil, který po mnoha letech dobrovolného (!) nasazení ve válce nečekaně utrpěl významnou psychickou újmu. Životní příběh vojáka zahrnoval trauma jeho otce z holokaustu, před kterým jej syn toužil chránit za cenu štěpení a  a disociace vnějších a vnitřních katastrofických prožitků. Jeho psychické obrany se v bojové situaci, připomínající prožitky vojákova otce v koncentračním táboře, ukázaly být jako nedostatečné, což vedlo k rozvoji posttraumatické stresové reakce a posléze i poruchy. Symptomatické bylo, že podobnými symptomy začal v době rozvoji poruchy trpět i jeho otec.

Vhled do možností nebo spíše nemožnosti psychologické pomoci válečným uprchlíkům přinesla přednáška a diskuse s pracovníky organizace Člověka v tísni. Dozvěděl jsem se například, že v souvislosti s očekáváným dobytím iráckého Mosulu, může Evropa očekávat další příliv asi milion a půl psychicky a fyzicky zbídačených dětí, žen a mužů. Těžko si lze představit, že v současných politických podmínkách jim Evropa poskytne pomocnou ruku, natož terapetickou pomoc. O neochotě české společnosti integrovat děti a dospělé se zvláštními potřebami snad nemusíme ani mluvit.

Přednášky a panelové diskuse byly během konference prokládány diskusemi v malých a velkých skupinách. Symbolickým uzavřením konference byla třetí velká skupina (large group), kde z úst zkušené psychoanalytičky Heleny Klímové, zaznělo konstatování, že všichni jsme civilisté ve válce.

Jeden z Izraelců to komentoval, že mír nastane tehdy, když budeme ve své vnitřní realitě schopni tolerovat a udržet vedle postoje a názory, které si navzájem odporují. Formuloval tak ideál, o který by se podle mého názoru měl snažit každý psychoanalyticky orientovaný terapeut.

Do doby, než se česká vnější realita začne podobat té izraelské, máme rozhodně na čem pracovat, jako jednotlivci i jako společnost.

———————————

psáno pro www.psychoanalyzadnes.cz