MUDr. Peter Pöthe

Co potkalo Dominika

Šetnáctiletý Dominik ubil k smrti svou sedmačtyřicetiletou vychovatelku. Zpráva, která
šokovala půlku země, na několik dní vytlačila z prvních stránek novin domnělé a skutečné podvody
našich politiků a diskuse o financování jejich stran. Intenzivní i když krátkodobý zájem médií
umožnil iniciování široké diskuse na téma násilí mezi dětmi a znovu otevřel otázku snížení věkové
hranice trestní odpovědnosti. Řada pedagogických pracovníků, psychologů i úředníků ministerstev
vyjadřovali často naprosto protichůdné stanoviska, které spojovalo snad jediné- zděšení nad
brutalitou ještě nedospělého, i když trestně odpovědného, mladíka. Jedním z mála těch, kteří
nedávali jakékoli překvapení, paradoxně byl ředitel výchovného ústavu, ve kterém se tragická
událost odehrála. Pan ředitel se překvapivě netajil ani tím, že ve výchovných ústavech České
republiky jsou desítky „zločinců“, kteří by byli ochotni a schopni Dominikův čin zopakovat. Jakkoli
bychom od předtavitele instituce, kde se podobný čin odehrál, čekali spíše zamyšlení nad vlastní
odpovědností, jsme nuceni uznat, že ví o čem mluví. Ostatně, kdo jiný než pracovníci výchovných
ústavů by měli znát profily svých svěřenců a uměli odhadnout jejich chování?
Tragický příběh dětí s podobným osudem jako Dominik, nezačíná ve chvíli když ke tragedii
dojde, dokonce ani ve chvíli kdy se stanou rukojimími drog a násilí. Jejich příběhy se táhnou od
rodičů. Od jejich nejbližších, kteří jim nejsou schopni nebo odmítají dát to, co většina z nás bere
jako samozřejmost. Jistotu člověka, na kterého se mohou spolehnout, kterého se nemusí bát,
přirozený zájem, smysluplný vztah, ve kterém mají svou cenu, pocit, že na někomu na nich záleží.
Příběhy, které začali v rodině, pokračují na mateřských školách a na školách. Nejeden pedagog,
pokud chce, za nápadnou netečností, aktivním odporem k dospělým autoritám, či krutým
šikanováním vrstevníků vidí deficit péče v rodině a potřebu oplácet rány, které v ní utrží. Tyto
signály stejně jako záškoláctví, útěky z domova, či přítomnost násilí v rodině mohou sociální
pracovníce či kurátory upozornit na možnost psychického či tělesného týrání a připravit je na
zajištění jejich ochrany před dalším ubližováním. Místo toho jsou tyto děti po několika letech
zachyceni v síti policie jako „pachatelé“ majetkové i násilné trestné činnost a umístěné v
diagnostických a výchovných ústavech. Při umísťování „výchovně narušených jedinců“ se právem
předpokládá, že řady kvalifikovaných odborníků -speciálních pedagogů, psychologů či
psychoterapeutů- zvrátí jejich patologický vývoj a zabrání tomu, aby se z nich stali „zločinci“
ohrožující společnost.
Ke skutečnému zločinu mohou vést různé cesty, bohužel i v některých výchovných
ústavech. Mezi ně patří nedostatek vzájemného respektu, represivní přístup založený na systému
trestů, trpěná šikana včetně sexuálního násilí, přemísťování chovanců z jednoho ústavu do druhého
či nedostatek adekvátně oceněných odborníků, kteří by rozpoznali drogovou intoxikaci byli ochotni
nabídnout cit, který jejich svěřenci nikdy nepoznali.
Odpovědnost za odstranění těchto „rizikových faktorů“ leží na ramenou ředitelů ústavů,
celé odborné obce a odpovědných ministerstev, od kterých se očekává, že se v zájmu dětí konečně
dohodnou. Zlepšení péče o ohroženou mládež je úkol dlouhodobý a obtížný. Rozhodně obtížnější
než zaplacení ochranky či vyzbrojení zaměstnanců výchovných ústavů zbraněmi a kompetencemi
po vzoru bachařů. Situace, kdy vychovatelé žádají oprávněnou ochranu před těmi, které mají
chránit, je absurdním vyústěním systému ochrany a péče o děti a dospívající v našem státě.
Systému, který, nejen v případě Dominika, selhal.