Před pár dny jsem se vrátil z dobrovolné akce na pomoc uprchliků na hranicích Maďarska a Rakouska. To, co jsem zažil bych nazval humanitarní krizí a stěhováním národů. Mám dojem, že Evropa se nenavrátne mění vinou své lhostejnosti k utrpení lidí (nejen) na blízkém východě a vlastní neschopnosti se domluvit. V uprchlících jsem poznal vděčné a slušné lidi, kteří utíkají před strachem ze zabití a zničení vlastní rodiny a jsou plni naděje v lepší život. Obávám se, že málokdo z nich se ho u nás dočká. Jsem ze zážitků s nimi v šoku a velmi smutný.
Zároveň potřebuji uvést, že jsem ze strany utečenců nezaznamenal projevy žádné agrese anebo plýtvání či lhostejného znečišťování. Jsou mezi nimi různí lidé, kteří jsou ale vesměs vděční a šťastní za jakoukoli pomoc. Stalo se mi například, že jsem zastavil na silnici u čtyřčlenné rodiny, s matkou v pokročilém stadiu těhotenství. Nechtěli po mě nic, jenom svézt cca 100 m ke stanici dovrovolné pomoci. Šli pěšky s dvěma malými dětmi několik km od vlaku k nejbližší hranici s Rakouskem. Nikdo jim nepomohl, ačkoli šli pod okny obyvatel vesnice. V Maďarsku je vozit uprchlíky trestní čin! Když vystupovali z auta, otec rodiny, člověk starší než já, mi děkoval s takovou pokorou, že mi bylo dlouho do pláče.
Pro doplnění přikládám otevřený dopis fotografovi Šibíkovi v reakci na jeho video, zcela se s dopisem ztotožňuji.