Jmenuji se Amena. Umřela jsem před osmi měsíci.

Jsem matkou  třináctiletého Sayida, desetileté Mayi a čtyřleté Hayi. S manželem Fathim jsme pracovali jako lékaři v oblastní nemocnici na severu země. V den, kdy vypukly demonstrace proti prezidentovi Assadovi,  jsme slavili druhé narozeniny Hayi. O nepokojích jsme se dozvěděli až po té, co se rizšířili do dalších oblastí země. Bála jsem se, manžel však říkal, že to rychle přejde. Pro jistotu nás ale odvezl na venkov k mým rodičům. Od té doby jsme se ho viděla až tady. U prarodičů se nám líbilo, ale dětem scházel tatínek a mě manžel. Sayidovi  vadilo, že musel opustit  fotbalový tým, za který hrával od sedmi let. Jediné hřiště vedle školy bylo zničeno výbuchem  bomby, zhozené asi dva roky po té, co jsme se přestěhovali. Naštěstí jsme byli všichni doma. Mám pocit, že z té rány  jsem se dodnes nevzpamatovala.  Od Fathiho jsem nedostala žádnou zprávu, ale kdosi říkal, že bojuje na jihu země. Velmi jsem se o něho bála, a ještě víc jsem se bála o děti. Školu zavřeli a kdo mohl, utekl z vesnice na sever. Já jsem nemohla. Nechtěla jsem opustit své rodiče. Postupně nám docházely peníze, ale obchody beztak dávno zavřely. Jedli jsme to málo, co jsme mohli vypěstovat. Jednoho dne mi Sayid oznámil, že odchází do hor. Tvrdil, že kdyby zůstal doma, musel by buď jít bojovat, anebo by nás všechny pozabíjeli. Věřila jsem mu, ale zlomilo mi to srdce. Dodnes nevím, kde je. Utěšuji se tím, že jsem ho tady jsem ještě nezahlédla. Nedávno mě potěšila jedna žena, která tvrdí, že krátce před tím, než sem přišla, viděla Sayida hrát si s jejím synem  v Libanonu. Mayu však neviděla. S manželem doufáme, že je s bratrem v tom táboře. Snad mají co jíst a nejsou nemocní.  Snad Maya jednou bude spát bez toho, aby se jí zdálo o našem  posledním sektání. Ležela jsem v krvi vedle Hayi, kterou jsem nedokázala ochránit ani vlastním tělem. Z posledních sil jsem řvala na Mayu, ať uteče někam daleko.

Snad najdou rodinu, která jím umožní přežít a zapomenout…