Představme sebe, jak v noci bloudíme v hlubokém lese. Ve tmě se snažíme najít, něco co by nám dalo
směr. Hledáme cokoli, co by nám pomohlo identifikovat naši polohu. Naše smysly pracují naplno. Nis nám
neunikne. Rozeznáváme i nepatrný stín, jasně slyšíme šumění listí i záchvěv větru. Vylekáme se, když uslyšíme
prasklou větev pod nohami, vyděsí nás vzdálený zvuk letu ptáka, který bychom jinak vůbec neregistrovali.
Reagujeme na všechno stejně, protože nedokážeme roztřídit, co je důležité a co podřadné. Jsme ve stavu
pohotovosti. Tento stav může trvat minuty, hodiny, někdy déle.
Většině z nás zažila podobnou situaci jednou, dvakrát za život. Možná nás překvapí, že mezi námi žijí
lidé, kteří se ve stavu pohotovosti nacházejí celý život. Alespoň po celý svůj dětský život. Dětem ve stavu
pohotovosti se říký různě, ze všeho nejvíce se jim nadává. V posledních desetiletích jim začala „nadávat“ i
medicína. Mluví o nich jako o „dětech s minimální mozkovou obrnou, s lehkou mozkovou dysfunkcí nebo
s encefalopatií“. V posledních letech se jim, dle amerického vzoru, říká „děti se syndromem hyperaktivity a
poruchami pozornosti“, nebo také hyperaktivní děti.
Tyto děti zná téměř každý. Potkáváme je ve svých rodinách, v rodinách svých přátel, nebo ve škole.
Hyperaktivní děti upoutají naši pozornost na první pohled. Jsou neposedné, nejsou schopné vydržet víc než pár
minut v klidu, rychle a nečekaně přecházejí z jedné činnosti do druhé, jednají často bez rozmyslu, nezvažují
následky svého chování, vyrušují, vykřikují během vyučování, jsou nemotorné. Když tyto děti poznáme blíže,
zjistíme, že navzdory špatnému hodnocení svým okolím a špatným známkám ve škole, jsou velmi inteligentné.
Svoji inteligenci však nedokáží polně v životě plně uplatnit. Není to proto, že by byly líné, nebo záměrně
neposlušné. Změněná funkce jejich mozkové činnosti způsobuje, že se najednou musí soustředit na desítky,
možná stovky věcí. Bývají proto dříve a více unavené a ospalé.
Hyperaktivní děti s poruchami pozornosti si samy sebe téměř vůbec neváží. Většina rodičů, učitelů i kamarádům
jim totiž za jejich nedostatky často nadává a vyhrožuje. Narušování vyučovacího režimu, vykřikování, nebo
oslovování učitele nebo rodiče bez vyzvání, jsou dospělými obvykle chápány jako cílená provokace. Není proto
divu, že děti s podobnými poruchami jsou nejčastějšími obětmi týrání v rodině i v institucích. Ze strany svých
vrstevníků zažívají posměch a někdy i šikakování. Ubližování okolí v nich často vybuduje všeobecný vzdor a
odpor, který dává vzniknout začarovanému kruhu násilí a nepřiměřeného chování.
Velká část těchto dětí v minulosti, a bohužel i dnes, končí buď na okraji společnosti, nebo
v zaměstnáních, které neodpovídají jejich schopnostem a znalostem. Děje se tak navzdory tomu, že současná
dětská psychiatrie disponuje nástroji, které život těchto dětí mohou velmi podstatně změnit. Zdá se, že pro nás
dospělé je ještě pořád jednodušší děti trestat a odsuzovat, než se zamyslet nad příčinami jejich chování a požádat
o pomoc, když si s nimi nevíme rady.