Peter Pöthe: Kainovo znamení
Milé kolegyně a kolegové,
Na úvod mi dovolte, abych dnešní odpoledne (J) citoval z Bible:
4 Adam se miloval se svou ženou Evou a ta počala a porodila Kaina. Tehdy řekla: „Získala jsem od Hospodina muže!“ [a] 2 Porodila také Ábela, jeho bratra. Ábel se pak stal pastýřem ovcí, ale Kain obdělával půdu.
3 Po nějaké době se stalo, že Kain přinesl Hospodinu oběť z plodů země, 4 zatímco Ábel ji přinesl z prvorozených ovcí svého stáda a z jejich tuku. Hospodin našel zalíbení v Ábelovi a v jeho oběti, 5 ale v Kainovi a jeho oběti zalíbení nenašel. Kaina to rozlítilo, až se mu zkřivila tvář.
6 Hospodin tedy Kainovi řekl: „Proč se zlobíš? Proč máš zkřivenou tvář? 7 Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat.“
8 Kain svému bratru řekl: „Pojďme na pole!“ [b] A když byli na poli, Kain se na svého bratra Ábela vrhl a zabil ho.
9 „Kde je tvůj bratr Ábel?“ zeptal se Kaina Hospodin.
“Nevím,” odpověděl. „Jsem snad strážcem svého bratra?“
10 „Cos to udělal?“ řekl mu Bůh. „Slyš, krev tvého bratra ke mně volá ze země! 11 Teď budeš zlořečenější než země, která otevřela ústa, aby vpila krev tvého bratra, kterou jsi prolil! 12 Když budeš obdělávat zem, už ti nedá svoji sílu. Budeš na zemi tulákem a štvancem.“
13 „Můj trest je větší, než lze unést,“ odpověděl Kain Hospodinu. 14 „Pohleď, dnes mě vyháníš ze vší úrodné země a budu se před tebou muset skrývat. Budu na zemi tulákem a štvancem a kdokoli mě najde, ten mě zabije!“
15 Hospodin mu řekl: „Kdokoli zabije Kaina, ponese sedminásobnou pomstu.“ Hospodin pak na Kaina vložil znamení, aby ho nikdo, kdo ho najde, nezabil. 16 Kain tedy odešel od Hospodinovy tváře a usadil se v zemi Nód [c] na východ od Edenu.
Při čtení tohoto univerzálního příběhu si kladu otázku, co všechno nám přes něj naši předkové, nebo možná sám Bůh, potřebovali sdělit? Považuji při tom za velmi pravděpodobné, že i tento příběh, stejně jako ty další, má řadu významů a intepretací, je kterým bych se rád vrátil ke konci přednášky. Zatím si dovolím pouze poznamenat, že příběh Boha, Abela a Kaina se možná týká jednoho ze zásadních mezigeneračních a interpersonálních konfliktů, kterému jsme během života vystaveni podobně, jako je u to u intrapsychických konfliktů, kterým ve své praxi tradičně věnujeme velkou pozornost. Díky tématu letošní konference se dnes můžeme věnovat tématu, které je, zejména pokud pracujeme výlučně s dospělými klienty, méně zjevné a více přehlížené. Moje vlastní praxe, kde většinu mých klientů tvoří děti, dospívající a jejich rodiče, mě poskytuje dostatek příležitostí, kde se vztahy mezi sourozenci a jejich rodiči podrobněji a cíleně zabývám.
Nejdříve bych trochu vysvětlil, v jakých technických podmínkách pracuji. Při práci používám pro všechny klienty stejnou sadu hraček, které jsem více méně sesbíral v průběhu asi dvaceti let praxe. Za největší přednost těchto předmětů považuji, že si s nimi dítě může udělat, co chce, protože nejsou ani příliš konkrétní, ani příliš abstraktní, aby něco nepřipomínali. Stav těchto hraček je odvozený ze způsobu, jakým jsou používány. Rozbité vrtulníky, rozpáraní dinosauři či vykuchané panenky patří do arsenálu. Já sám se, v duchu Winnicotta, snažím být používán, tak jak mě klienti potřebují, jsem tedy terapeutickým nástrojem i zdrojem fantazií a výtvorů, které vznikají v průběhu spontánní interakce mezi mnou a dítětem v tzv. třetím prostoru. Terapeutický prostor tudíž není sterilní, ani izolovaní od vnější reality, a nevyhnutně obsahuje stopy po přítomnosti všech, kteří je se mnou sdílejí.
O přítomnost „jiných osob“ se zajímá skoro každý můj klient, a to buď hned z kraje anebo později, zřejmě po rozvinutí přenosu. Některé děti se adaptují tím, že si dva nebo tři předměty s mým dovolením schovají na zvláštní místo, kam nebude mít nikdo jiný přístup. Představa, že všechno ostatní, včetně mě, mohou používat i další kluci a holky, je však pro některé klientky a klienty natolik neúnosná, že své pocity závisti a žárlivosti musejí agresivně odehrávat ve vztahu ke mně a k vybavení ordinace. Jejich neukojitelnou touhu po vyvlastnění a zaplnění veškerého terapeutického prostoru vnímám a někdy a interpretuji jako výraz strachu ze ztráty vlastní hodnoty a existence, tedy ve smyslu anihilační úzkosti. Protipřenosově se s těmito dětmi cítím být natolik natěsno, že hledání tzv. třetího prostoru představuje téměř nadlidský úkol stejně, jako pokusy o symbolizaci toho, co se mezi námi děje.
Znám i případy, kdy je konfrontace s vnější realitou v terapeutické místnosti je pro dítě natolik neúnosná, až traumatická, že se od ní dítě disociativně odpojí a zabarikáduje ve svém vnitřním světě. Jedná se zde zřejmě o regresi na úroveň primárního narcismu, doprovázenou rezignací na potřebu lásky a ocenění v rámci blízkého emočního (v našem případě terapeutického) vztahu. Toto řešení psychického konfliktu mezi touhou po objektové lásce a strachem z její ztráty, je podle mého názoru méně funkční a víc rizikové, než jenom jakkoli destruktivní agování v rámci terapeutickém vztahu. Pokud ovšem vztah, za emočně a fyzicky výjimečně náročných podmínek dokáže terapeut vytvořit a udržet, což na jeho straně předpokládá dostatečnou emoční kapacitu, ale i řemeslnou zručnost (J).
Na místě jsou otázky, kde se touha být jediným a jedinečným, obdivovaným, milovaným subjektem a objektem ve vnitřní a vnější realitě bere? Jsou omnipotentní fantazie motivované pouze narcisticky? Nakolik je boj s cizími elementy v mysli terapeuta podmíněn traumatickou vztahovou zkušeností? Do jaké míry zde hraje roli přirozené attachmentové chování, tedy hledání bezpečí a přežití? Odpovědi na tyto otázky bych rád nechal i na diskusi a na další přednášející. Za sebe pouze konstatuji, že intenzita emoční reakce a zapojení psychických obran při konfrontaci s konkurenčními objekty u různých dětí odlišná. Rozdíly u nich nevnímám jen v intenzitě závisti a úzkosti, ale také v úrovni jejich psychických obran. Ty jsou odvozené z jejich osobního vývoje, který mimo jiné odráží zkušenosti s výše uvedenými emocemi v minulosti, přesněji to, jak jim je rodiče byli nebo nebyli schopni kontejnovat. Schopnost rodiče regulovat destruktivních emocí spojených s příchodem a existencí sourozenců, však není samozřejmá a závisí na mnoha okolnostech. Mimo jiné jí přirozeně a nevyhnutně ovlivňuje narození nového dítěte. Jak jsem říkal, mé klinické zkušenosti jsou různorodé.
Příklady z terapeutické praxe
Měl například jsem v péči osmiletého chlapce, který se svého pětiletého bratra pokusil zabít tím, že ho prohodil přes zábradlí z druhého patra v domě. V historii jeho rodičů jsem objevil rozsáhlé ztráty napříč generacemi u otce, který patřil k druhé generaci po holokaustu.
Léčil jsem holčičku, která během kojení nové sestřičky pravidelně kakala do kalhot. Zajímavé bylo, že její starší sestra mi během jednoho sezení s klientkou, v čekárně stihla polít koberec šťávou z černého rybízu a otrávit všechny rybičky v akváriu. V historii jejich maminky jsem našel traumatickou událost, kdy její matka (babička) omylem zajela holčičku při couvání.
Měl jsem a mám v péči děti, které minulou nebo budoucí přítomnost jiných dětí v terapeutické místnosti zdá se, nijak dramaticky neprožívají, a s jejich přítomností se dokážou vyrovnat v terapeutické hře, čili symbolicky.
Poněkud dramatickým příkladem prožívání a chování ve vztahu k jiným dětem je případ sedm a půl letého chlapečka, který je, vzhledem k dnešnímu tématu poněkud paradoxně, jedináčkem. Navzdory této okolnosti, nebo možná právě proto, bych vám rád jeho a náš společný příběh zde nyní popsal.
/Pozn. jména a věk jsou u všech příkladů pozměněné./
Tomáš, 7 ½ roku
Tomáš zatím se mnou strávil 54 hodin svého života. Indikací k zahájení terapie s týdenní frekvencí po 100 minutách bylo jeho agresivní, výchovně a pedagogicky nekontrolovatelné chování, jež bylo směřováno téměř výhradně jeho spolužákům a spolužačkám. Útoky, které měl tento drobný kluk provádět, byly, dle rodičů i pedagogů, doprovázeny vysokou mírou fyzické a verbální agrese. Mezi jeho nejčastější, téměř denní, oběti patřila především děvčata, která měly u třídní učitelky výsadní postavení. Doma byl Tomáš jediným dítětem již starších, intelektuálně zaměřených rodičů. V historii maminky jsem, v průběhu terapie kluka, objevil ztrátu vlastní matky v raném věku a výhradní výchovu babičkou a materiální deprivaci. Kontakt chlapce s jinými dětmi byl až do nástupu do školy minimální. Z klinického, čili z ne-terapeutického pohledu, bylo u něj možné detekovat symptomy na hranici ADHD a Aspergerova syndromu kombinovanou s výjimečně vysokou inteligencí. Jak víme, tyto rysy (nerad říkám poruchy, protože o žádnou poruchu ani nemoc se podle mého názoru nejedná) mají často jeden společný jmenovatel anebo důsledek, tím je deficit mentalizace. Právě na rozvoj mentalizace a nastartování osobnostního vývoje byly orientované naše úvodní konzultace s rodiči, které probíhají jednou měsíčně paralelně s individuálními terapeutickými sezeními s dítětem.
Tomášův vstup, přesněji řečeno vpád do terapeutické místnosti býval natolik dramatický a destruktivní, že jsem se na něj nedokázal těšit. Někdy jsem si uvědomil, že se jeho příchodu do sezení dokonce až bojím. (věřím, že tato zkušenost není zde přítomným kolegyním nebo kolegům zabývajícími se dětmi, zcela neznámá). Tento chlapec měl schopnost a potřebu zbořit veškerá pravidla a bezpečnostní opatření, které jsem za svoji 20 letou praxi, zatím úspěšně, aplikoval. Tomáš se zmocňoval všeho, co mu přišlo pod ruku. Hračky z beden zuřivě vysypával a rozšlapával hned na místě, anebo je házel na hromadu uprostřed místnosti. Na hromadu pak položil těžké křeslo, po kterém skákal a vykřikoval, že jsou to všechno hovna. Ze všech hraček si však vybral jednu, kterou dal stranou a pokaždé si s ní sám hrál. Vyjmutá hračka představovala skládačku garáže a hasičské stanice v jednom, a dala se jednoduše otevírat a zavírat. Vedle nenávisti prožívané a projevované vůči zbytku hraček, Přišlo mi, že tento mechanický předmět reprezentuje jeho jediný dobrý objekt, tím že je předvídatelný a ovladatelný zároveň, a má funkci kontejnování (parkování aut a hašení požárů). Významnou změnou bylo, že asi po deseti sezeních začal Tomáš vyházené hračky třídit na několik hromádek a některé dokonce pojmenoval. Všechno růžové například patřilo nenáviděným holkám, které se po čase zjevily i ve figurkách několika konkrétních panenek. Jakoby se jeho původní jednorozměrný mentální prostor, kde zřejmě figurovaly pouze jako částečné a štěpené objekty, začal rozšiřovat na dvou a třírozměrný prostor, ve kterém sídlili i celé objekty. Významným posunem v jeho vývoji během terapie, a doufal jsem i mimo ní, byl nový projev zájmu a starosti o napadenou a rozbité panenky. Tomáš je na konci sezení bral do rukou, jakoby se potřeboval ujistit, že přežily jeho útoky. Interpretace tohoto děje byly v duchu ústupu z paranoidně-schizoidní pozice a dosažení pozice depresivní, ve které byl už schopen objekty vnímat celistvě a prožívat autentickou starost (ability for concern) o jejich osud. Přibližně v této době se zájem o další mé klienty trochu otočil směrem ke mně, jakoby mě právě objevil. Čím dál častěji mě zapojoval do činností, které byly více strukturované a méně impulzivní, což jsem oceňoval zejména při boxování. Přímé útoky na hračky, které zřejmě vnímal jako odkazy na další děti, byly občas nahrazeny symbolizací, například bušením do boxovacího pytle anebo do mě. Na moje opatrné interpretace o strachu ze ztráty důležitosti reagoval zvýšením agresivního náboje.
Terapie s tímto chlapcem pokračuje i v současnosti. Ve smyslu dnešního tématu bych si přál, aby pocity závisti, žárlivosti, anihilačního strachu a studu z nedostatečnosti byly dál kontejnovány tak, aby jeho vývoj mohl pokračovat tam, kde se jeho vývoj, pravděpodobně i z důvodu nejisté vazby s matkou, kdysi zastavil. Výsledkem našeho společného úsilí by v ideálním případě mohlo být získání nové sociální identity a pocitu vlastní hodnoty v rámci tzv. laterálních vztahů, které by částečně nahradily vztahy výlučně dyadické.
Rizikové a protektivní faktory.
Příklady dětí, které příchod nového sourozence nikdy nezažili, možná dokazují vyrovnávání se s fantaziemi je náročnější, než s vnější realitou. Je tomu možná stejně jako v případech nepřítomného otce, kdy se původci kastrační úzkosti stávají filmová monstra. Připravenost dítěte na konfrontaci s „fantomovým“ anebo skutečným sourozencem závisí na okolnostech, které jsou z větší části mimo jeho kontrolu. Mezi okolnosti týkající se jeho samotného patří úroveň jeho psychických obran, čili síla jeho ega. Obecně platí, že čím dříve se sourozenec ve fantazii nebo ve vnější realitě objeví, tím nezralejší obrany má dítě k dispozici. Jak víme, masivního štěpení, projekce a disociace může významně oslabit kontakt dítěte s vnější realitou a tím i negativně ovlivnit strukturu jeho osobnosti. Pokud je obranou excesivní identifikace s nově příchozím sourozencem, může chlapeček nebo holčička spadnout do regrese a zastavit svůj separačně-individuačního proces. Tento jev můžeme sledovat často v případech, kdy ke kolonizaci vnitřní reality dítěte sourozencem dochází během praktikující fáze separačně-individuačního procesu, což má za následek nástup separační úzkosti ve vyšším věku.
V emoční adaptaci na významnou životní změnu naštěstí není dítě dokázané jen na sebe. Kapacita matky i otce (!) kontejnovat (jeho i svoje) negativní emoce, zejména anihilační úzkost jako následek narcistického traumatu. Emoční naladění matky či otce je ovlivněno nejen jejím aktuálním emočním stavem, a strukturou jejích osobností, ale i charakterem emoční vazby mezi ní a dítětem. Existence desorganizované vazby je významným, dokonce až klinickým rizikem pro dítě obecně, zejména v této náročné situaci.
Dalším protektivním či naopak rizikovým faktorem je vzájemný vztah rodičů. V případě deficitu rodičovského páru se může stát, že starší sourozenec zaujme v rodině místo, které je symbolicky vyhrazené druhému rodiči. Tímto uspořádáním na určitý čas jednak vyřeší negativní emoce k mladšímu sourozenci, jednak uspokojí své libidinózní touhy. Z dyády mezi matkou a dítětem vznikne falešná triáda, která vztah mezi sourozenci uspořádá vertikálně, nikoli laterálně. Geometricky vyjádřeno, namísto čtverce, vznikne nerovnostranný trojúhelník. Ve smyslu této metafory mě napadá, že čím více úhlů má rodinný obrazec, tím více může docházet k symbolizaci vzájemných vztahů a tím i k lepší regulaci negativních emocí ve vztahu k mladším sourozencům. Ideálním se mi v tomto případě jeví asi pěticípá nebo šesticípá hvězda (ideologii v tom nehledejte J ).
Po těchto teoretických úvahách bych ještě uvedl pouze krátkou klinickou ukázku.
Milánek 8 let
Osmiletý chlapec byl přiveden kvůli nestandardnímu chování ve škole. Milan, jak jej budu nazývat, se při zkoušení nebo vyvolání pře tabuli zcela odmlčel a odmítl hnout z místa. Často se dokonce stávalo, že se schovával pod stůl, utíkal ze třídy a nepřevzal si ani vysvědčení. Milan byl o dva roky starším bratrem Aničky, která chodila ještě do školky. Rodiče se na Aničku velmi těšili, a dlouho připravovali, za což se jim odměnila ideálním chováním, což znamenalo, že téměř neplakala, klidně spala, jedla, a na každého příbuzného se andělsky usmívala. Jak rostla, tak dělala rodičům radost. Už v jedenáctém měsíci začala chodit, v prvním roce mluvila ve větách a nástup do školky, na rozdíl od bratra, zvládla úplně elegantně. (Zde musím podotknout, že o Milanově sestře referuji na prvním místě proto, protože v tomto pořadí mluvili o svých dětech rodiče).
Milánek se narodil jako první dítě poměrně nečekaně. Maminka se právě připravovala na poslední dvě státnice, tatínek rozjížděl svoji firmu. Oba byli jeho početím překvapeni, otec se na několik dní dokonce vzdálil z domova, aby pak v plné síle podpořil manželku v těžkém úkolu. Těhotenství probíhalo poněkud ve stresové situaci, kdy se matka snažila dokončit svoje studium i za cenu častých, ne však vážných zdravotních komplikací. Syn se narodil v termínu, ačkoli kvůli pánevní poloze císařským řezem, což odporovalo matčiným představám. Měsíc po jeho narození se rodina stěhovala do většího bytu, který financovala z hypotéky. Jako novorozenec a kojenec často a prý „bezdůvodně“ plakal a na rodiče celkově působil dojmem, že nikdy není spokojený. Když mu byl rok a půl rodiče počali jeho sestru. Bylo to podle plánu, tak aby se maminka mohla vrátit co nejdříve do práce. Krátce po početí se Milan přestěhoval z ložnice rodičů do svého pokojíčku. Na narození sestry jej rodiče připravovali například tím, že mu často opakovali, jak moc ho mají taky rádi. Měsíc po jejím narození nastoupil Milánek po prvé do školky. Rodiče si pamatují, jak každé ráno plakal, ale bylo to prý jen do doby, než odešli. Ranní pláč prý trval asi půl roku a úplně přestal až po nástupu do druhé třídy.
U chlapce jsem během prvních konzultací rozpoznal projevy pocházející z narcistického deficitu. Milan taky trpěl rozsáhlou úzkostí. Domnívám se, že úzkost je v případě narcisticky trpících osob je skutečně anihilační, protože je spojena s absencí pocitu vlastní hodnoty. Pokud sám se be prožívám jako nedůležitého, zaměnitelného anebo postradatelného, může se mi kdykoli cokoli stát, jednoduše na mě nezáleží. Z tohoto přesvědčení, podle mě, pramení pocit existenční úzkosti u dlouhodobě narcisticky frustrovaných jedinců. Mezi obrany, které Milan používal, patřilo především štěpení, jejímž možným výsledkem byla zřejmě ztráta motivace, a autoagrese formou poškozování svých vlastních zájmů. V terapii jsem u něj spontánně aplikoval postup, který se objevuje při narcisticky traumatizovaných a deficientních dětech. Během citlivého překonávání studu, jako formu odporu, jsem s chlapcem trávil jednoduchými aktivitami, jako například hraním karet, během kterých jsem se zajímal a poslouchal o cokoli, co občas utrousil. Pokud vůbec něco řekl, byly to věci, které on sám nepovažoval za důležité a za které se, stejně jako za sebe, i styděl. Projevy mého autentického zájmu nikdy nebyly přehnaně hodnotící. Uvědomoval jsem si, že to, co chlapce může zhodnotit, je náš vztah založený na vzájemném uznání a ochotě sdílet vnitřní realitu plnou prožitků, vzpomínek, přání a pocitů, které skutečně existují a něco znamenají. Kdysi jsem tento přístup představil a pojmenoval jako „broušení diamantu“. Tato metafora odkazuje na proces odhalování skutečné hodnoty klienta dítěte a taktéž odráží technický postup, založení na trpělivém projevování zájmu o cokoli, co dítě projevuje a prožívá, bez toho, abych do toho jakkoli, třeba interpretací, zasahoval. Terapie Milánka probíhala paralelne s konzultacemi s rodiči. Při práci s rodiči se snažím řídit zásadou, kterou Chaim Potok v románu „Dar Ašera Leva“, který právě čtu, popsal takto: “..Pravda se musí předkládat v hádankach. Lidé nejsou schopni přijmout pravdu, pokud se na ně vyřítí jako býk. Býka vzdycky zabíjí. …musíš lidem pedkládat pravdu v hádankách, schovat jí, aby je to nutilo hledat, kousek po kousku; jen tak se s ní naučí žít…”.
Poučení z bible
Na příkladech dvou nešťastných kluků jsem se pokusil demonstrovat některé nefunkční a rizikové způsoby adaptace na ztrátu pocitu jedinečnosti a výhradního práva na existenci. Ale abych nemluvil v hádankách až příliš, vrátím se k citovanému příběhu z Bible.
Myslím si, že popsaný příběh Kaina a Ábela nevypovídá jenom o nich, ale také o vztahu Kaina a Stvořitele. Bůh Kaina za jeho mrzké odehrání narcistického traumatu přísně odsoudí, ale zároveň mu však uděluje znamení, které jej má chránit. Kaina tak nesmí po cestě z Ráje nikdo zabít a ten, kdo mu někdy ublíží, bude proklet na sedm generací. Bůh je zde, podle mého názoru, vyobrazen jako rodič, který nese odpovědnost za trauma, které přirozenou preferencí méně zralého dítěte způsobil jeho staršímu sourozenci. Jemu pak empaticky pomůže najít nové místo v životě a ve vnějším světě.
Tímto Vám děkuji za pozornost
Praha 27.8.2016