Většina „patologie“ v sociálním a emočním fungování dětí souvisí s tím, jak dítě vnímá samo sebe. Jak si dokáže porozumět, jak rozumí jiným, zda se dokáže přijmout a mít se rádo.
Dívence jménem Karolínka bylo osm, když si rodiče všimli, že se čím dál více stahuje do sebe, přestává komunikovat, nebo naopak nepřiměřeně „vybuchuje“ vztekem a agresivně napadá svoji mladší sestru.
Po roce neúspěšného aplikování svých výchovných metod navštívili dětského psychiatra. Pan doktor specialista holčičce předepsal antidepresiva a „udělil“ několik klinických diagnóz, jež byly během dalších měsíců průběžně aktualizovány.
Po roce léčby se Karolínka zcela izolovala od svých spolužáků, přestala chodit do školy i do kroužků. Nebyla schopna usínat a spát už nikde jinde než u své maminky v posteli.
Právo na bezpečné vztahy
Bohužel mi připadá, že čím dál více dětí je dnes nuceno vyměnit právo na spokojený a bezpečný vztah, ve kterém by docházelo k uspokojování jejich vývojových a emočních potřeb, za právo na klinickou diagnózu.
Na cestě k emočnímu růstu, autonomii, sebeúctě a pocitu štěstí dětem chybí autentické milující vztahy, jež jsou často nahrazovány zvýšenou manipulací a kontrolou ve formě „pevného objetí“ v doslovném nebo přeneseném smyslu prostřednictvím dlouhodobé medikace.
Děti, s nimiž je zacházeno jako s nemocnými, narušenými či „šílenými“, protože jim dospělí nejsou schopni či ochotni porozumět, samy sebe vnímají jako defektní, méněcenné.
Během své praxe jsem nabyl přesvědčení, že většina „patologie“ v sociálním a emočním fungování dětí nesouvisí s nějakou diagnózou či syndromem, nýbrž s tím, jak dítě vnímá samo sebe, jak si dokáže porozumět, jak rozumí jiným, zda se dokáže přijmout a mít se rádo.
Také jsem pozoroval, že děti, s nimiž je zacházeno jako s nemocnými, narušenými či „šílenými“, protože jim dospělí nejsou schopni či ochotni porozumět, samy sebe vnímají jako defektní, méněcenné či nesmyslné. Tyto děti pak málokdy rozumí tomu, co právě prožívají, cítí, co jim vadí nebo z čeho mají strach a co si přejí – a zda si vůbec něco přejí.
K lepšímu sociálnímu a psychickému fungování jim pak chybí to nejdůležitější, vlastní motivace. Tyto narcisticky poškozené a znehodnocené děti se samy necítí hodny toho, aby byly šťastnější a úspěšnější ve škole, ve vztazích.
Hledání smyslu
Jako psychoanalyticky orientovaný terapeut jsem získal zkušenost, že skutečnou změnu v utrpení dítěte může přinést založení bezpečného emočního vztahu s dospělou autoritou. Například s terapeutem, který by byl schopen a ochoten přijímat dítě takové, jaké je, a respektoval jeho intrapsychickou realitu – ne nepodobně tomu, jak se to děje v raném vztahu.
Nikoli nějaká „technika“ či speciální přístup, ale jen pevný emoční vztah založený na skutečném zájmu a ocenění vnitřní reality zasazený do bohatého a stálého teoretického rámce, umožní dítěti prožívat a přijmout samo sebe jako jedinečnou a smysluplnou bytost. Bytost, jejíž verbální a neverbální projevy dávají rozpoznatelný a pojmenovatelný smysl.
Cílem terapeutické práce založené na vztahu dítěte a terapeuta tak není pouze dosažení ústupu klinických symptomů (například úzkosti či deprese), ale i nastartování emočního růstu a dosažení vyššího stupně autonomie a psychické odolnosti.
Podívat se příšerám do očí
Ve své poslední knize Psychoterapie dítěte – Případ šestiletého chlapce (Grada, 2011), se pokouším poučeným čtenářům zprostředkovat, jak podobná psychoterapie funguje v klinické praxi a jaké nároky klade na terapeuta i na samotné dítě.
Na příkladu psychoanalytické psychoterapie šestiletého chlapečka, který musel čelit traumatu rozpadu rodinných struktur v důsledku tragické smrti své sestřičky, jsem se pokusil některé teoretické a praktické závěry předvést autentickou a čtivou formou.
Jedním se závěrů této knížky může být objev, že efektivní psychoterapie traumatizovaných dětí si nevystačí s dobrou vůlí a soucitem terapeuta, ale vyžaduje sdílení nejtemnějších a nejspodnějších vrstev jejich nevědomí, vrstev, kde vládnou nepředstavitelná monstra a příšery.
Příšery, kterým se můžeme podívat do očí a vynést je na světlo jen tehdy, když budeme děti a jejich vnitřní realitu vidět takovou, jaká je, ne jakou bychom ji chtěli mít.
/publikováno na www.psychologie.cz, http://psychologie.cz/katalog/peter-pothe//