MUDr. Peter Pöthe

Máte slovo 29.5. / Co se do pořadu nevešlo

Diskusní relace Máte slovo odvysílaná Českou televizí dne 29.5.2014 vznikla na můj popud. Moderátorce paní Jílkové jsem zavolal po té, co jsem se konfrontoval s názory psychopatologa PhDr. Drbohlava v tisku a v TV /viz můj předešlý blog/. Tyto názory jsem považoval, v zájmu dětí a společnosti, za nutné korigovat. Podobné hodnocení agresivity dětí ve výchovných ústavech a komentování konkrétních případů totiž považuji za součást široce rozšířeného postoje, který je svém důsledku velmi nebezpečný. Můj názor vychází z přesvědčení, že děti s vážnými poruchami chování jsou umístěné do “pasťáků” v důsledku selhání péče v jejich rodinách a jiných institucích určených na sociální, psychiatrickou a psychologickou pomoc. Stavět je do role deviantů, vrahů, nenapravitelných násilníků je nesprávné a rizikové pro všechny. Řešení, které zahrnuje “preventivní” izolaci těchto “jedinců” ve vězeňském režimu, je paradoxně možná nebezpečnější, než nebezpečí, které tito kluci pro sebe a pro společnost představují. Tento můj závěr vyplývá s faktů, které jsem v pořadu vzhledem k početní přesile mých “odpůrců” neměl možnost sdělit.

Zde poskytuji doplnění: 

1. Je  faktem, že děti s patologickým vzorcem chování mají největší problém ve vztazích. Nikdy nebo výjimečně  zažili vztah ve kterém by něco znamenali, dávali nějaký smysl, nebo měli pocity nějaké kontinuální hodnoty a mohli přemýšlet nad tím, co cítí, co si myslí, nebo zda vůbec něco cítí. Deprivaci dětí nezle vyřešit další deprivací. Deprivace a izolace jen prohlubuje jejich pocit odmítnutí a znehodnocení, který pak bezmocně odehrávají v agresivních vnějších konfliktech. 

2. Ne každá agrese je vztahová. Existuje i jakási “nevztahová” agrese, která je bez emocí a bez afektu a říká se jí “psychopatická”. Ta má svoje kořeny pravděpodobně v traumatickém prožitku anebo deprivaci, ke kterému docházelo zřejmě v raném vztahu, kdy se mozek nejrychleji formuje. Není pravou, že se takto formovaný mozek se během života už nemění. Tyto názory jsou už dávno překonané. Současné výzkumy (např.výzkumy Allena Schoreho) dokazují, že mozek je téměř nekonečně plastický a právě v emočním vztahu s blízkou osobou dochází k jeho přestavbě a vytvoření struktur, které se vytvářejí původně v rámci bezpečné vazby s matkou. Tolik dovysvětlení terapie, kterou jsem nemohl popsat, jelikož mi moderátorka po smíchu pánů “odborníků” vzala slovo.

3.  Nikdo nijak nedokáže s jistotou říct, které dítě nebo dospívající, je přesně ten “psychopat”, jak jej nazval pan psychopatolog, který bude celý život jen krást nebo vraždit. Pokud se bude v péči a výchově (za tímto účelem jsou tyto ústavy zřizované)  o nejproblematičtější děti ve výchovných ústavech bude přistupovat s touto premisou, je velmi pravděpodobné, že se z nich dříve nebi později takoví “predátoři” opravdu stanou. Co bude potom? Jeden ústav nahradí druhý, třetí nebo čtvrtý? A co až z ústavu jednou vyjdou? Budou představovat menší riziko pro společnost, než jaké představují nyní? Máme tyto lidi (ano jsou to lidi) preventivně zavírat už v dětství na doživotí aby jednou  nemohli vraždit? Anebo je nahnat do koncentráků, z kterých nebudou moct vyjít mezi “normální” lidi?Příklady z historie by se našlo dost.

3. Je nebezpečné, neodborné a neetické, když člověk, který o tyto děti má pečovat, mluví o nich s nenávistí a pohrdáním, jak to v přímém přenosu učinil pan JUDr.Rytíř. Jak se asi  “jeho” děti mohli cítit, v případě že ten pořad sledovali, a jak se asi mohou cítit dennodenně, když se s nimi (za zdmi ústavu) tento člověk potkává anebo (nedej Bůh) vychovává? Být v jejich kůži, měl bych asi velký problém ovládnout svoje emoce a pana Rytíře fyzicky nebo verbálně nenapadnout.

4. Je smutné, ale symptomatické, že tento poněkud simplexní postoj, který snad nesdílí ani většina laiků, “odborně” zašťiťuje člověk, kterého specializací jsou sérioví vrazi. Nevím, kolik takových vrahů pan Drbohlav vyšetřil nebo osobně potkal (v ČR jich tuším bylo kolem deseti). Silně však pochybuji o tom, že by tyto chlapce, odborně dlouhodobě sledoval, poznával jejich životní příběhy, snažil se porozumět jejich motivacím, léčil, anebo  podroboval vyšetření PET scanerem, což je (podle pana doktora) objektivní diagnostický nástroj na určení “psychopatie”. Jeho vystoupení na mě dělalo dojem, že tito chlapci nemají pro něj větší hodnotu, než jako vědecký materiál. Kladu si otázku, jak se asi tito chlapci mohou ve společnosti s ním cítit. A jaký asi může mít takový odborník  na ně vliv?

5. Každý tady mluví o brutalitě chovanců, ale nikdo o tom, co se za zdmi, některých institucí děje. Hrůzná svědectví o tom, co se podobných ústavech dělo v uplynulých desetiletích, podávají vyšetřovací komise v mnoha zemích. Aktuálně podobné šetření v Austrálii. Výsledky svědectví o týrání a zneužívání chovanců a chovankyň v ústavní péči  jsou tam šokující. Jedním z výsledků podobných veřejných komisí může být to, že by se ústavy měli více veřejně kontrolovat a personálně a odborně podporovat. Kdy vznikne podobná komise u nás? Budeme na ní čekat 20, 30 let?

6. Pokud v důsledku poněkud nevyvážené a někdy demagogické debaty vznikl dojem, že většina děti ve výchovných ústavech jsou “psychopati, agresoři a predátoři” a většina personálu jsou sadisté, tak je důležité uvést, že k brutálnímu  napadení personálu v uplynulém roce dopustilo  cca 70 dětí z cca 8000, které v ústavech žijí. Věřím, že naprostá většina etopedů, psychologů a vychovatelů, poskytuje na vzdory velmi omezeným finančním a materiálním podmínkám, kvalifikovanou a efektivní pomoc. Podle mě  to není tím, že jejich děti jsou méně problematické. Je to hlavně proto, že v nich nevidí nevyléčitelné predátory, nýbrž lidi s vlastním, zpravidla, tragickým příběhem, který si většina z nás nedovede ani představit. Díky jim za to.