Člověku, na rozdíl od většiny živočichů, nestačí, aby byly uspokojovány jeho tělesné potřeby. K tomu, aby fungoval jako člověk, potřebuje mít identitu, místo mezi jinými lidmi, ve světě, ve své vnitřní realitě. Potřebuje zažít, že jeho existence má pro někoho smysl a také cenu. Tyto pocity nemůže získat nikde jinde než ve vztahu. Prožitek toho, že jsme „někým“, že máme pro někoho význam a smysl, že máme myšlenky a pocity, a těm se dá rozumět, jsou základem našeho pocitu sebeúcty a úcty k jiným lidem. Na psychologické úrovni jsme propojeni s jinými lidmi víc, než si myslíme. Když ubližujeme jiným, ubližujeme sobě. To není ideologie, to je naše emoční zkušenost. Vědomě a nevědomě víme, co druhý člověk zažívá, když je mu úzko, když se nás nebo něčeho bojí, když má radost anebo se zlobí.
Zrcadlové neurony v prefrontálním laloku mozku, nám umožňují simulovat ve své mysli to, nejen to, co někdo jiný dělá, ale i to co chce udělat, tedy jeho záměr, a dokonce i to, co u toho prožívá. To, co druhý člověk cítí, nám dává smysl a má pro nás hodnotu ve světle naší vlastní zkušenosti. Schopnosti empatie, reflexe a ovládání svých emocí a myšlenek na symbolické úrovni se říká mentalizace. Mentalizace je klíčová pro dobré sociální vztahy a pro fungování celé společnosti. Slušné a morální chování je z velké části založené právě na tomto psychologickém mechanizmu. Mentalizace nám podvědomě nedovolí udělat něco, čím by jiný člověk trpěl, a co by v nás vyvolalo nepříjemné pocity. Naproti tomu, morálka založena pouze na učení a strachu z odplaty, ne vždycky nefunguje. Negativní motivace je křehká, protože je závislá na fungování a stabilitě autority. Ta, pokud není božská, sama selhává a zrazuje. I v náboženství se ostatně čím dál mluví o vztahu s Bohem, nikoli jen o slepém poslouchání.
Bohužel, ne všechny děti si schopnost mentalizace osvojí. Nejohroženější jsou v tomto smyslu ty z nich, které stálý citový vztah nikdy nezažily. Emočně deprivované děti, a děti, které v rámci blízkého vztahu zažívají převážně strach a pocit ohrožení, jsou ohroženy nejen neschopností mentalizovat, ale absencí pocitu vlastní hodnoty. Namísto závislosti na rodičích, na kterou by přirozeně měli právo, se tyto děti stávají „dobrovolně“ závislými na penězích, na násilí či na drogách. Zatímco je drogy chrání před skutečným pocity, gambling jim poskytuje iluzi, že mohou instantně zvýšit svoji hodnotu. Hledají samy sebe způsobem, který nezraňuje jenom je, ale i lidi, kteří jim přijdou do cesty. Hranice mezi obětí a pachatelem je natolik tenká, že někdy ani neexistuje. Cyklus násilí se uzavírá dalším násilím, kterého jsme občas nechtěnými svědky. Čím dříve si jej všimneme a proti němu zasáhneme, tím je větší pravděpodobnost, že se nestaneme jeho obětí.