Mám rád farmářské trhy. Ne proto, že bych byl nadšený ekolog nebo naivní Pražák, který se posadí na zadek, když mu někdo ukrojí krajíc skutečného chleba. Samozřejmě vím, že potraviny, které se na farmářských trzích prodávají nejsou ty nejchutnější ani nejzdravější, co se dá velkoměstě sehnat. Například víno, které kupuji od moravského vinaře na trhu na Kulaťáku, není to nejlepší co si můžu koupit.  Mám svého oblíbeného vinaře ve Valticích, který mě naučil rozeznat dobré víno a od toho, co údajně chutná jen  Pražákům. Ale u vinaře na trhu si vždycky koupím pet-ku (nebo dvě) jeho vlastního vínka. Samozřejmě až po té, co ze slušnosti několik vzorků ochutnám anebo zkritizuji. Nakupuji u něj protože si ho vážím. Za to, že brzo ráno vyráží na cestu do Prahy a bez ohledu na to jestli mrzne nebo sněží, stojí za svým pultíkem šest až osm hodin v době, kdy ostatní mají dny volna.

Každý se musí něčím živit, říká mi, když oceňuji  jeho práci. Ale já vím, že ne každý  žije z toho, že se přemáhá a překonává sám sebe. Na jedné straně znám lidi, kteří se spoléhají na stát a činí jej odpovědným za svoji životní úroveň a za budoucnost svých dětí! Na druhé straně znám podnikatele, který ženám po chemoterapii prodává šátky na hlavu za dvě tisícovky. Dělá to s odůvodněním že je to prý “model”.

Ale já  kašlu na modely. Kašlu dokonce na skvělé víno. Vážím si lidí, kterým rád zaplatím tolik, kolik chtějí a možná něco navíc, za to, že se o sebe a o své rodiny starají, že tvrdě makají, a nečekají na zvýšení platu. A nežijí z bídy jiných.