Já a můj pes jsme během dnešní “hygienické” procházky byli svědky neobvyklého úkazu. Po silnici vedoucí k blízké škole projelo velké Volvo, které řídil jeden malý kluk.
Po té, co jsem nevěřícně zaostřil rozespalý zrak, spatřil jsem asi osmiletého chlapce, který měl skutečně obě ruce na volantu a řídil auto. A za ním, nebo spíše pod ním, seděl někdo, kdo byl patrně jeho otcem. Zatímco jsem sledoval jak chlapec “sám” zaparkuje vůz před budovu školy, rostly ve mě emoce a nápady. “Jak se to může stát? Jak mu to ten otec mohl dovolit? Co kdyby se něco stalo? Půbodní “wtf” pocit vystřídalo zděšení a hněv. Byl jsem připraven odsoudit člověka, který vystavil nebezpečí nejen svého syna, ale i kolemjdoucí. O pár kroků (a běhů) dál, jsem začal přemýšlet.
Proč jsem se tak rozčílil? Proč jsem byl tak rychle hotov s odsudkem toho otce? Byla to moje starost o bezpečí chlapce anebo v tom byly i jiné emoce? Mohla to být závist a žárlivost na kluka, že má takového otce, na otce, že má takového syna, anebo na chlapa, který má lepší auto, než já?
Během procházky se psem, na kterého obraz malého chlapce řídícího velké auto nijak nezapůsobil (alespoň to nedal nijak najevo), jsem pokračoval v reflexi toho, co se vlastně stalo. Kladl jsem si otázku, zda bylo “řízení” chlapcem skutečně tak nebezpečné? Plyn i brzdu měl evidentně pod kontrolou jeho otec. No jo, ale co kdyby chlapec otočil volantem na nesprávnou stranu? Otec mohl během pomalé jízdy směr auta kdykoli zkorigovat, odpověděl jsem si.
Byl tedy tento způsob jízdy bezpečný? Určitě nikoli. I kdyby vozidlo jelo rychlostí 20 km/hod bylo by to jednoznačně proti pravidlům silničního provozu. Být tak nablízku policista anebo sociální pracovnice, otec by byl určitě pokutován, a možná i obviněn ze zanedbání péče a obecného ohrožení. “Zákony jsou zákony a pravidla jsou závazná pro všechny”, tvrdili by úředníci a úřednice. “Je to přesně tak”, přízvukovaly by jim pracovnice z organizací určených na pomoc ohroženým dětem anebo týraným matkám.
Míra ohrožení v tomto případě vůbec nebyla v rukou zákonů, ani obecných pravidel, ale v rukou (doslova) otce a jeho syna. Jejich bezpečí a osud závisely jen na jejich vztahu, přesněji na míře jejich vzájemné důvěry. Syn se spoléhal na to, že otec v případě nebezpečí zakročí, otec se spoléhal na to, že syn bude “řídit” opatrně. Bylo to špatně? Co je vlastně v tomto, a jiných podobných případech důležitější? Bezpečí dítěte, čiĺi to, aby se chlapci “nic špatného” nestalo? Anebo je důležitější to, co společně prožívají? Jaké to je, když chlapec vyrůstá s otcem, který mu pomáhá objevovat neznámé, tedy potencionálně nebezpečné věci? S otcem, který synovi dovolí růst prostřednictvím své vlastní zkušenosti a s důvěrou v jeho síly a schopnosti?
Vzdálenost, z které tátové hlídají své syny je obvykle delší, než ta, z které je hlídají maminky. Je to tak v pořádku. Problém je, když se výchova dětí stane výhradní doménou jednoho rodiče. V současných geografických a kulturních podmínkách se zdá, že tato situace nastává hlavně tehdy, když se otcové (a instituce) “tradici” mateřské výchovy dobrovolně či nedobrovolně podřídí. O to vzácnější jsou otcové, kteří nenechávají péči a výchovu na maminkách, ale mají chuť, odvahu a hlavně fantazii, aby své děti také vychovávali jinak, než napodobováním mateřského přístupu.
Tito otcové “hlídají” své syny, a dcery, na vzdálenost, která jím umožňuje, aby se jejich děti cítily svobodně, aby se naučily překonat svůj strach a spoléhat na vlastní síly, aby se stávaly se méně závislými na vnější ochraně, na péči, na pomoci, na druhých lidech a konec konců na státě.
Nevím zda klučina, který dnes ráno “sám” zaparkoval auto, takového otce měl. Pokud ne, byl to pro něj zážitek, na který určitě dlouho nezapomene. A pokud zapomene, tak si na něj vzpomene, když bude vézt jednou svého syna do školy.
Já zase nezapomenu na jeho zářící obličej, když vystupoval ze “svého” auta.