V psychoanalýze se termín narcismus nebo narcistický používá v různých významech a souvislostech. Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že společným jmenovatelem tzv.narcistických poruch je ztráta nebo nedostatek sebeúcty, nízké sebehodnocení, nedostatek sebedůvěry, obava z toho, že nic neznamenáme, že nemáme žádnou cenu či význam… Přehnané zdůrazňování vlastního významu, přesvědčování sebe a okolí o tom, že jsme výjimeční, důležití a krásní, geniální či nenahraditelní, či touha po moci (a penězích jako prostředků moci), se dají chápat jako narcistické obrany. Ty jsou vyvolané a udržované narcistickou frustrací nebo deficitem v důsledku nedostatku zájmu, lásky, či odmítnutí v dětství či blízké minulosti (například rozpadem vztahu).
Jedním z nejrizikovějších projevů narcistických psychických obran můžeme pozorovat v péči matek o děti. Málokdy byly dětičky tak vymazlené po estetické a zdravotní stránce tak, jako je tomu v současnosti. Pochybuji, že existuje další historické období, kdy by se dětem věnovala taková soustředěná pozornost ještě dokonce před jejich narozením. Připadá mi, že v uplynulých možná dvaceti letech se dítě z “daru od Pána Boha”, přeměnilo na narcistickou investicí. Ta se má rodičům vrátit od chvil jeho narození a někdy celoživotně.
Dítě má být krásné, zdravé, chytré, a poslušné a hlavně… čisté. Nedávno jsem například zaslechl tento komentář asi pětileté holčičky: “maminko, holuby nejsou lidi, protože mohou být špinaví.” Tato holčička ve svých očích ( a v očích své mámy) zřejmě není člověkem, pokud není čistá. A je čistou(dokonalou) proto, aby se mohla cítit čistou (dokonalou) její matka.
Domnívám se, že většina nároků a očekávání od dětí slouží emočním potřebám jejich rodičů. Není na tom nic divného ani nebezpečného, pokud nejsou tím hlavním prostředkem k tomu, aby se rodiče cítili hodnotnějšími a lepšími, než jiní rodiče či lidi. V těchto případech děti nerostou a nesílí kvůli sobě, ale pro svoji maminku či tatínka. Svoji hodnotu nevidí v tom, co dokáží, co si myslí anebo cítí, ale v tom, jak odpovídají na očekávání a potřeby svých rodičů. Bohužel tyto děti nejsou ani svobodné, ani psychicky zdravé. Ze všeho nejdůležitější však je, že nejsou šťastné. Svůj pocit štěstí totiž odvozují od štěstí otce či matky, kteří jsou často neuspokojitelní.
Tragédií (doslova) těchto dětí je stav, kdy se dva narcističtí rodiče rozejdou. Narcistická maminka,která se rozvedla nebo rozvádí, dokáže uspokojovat emoční potřeby dítěte jen tehdy, kdy jí dítě bude na 100% potvrzovat, že je pro něj nenahraditelná, jedinečná a hlavně lepší, než “zlý, nehodnotný, špinavý a nemilující tatínek”. Děti podobných rozvedených nebo rozvádějících se rodičů nemají na výběr. Aby přežili, musí uspokojovat potřeby obou z nich a to navíc odděleně. Když milují maminku, nesmějí milovat tátu, a naopak. Žijí ve dvou rozdělených a nepřátelských světech, ve kterých se nikdo nezajímá o to, co doopravdy prožívají, ale jen o to, zda “správně” milují své rodiče.
Extrémním případem,kdy jsou děti jedním rodičem zle manipulováni proti druhému rodiči,jsou případy falešného obvinění ze sexuálního zneužívání, s kterými se v poslední době roztrhl pytel. Dítě platí za lásku (?) jednoho rodiče, obviněním druhého rodiče ze zločinu, anebo tím, že jej zavrhne. Jenom takto se může v očích své mámy vykoupit z viny za to, že kdysi patřilo i svému tátovi.
Bohužel soudy i sociální úřady na tento typ mateřského narcismu nejsou ještě připraveny. Přehnanou či tzv.úzkostnou péči o dítě berou jako známku skutečného zájmu a strachu o dítě. Někteří soudci a sociální pracovnice, ale ani někteří psychologové či psychiatři, nechápou, že narcisticky zraněný a frustrovaný rodič svoje dítě milovat nedokáže. Protože nedokáže milovat ani sám sebe.