Jakkoli soucítím s oběťmi teroristických útoků v Paříži, nesouhlasím s názorem, že se jedná o odlišnou záležitost, než jsou teroristické útoky v jediné demokratické zemi na blízkém východě- v Izraeli. Skutečnost, že francouzský prezident si údajně nepřál přítomnost izraelského premiéra na pietním shromáždění mě naplňuje smutkem nejen proto, že 4 z obětí, byli (ne náhodou!) Židé. Jsem smutný a naštvaný i proto, že takto vysoce postavený politik nechápe souvislost mezi tím, co se děje nyní v Evropě a co na blízkém východě. Jsem totiž toho názoru, že žádný izraelsko-palestinsky konflikt neexistuje. Existuje válka mezi svobodou a těmi, co nám jí chtějí vzít. Chytáme se za hlavu až tehdy, když se něco stane před našim prahem. Ačkoli  díky Bohu aspoň za to, že jsme si zla okolo nás začali více všímat.

Redaktoři z Charlie Hebdo svými provokujícími a leckdy urážlivými postoji hájili základní principy svobody. Hrdinsky brali zodpovědnost za svoje konání. Nepodlehli  svému strachu, který od dob výhrůžek denně zažívali. Jsou však i lidé, například děti, hrající si na hřišti, jedoucí do školy, anebo maminky v kavárně, nebo náhodní kolemjdoucí, kteří jsou denně ohrožováni a vražděni jenom proto, že se narodili do jiného národa a náboženství než jejich vrahové. Tito zločinci jsou stejní, jako ti, co vraždili v Paříži- zakomplexovaní, psychopatičtí chudáci, kteří si vzali Mohameda za rukojmího své nenávisti. Podobně jako si nacisté vzali za záminku genocidy falešnou ideu velkého německého národa. 

Světová solidarita s oběťmi v Paříži je samozřejmě na místě. Ale jezdí někdo z evropských politiků na pohřby obětí terorizmu v Izraeli? Organizují evropské státy vojenskou či materiální pomoc na jejich obranu ? Samozřejmě nikoli. Po útocích ve Francii dnes politici namyšleně prohlašují, že frontová linie mezi životem ve svobodě a životem v strachu je někde v Paříži. 

Politická realita, stejně jako bible, však říká něco zcela jiného.