Nedávno jsem se setkal se svým kamarádem ze studií. Potkáváme se jednou, nebo dvakrát za rok. Naše setkání probíhají v přátelském duchu, ale zpravidla končí hádkou. Kamarád tvrdí, že nejsem schopen přijmout jiný názor a argumentovat. Přiznávám, že se někdy rozzlobím, když mi zcela klidně a s chladnou hlavou prezentuje svoje “názory” na svět a politiku. Sebevědomě a klidně tvrdí, že Američani vraždí děti v Sýrii, aby jí mohli ovládnout, že Kaddáfí  byl “v podstatě dobrý” vládce, že “skutečný holokaust” provádějí Židé v Gaze, a podobně…. Pravdou je, že jsem se tyto jeho “názory” už několikrát pokoušel vyvracet argumenty, které byly podle mne racionální a poměrně jednoduché. Bohužel nikdy jsem neuspěl. Myslím, že tomu bylo proto, že se u kamaráda nejedná o “názor”, ale o emoční postoj. To, co mě na jeho postoji znepokojuje, není jeho neinformovanost, jelikož věrohodné informace, si může kamarád obstarat téměř kdekolii a kdykoli. Znepokojuje a rozčiluje mě lhostejnost a pohrdání skutečnými obětmi, které jsou a byli, i díky “názorům” podobným jako jeho, vražděni a mučeni. Asi se na něj zlobím i v jejich jménu. A nenávist není názor.