Snad neexistuje jiná oblast lidské existence, která by byla opředena tolika tajemstvími a mýty jako je sexualita a smrt. Tak jako stojí přání vládnout smrti na počátku každého transcedentního hledání, tak stojí snaha kontrolovat sexualitu u zrodu prvních pravidel lidského společenství. Složité rituály a zákazy upravovaly a upravují sexuální život lidí všech etnik bez ohledu na jejich specifickou kulturu a náboženskou tradici. Jedním z nejstarších a nejuniverzálnějších civilizačních zákazů je zákaz incestu. Slovo “incest” znamená doslova “nestoudný a nízký, chovající se jako zvíře”. Obvykle se definuje jako sexuální aktivita mezi osobami, které nemají povoleno uzavřít manželství. Obecně platí, že osoby nesmějí uzavřít manželství se svými rodiči, prarodiči, tetami, strýci nebo sourozenci. Z psychosociální perspektivy pod incestem rozumíme každou sexuální aktivitu mezi dítětem a rodičem, nevlastním rodičem, náhradní rodičovskou postavou, sourozencem nebo členy širší rodiny.
Někteří antropologové považují zákaz incestu za klíčový moment “polidštění” člověka. Například Sigmund Freud podrobně popsal případy tabuizace incestu v desítkách kultur bez ohledu na stupeň jejich rozvoje či formu náboženství. Na druhé straně je známo, že incestní vztahy mezi sourozenci byly otevřeně praktikovány v některých rozvinutých kulturách. U Egypťanů se faraónka směla vdát jenom za svého bratra, Peršané pocházející z královského rodu mohli uzavřít manželství pouze se svými sourozenci. S příběhy o incestu se můžeme nejčastěji setkat v řecké mytologii. Otec řeckých bohů Zeus byl bratrem své manželky Héry, jeho syn Iakchos si vzal vlastní sestru Koru, Poseidón beztrestně znásilnil svou sestru Démétru a bohyně se svými syny běžně souložily. Obrazy života bohů vyvolávají dojem jakoby staří Řekové projikovali svá incestní přání na Olymp, aby je tam mohli beztrestně realizovat. Tresty za incest ostatně hrozili jenom smrtelníkům. Jedním z nich byl i Oidipus, který težce doplatil na to, že si vzal za ženu svou vlastní matku.
První historický důkaz o zákazu incestu najdeme v Chammurabiho zákonníku. Zákon z doby přibližně 1700 let před Kristem přikazoval, aby muž, který počne dítě se svou dcerou, byl hozen za brany města. Zákaz incestu pod hrozbou vyloučení ze společenství obsahuje i Třetí kniha Mojžíšova (cca 1300 př. Kr.), kde se můžeme dočíst: “Nikdo se nepřiblíží k některé ze svých blízkých příbuzných, aby odkryl její nahotu” (Lev. 18:6). Po výčtu snad všech příbuzenských kombinací následuje důrazné upozornění: “Každý kdo se dopustí kterékoli z těchto ohavností bude vyobcován ze společenství svého lidu” (Lev.18:29).
O incestu je i známý příběh Lóta a jeho dcer. Po té, co se Lótovi žena otočí a zkamení, Lót unikne zkáze Sodomy a usadí se svými dvěma dcerami na neobydlené hoře. Protože je v širokém okolí jediným mužem, dcery se rozhodnou, že otce v noci svedou a zplodí s ním potomky. Svůj záměr splní po tom, co svého otce opijí vínem. Příběh Lóta a jeho dcer můžeme interpretovat i jako metaforu tzv.otcovského incestu. Lótova žena s odvrácenou tváří a proměněná v solný sloup symbolizuje emoční a fyzickou nepřítomnost matky ve chvíli incestu, neobydlené území symbolizuje sociální izolaci a nízkou společenskou kontrolu rodiny, Lótovo požití alkoholu je prostředkem otupění morálních zábran. Svedení Lóta dcerami je ilustrací toho, jako se odpovědnost a vina z pachatele přenáší na oběti.
Klinici, zabývající se případy sexuálního zneužívání dětí v rodině, se s podobnou vztahovou konstelací setkávají pravidelně. Stejně to mohlo fungovat i v případě v současnosti snad nejznámejšího a nejbrutálnějšího případu týrání a zneužívání dětí jejich otcem Josefem Fritzlem. Tak jako stovky českých rodin (skutečný počet se nikdy nikdo nedozví), ve kterých jsou děti sexuálně zneužívané svými nevlastními či vlastními otci, i rodina rakouského násilníka a vraha mohla tvořit důmyslný a utajený systém organizovaný a budovaný s cílem umožnit mu bezpečné a dlouhodobé uspokojování jeho sadistických mocenských potřeb (sexuální zneužívání je především o moci až po tom o sexu). Do podobného systému málokdo nahlédne, bez ohledu na to, jestli jsou zneužívané a týrané děti zamykány do hladomoren anebo jsou naopak všem na očích. Oběti sexuálního ale i jiného násilí v rodinách jsou totiž většinou neviditelné a neslyšitelné, a někdy i nemyslitelné. Koho by napadlo, že ta milá a hezky oblečená holčička či dospívající dívka musí nevlastnímu či dokonce vlastními tátovi sexuálně sloužit, zatím co ostatní členové rodiny ze strachu či ze zbabělosti o zneužívání mlčí anebo ho popírají? Kdo by uvěřil dceři úspěšného a „slušného“ manažera či lékaře, kdy by se nesměle svěřila, že jí tatínek každou noc chodí do postele hladit pod bříškem a ukládá její ručičku do „mezi“?
Ti, komu se v incestních rodinách a na veřejnosti naopak věří, kteří jsou viděni a slyšeni téměř všude, jsou násilníci. Násilníci mají totiž na rozdíl od svých obětí celou řadu výhod. Dokážou být účelově klidní, sebevědomí, přesvědčiví, jsou sociálně zdatní, oblíbení, umějí manipulovat s city a myšlením lidí, dokážou lehce vyvolat strach i soucit. Do jejich karet hraje také nevědomost veřejnosti i profesionálů, lidská zbabělost i hloupost či lhostejnost. Ve svém přesvědčivému vystupování a boji za svá práva, mezi které počítají právo na vlastnění a ovládání členů svých blízkých, nemají rovnocenného soupeře. Stojí proti nim jen bezbranné děti, které jsou navíc mnohými soudci, sociáolními pracovníky či policisty považované za nevěrodné či zmanipulované. Pokud se ovšem tyto děti vůbec svěří anebo pokud vůbec pochopí, že se jim děje něco zlého. Společnost reprezentovaná státními institucemi chce pak „trvdé důkazy“, nejlépe natržený zadeček či náhodné těhotenství. Ale i po té, co je popírání násílníka neudržitelné, vina za zneužívání se lehce přenese na oběť, tak jako tomu bylo v případě biblického Lota, ale třeba i v případě B.Kulínského. A zatímco o práva násilníka bojují prominentní právnici anebo pseudohumanisti, kritizující dobrovolnou možnost kastrace, na práva zneužívaných dětí a obětí násilí v rodinách, si vzpomene málokdo. Ačkoli jejich právo na důstojný a spokojený život jim bylo nadlouho, a někdy nadobro, odcizeno. A to zcela bez náhrady.
Možná by nám nezaškodilo vrátit se k budování naší civilizace znovu.