Nedávno jsme přednášel pro kolegy z jednoho krizového centra pro děti v Brně. Z diskuse vyplynulo několik problémových okruhů, které část odborníků a veřejnosti trápí čím dál více. Kolegy, pracující s ohroženými a traumatizovanými dětmi, podobně jako mě nejvíce znepokojuje situace kolem dětí rozvedených nebo rozvádějících se rodičů, kteří se navzájem nenávidí a kteří využívají soudní, právní a sociální systém k tomu, aby týrali a kontrolovali svého bývalého (?) partnera nebo partnerku.
Je smutné kolik dětí ročně se za přihlížení anebo aktivní účasti některých úředníků, soudců, sociálních pracovnic, psychologů nebo psychiatrů stane v naší zemi tragickými postavami dramatu svých znesvářených rodičů. Nechápu, jak se může stát, že děti jsou účelově a běžně podrobovány nepotřebným a škodlivým lékařským procedurám, které mají za cíl omezit jejich styk s druhým rodičem a poškodit anebo zničit jejich vztah. Se znepokojením sleduji nárůst případů falešných obvinění ze sexuálního zneužití a z týrání dítěte, v důsledku kterého se dítě nesmí s druhým rodičem několik měsíců ani vidět. Jen těžko lze chápat, proč jsou tyto děti neodebrány z péče rodiče, který si zneužití či nemoci vymyslel, když má o dítě zájem druhý rodič.
Jsem přesvědčen, že citová vazba dítěte na rodiče s patologickou osobností, není to hlavní, co by měli soudy anebo znalci chránit. Nejlepší zájem dítěte není zachování citové vazby s duševně narušeným rodičem, ale vytvoření podmínek anebo rozvoj vztahu s rodičem, který dokáže svoje potřeby odlišit od potřeb svého dítěte, a svého bývalého partnera nebere jako nepřítele, jakkoli mu bývalý partner nebo partnerka ublížili.
Kdybych to nezažíval ve své praxi, a neslyšel od mnoha kolegů, neuvěřím: Holčička nesmí sedm měsíců vidět svého otce, který se o ní od narození pečlivě staral a s kterým měla velmi blízký vztah, jenom, proto, že její matka se s ní od otce odstěhovala a prokazatelně falešně jej obvinila z fyzického týrání dcery. Otec nesmí mít sedmiletou dceru přes noc u sebe doma, protože jej matka kdysi její matka falešně obvinila z toho, že jí sexuálně zneužíval. Organizace zabývající se asistovanými styky dětí s rodiči, dokládají množství případů, kdy se děti setkají se svým rodičem po několika letech odloučení vinou druhého rodiče, a pasivních úřadů. Při veškerém optimizmu a profesionalitě se některé vztahy už zachránit nedají. Vnitřní realita patologicky strukturovaného rodiče tak vítězí nad vnější realitou a zájmem dítěte.
Na druhou stranu musím přiznat, že já sám jsem v pár případech podobných sporů v minulosti pochybil a vyjadřoval se k věcem, které zasloužily delší zkoumání. Vyznat se v důmyslné emoční a faktické manipulaci “hraniční” matky či otce, podporované ziskuchtivostí advokátů, zaneprázdněných sociálních pracovnic, a přetížených soudů totiž není vůbec lehké. Pátrání po “objektivní pravdě” někdy nepřinese žádný nebo rozporuplný výsledek. I v těchto případech by však mělo platit, že vztah dítěte s oběma rodiči je jeho životní potřebou. Pokud tedy není závažný a prokázaný důvod pro to, aby kontaktu dítěte s druhým rodičem nedošlo, měl by být tento vztah chráněn a budován.
Objektivní, výzkumně i klinickou ověřenou pravdou je skutečnost, že dítě má žít a vyrůstat v psychologicky zdravém, nezneužívajícím, nemanipulujícím a nezanedbávajícím prostředí. Myslím si, že tento předpoklad platí i v případě, když má dítě na patologické a potencionálně škodlivé prostředí, citovou vazbu. O skutečné kvalitě takové vazby by se ostatně dalo pochybovat.