Nedávno jsem se  dozvěděl, že žijeme v bublinách. Prý hledáme, a sdílíme pouze  věci, které potvrzují naše názory. Něco na tom asi bude.

Ve středu jsem se vrátil z práce tak pozdě, že jsem nestihl zprávy České televize. Mrzelo mě to. Celý den jsem úzkostně sledoval osudy deseti tisíců nevinných dětí, žen a mužů, které uvízli ve válečné pasti. Lidem v Aleppu, na které týdny pršely Asadovy a Putinovy bomby, se konečně mělo dostat naděje na únik z jisté smrti. Masakr, který jejích vymodlené evakuaci předcházel, se zřejmě nedá s ničím od doby holokaustu a druhé světové války srovnat. Jejich osudy plnily první stránky všech světových médií, snad jen s výjimkou deníků našeho ministra financí. Po půl osmý jsem v blahé naději otevřel kanál televize Nova. Za dvacet minut, co jsem její zprávy dokázal sledovat, jsem se v pětiminutové reportáži dozvěděl jaké šaty měla u soudu “paní Jana” Nečasová, jaký účes jí sluší, kolik stála její šála (mimochodem 12.000) a jakou barvu měla kravata jejího oddaného manžela. O největší humanitární katastrofě v novodobých dějinách jsem neuslyšel ani slovo.

Ano, žijeme v bublinách. Někteří více, než jiní.