Jsem toho názoru, že obecně přijímaná, a některými odborníky paušálně potvrzovaná teze o negativním vlivu rozchodu rodičů na dítě vychází nejen z objektivní reality, ale hlavně z idealizovaného obrazu RODINY.
“Úplná rodina” je v myslích mnohých laiků, sociálních pracovníků, soudců nebo psychologů často reprezentovaná jako místo, kde se dva rodiče (pokud možno opačného pohlaví) trvale oddávají partnerské lásce a zcela obětují svým (pokud možno biologickým) dětem. Tento obraz odpovídá portrétům rodin, které nás z komerčních médií bombardují svým nekompromisním štěstím a pomalu se možná stávají modelem rodiny, do které by každý z nás chtěl patřit. Vysoce ceněnému ideálu rodiny zřejmě odpovídají i volební hesla politických stran, které, navzdory vysoké rozvodovosti, lákají své voliče nejlépe na hesla o podpoře rodiny.
Kladu si otázku, zda jsou tyto ideální obrazy a projekce výsledkem reálné zkušenosti většiny obyvatelstva anebo se jedná o mentální konstrukci, která má za cíl vytvořit iluzi o stálosti nevyzpytatelných rodinných vztahů a vazeb. Ať už je to jakkoli, je mi líto těch, kteří podobný pocit štěstí z rodiny aktuálně nesdílí, anebo jej dokonce nikdy nesdíleli. Nikoli proto, že by v “úplné rodině” nevyrůstali, že by zažili rozvod či ztrátu jednoho nebo obou rodičů, nýbrž proto, že se ve své rodině, se svými skvělými rodiči anebo skvělými dětmi, nikdy necítili (anebo necítí) skutečně šťastní, přijímaní a žádoucí.
Je mi líto dětí, které už nemají sílu věřit tomu, že je táta s mámou opravdu milují a chtějí. Je mi líto dětí, rodiče kterých předstírají vzájemnou lásku, i když se dlouhodobě ve svých srdcích cítí opuštěni a poníženi. Je mi líto i chlapců a dívek, kteří jsou nuceni smysl své rodiny dokazovat sportovními či akademickými úspěchy a frustraci svých maminek a tátů řešit tím, že rezignují na svůj růst a autonomii. Je mi smutno z úplných rodin, ve kterých se jejich členové cítí vzájemně odcizeni a zatíženi nejasnou vinou. Mrzí mě osud rodičů, které se natolik cítí ohroženi ztrátou obrazu své harmonické rodiny, že sami sobě (a svým dětem) nedovolí přiznat svoje nenaplněné potřeby a zklamání.
Zároveň přemýšlím, zda obraz ideální rodiny není rubem mince vysoké rozvodovosti. Přemýšlím zda nárůst případů nekonečných právních tahanic “milujících” rodičů o děti nesouvisí se ztrátou ideálu dokonalé rodiny. Mnozí rodiče, otce či matky, které jsem v podobných situacích potkal, se totiž v roli ochránců ideálního rodičovství a rodiny skutečně cítili být. Bojovali za rodinu, za rodičovství, za ideál, o který údajně vinou “špatného” rodiče přišli. Míra nenávisti, kterou vůči sobě pociťovali, odpovídá míře jejich vzájemného ublížení. Zdálo se mi, že tím, čím v danou chvíli nejvíce trpěli, nebyl aktuální a reálný stav věcí, nýbrž ztráta ideálu, o který je, v jejich mysli, partner připravil.
Jednou z největších emočních zranění, které člověk může zažít, je ztráta iluze. Iluze a falešné ideály nám totiž pomáhají ubránit se pocitům vlastní zranitelnosti a vzpomínkám na rány, které jsme ve své rodině utrpěli.