Civilizovaný svět minulé týdny prožíval vražedný útok na Boston. Otázky bez odpovědí se na hrnuly ze všech stran. Byli to muslimští teroristé anebo pravicoví radikálové? Byli z USA, Afganistánu anebo z Kaukazu? Byli najatí, osamělí, vycvičení vrahové, neúspěšní emigranti, sportovci, byl to domácí násilník, a nadějný student? Kde kdo si lámal a láme hlavu nad příčinami atentátu i nad příčinami terorizmu obecně. Může za něj militantní islám, světová chudoba, bohatství západu, globalizace, či volba náboženství?
Při postupném odhalování pozadí útoku se opět potvrzuje, že za konkrétním činem stojí příběh konkrétního člověka, na jehož zvráceném myšlení a deformované osobnosti nesou vinu nejen on sám ale i konkrétní lidé. Rodiče, příbuzní, učitelé, duchovní, kamarádi, známí, a možná každý, kdo nezasáhl, když viděl, že se budoucímu vrahovi anebo s ním, něco zlého děje. Komentáře na příčiny terorizmu ve světě plní média možná podobně nesmyslně a zbytečně jako hodinové debaty v pořadu OVM například o tom, proč se má (nemá) nějaká paní stát velvyslankyní na Slovensku.
Osobně si myslím si, že největší dramata, které rozhodují o naší budoucnosti a o budoucnosti našich dětí, se odehrávají bez pozornosti médií ale za to v dostupné vzdálenosti naší pomoci. Otázkou je, zda pomáháme. Zda namísto intelektuálního žvanění, analýz, odsuzování, či společenských a politických sond, nabídneme konkrétní pomoc člověku, či skupině lidí, který jí potřebuje a který je v našem dosahu.
Člověk bez domova prodávající časopis, kterého denně potkáváme cestou do práce, dítě týrané nebo nemilované našimi příbuznými, soused vyhozený z domova a zbaven svých dětí, romská rodina, které chtějí vzít děti do děcáku “ze sociálních důvodů”, vietnamský prodavač pracující 12 hodin 365 dní v roce, nemocná holčička seřvaná zdravotní sestrou za to, že pláče, přítel na pokraji psychického zhroucení, kamarádka váhající nad vztahem s násilnickým přítelem, synovec, kterému matka brání setkávat se svým otcem, slečna neuklízející po svém psovi hovno, které ušpiní dvacet lidí, kteří svojí naštvaností ublíží dalším lidem, propagování terapie pevným objetím, která ubližuje tisícům dětí….atd… Příkladů, kdy jsou lidé na dosah naší pomoci, je bezpočet.
To, co jim, nám, pomůže, anebo je ochrání před zlem, při tom nemusí být nákladné ani časově ani finančně. Konkrétní pomoc lidem, kteří jsou v našem dosahu, je však přece jen náročnější, než anonymní příspěvek anonymním lidem, či národům, kteří se v nejlepším případě stávají na nezavazující pomoci závislými. V tom horším případě se k nim tato pomoc ani nedostane, protože skončí v rukách diktátorů či teroristických skupin.
Porozumění, sdílení, dobré slovo, zastání se, pojmenování nepravosti, odsouzení zlého činu lze málokdy dělat anonymně. Vyžadují osobní přístup a nemůžeme se u nich někam schovat. Možná právě proto je konkrétní pomoc účinná, stejně tak jako nepřenosná. Její hodnota je nejen v osobním kontaktu, ale i v oběti, kterou s sebou přináší.
Dát hranici agresivnímu sousedovi, který vyhrožuje násilím a upozornit na jeho chování úřady, přináší určitě větší riziko, než kritizovat ruského prezidenta za porušování lidských práv (pokud nežijeme v Rusku). Ale stojí to za to. Ve výsledku můžeme být jedním z těch potřebných a nenahraditelných článků řetěze, který zabrání tomu, aby soused- psychopat vyhodil do povětří celý dům.
Naše blízkost konkrétnímu člověku možná, anebo spíš určitě, není náhodná. Není však jisté, zda se staneme článkem v řetězci zla anebo dobra. Jisté je jen naše místo v něm. V případě teroristů v Bostonu bylo, podobně jako v jiných případech, takových článků určitě víc. Putin, muslimští fanatici či americká zahraniční politika byly jenom jedním z nich.