V posledních letech, se z novin a elektronických médií čím dál častěji dozvídáme o

případech mdětí, které se staly bětmi ubližování at už ve smyslu sexuálním, tělesném či
psychickém. Veřejnost je otřesnými obrázky téměř vpřímém přenosu, opětovně vyděšena a
šokována fenoménem násilím na dětech, jakoby to zažívala po prvé a se stejnou intezitou. Do
senzace zabalené případy se dostávají na stránky bulvárních denníků v kontextu vyjímečnosti
a skryté perverze. Klima vyjímečnosti a senzačnosti v divácích a čtenářích vyvolává odpor a
zájem zároveň, tak aby byl zachován pocit bezpečí a tepla domova, kde se nic podobného
nemohlo a nikdy nemůže přihodit. Toto falešné vnímání fenoménu týrání dětí má za důsledek
snížení citlivosti pro jeho projevy v každodenním životě kolem nás, kde jsou tisícovky
chlapců a děvčat denně ponižováni, odmítáni, mláceni, znásilňováni svými rodiči, sourozenci,
strejdy, spolužáky, trenéry vychovateli či sbormistrem, bez toho, aby vzbudili jakoukoli
pozornost okolí, či dokonce svých nejlbližších. Konkrétní případy ubližování dítěti v našem
okolí, v naší rodině, anebo mezi dětmi, které jsou nám svěřené do péče, se tak odehrávají ve
skrytu, v utajení, tedy přesně tak, jak si to zneužívající násilníci přejou.
Pokud je největším přítelem zločinu tma, ať už fyzikální nebo informační, tak o týrání
dětí to platí dvojnásobně. Nevědomost v tomto případě však určitě není jen důsledek
pokřivené mediální reality, ale i nedostatku kvalitních informací, ty může dnes na rozdíl od
minulosti, získat kdokoli, nejen odborník, na internetu či v knihovně. Tma, obklopující
fenomén týrání a zneužívání dětí má základy v naší psychice. Tyto základy souvisejí
především s emocemi, které v nás konkrétní utrpení dítěte vyvolává. Konfrontace
s konkrétním případem a třeba jen s představou citově či fyzicky zanedbávaného, týraného či
zneužívaného chlapečka, holčičky nebo třeba znásilněné dívky vyvolá u většiny z nás, a to bez
ohledu jestli jsme laici, odborníci, rodiče či děti, nepříjemné emoce, proti kterým se naše
psychika potřebuje instiktivně bránit. Psychických mechanizmů, kterými vědomě ale hlavně
nevědomě bráníme naši psychickou rovnováhu a integritu, je celá řada. Souhrnně je nazýváme
psychickými obranami. Psychické obrany můžou být nezralé a zralé, podle toho v jaké fázi
emočního vývoje se nacházíme.
Když se člověk brání nesnesitelné vnější či vnitřní realitě tím, že se jí snaží odůvodnit
umělými racionálními argumenty, používá psychickou obranu zvanou racionalizace.
Příkladem racionalizace tělesného týrání dětí může být názor, že si děti týrání vlastně
neuvědomují, takže jeho dopad na ně není až tak negativní. Dalším příkladem rozšířené
racionalizace je postoj, že týrání dětí se týká pouze úzké skupiny obyvatel, obvykle odlišného
kulturního, etnického či sociálního původu, jako například Romů, příslušníků náboženských
sekt, či rodin s nizším vzděláním a příjmy. Poměrně rozšířený stereotyp přisuzující násilné
chování vůči dětem pouze psychicky nemocným lidem, alkoholikům, či například pouze
otcům, je rovněž jedním z mnoha postojů, které ve svém důsledku snižují šance na řešení
problematiky tělesného týrání dětí a efektivní pomoci konkrétním dětem a rodinám.
Poměrně nezralou psychickou obranou před nepříjemnými emocemi a představami
spojenými s fenoménem týrání dětí je popření. Jsou mezi námi, a dokonce i mezi některými
odborníky lidé, kteří tento negativní a nebzpečný jev ve společnosti více méně dodnes alespoň
částečně popírají. Jedním z příkladů negujícího postoje je například nečinnost učitele anebo
někdy dokonce i lékaře, který známky tělesného násilí na tělíčku dítěte „nevidí“ anebo jejich
původ dobrovolně připisuje všemu jinému, než konkrétnímu jednání konkrétního člověka,
například rodiče dítěte. Náchylní věřit tomu, že opakovaná modřina na obličeji, natržené
obočí, odřeniny na zádech či evidentně nešťastný anebo vyděšený pohled dítěte je pouze
náhodným jevem, je ostatně asi většina z nás, pokud se jedná o dítě osoby, která je nám citově
blízká, osoby, o které si chceme a potřebujeme myslet že je jenom milá a hodná.
Jedním z dalších psychických obran při konfrontaci s tématem násilí na dětech je
názor, že „děti si za to mohou samy“. Svalování viny na neposlušné, nepodrobivé, zlé a
agresivní děti („víte jaké jsou dnes ta děcka….jsou sprosté, neustálě provokují, a pak se díví,
že někomu dojde trpělivost….“) je způsob jakým se dospělá část populace zbavuje pocitů
viny za agresivní pocity a jednání vůči (vlastním) dětem. Možná je to také způsob, jak se my
dospělí vyrovnáme s pocitem selhání z toho, že se se nám kažodoročně nepodaří zachránit
životy či zdraví stovek obětí násilí v rodinách či ústavních zařízení. Nedávný případ bývalého
sbormistra Kulinského je jasnou ukázkou toho, jak přenesení viny z pravděpodobného
pachatele na pravděpodobné oběti funguje nejen v nevědomí široké veřejnosti ale i v praxi
vykonavetele světské spravedlnosti (i když nad dvojnásobným osvobozujícím rozsudkem
soudkyně Bímové by se dalo spekulovat i v jiných než psychologických souvislostech …).
Bohužel tyto a mnohé další psychické obrany a postoje se uplatňují právě tam, kde
bychom nejvíce potřebovali znát pravdu. Je tomu tak navzdory tomu, že každému soudnému
člověku je jasné, a každodenní praxe to dokazuje, že bez znalosti faktů nikdy nedokážeme
poskytnout pomoc či záchranu těm, kteří to nejvíce potřebují.
Ať už za to mohou individuální a kolektivní psychické obrany, anebo absence kvalitní
výzkumné metodiky a výzkumníků obecně, ke smutné realitě naší země patří i skutečnost, že
patnáct let po svržení komunistického režimu, který byl sám o sobě zneužívající a týrající,
nám pořád chybí relevantní statistiky o skutečnému stavu prevalence a incidence tělesného a
jiných forem týrání v naší dětské populaci. Není divu, že v tomto iracionálním prostředí se
lehce může stát, že jedinci a instituce, kteří se s fenoménem násilí na dětech ve své praxi
denně konfrontují, se sami někdy ocitají v podobné pozici, v jaké se ocitají týrané děti. Ze své
minulé praxe v Krizovém centru Linky bezpečí si jasně vzpomínám, že nejtěžší částí mé práce
nebyla krizová či terapeutická pomoc konkrétnímu dítěti, nýbrž komunikace s některými
úředními autoritami. Při konfrontaci s netečnými, někdy až hostilními sociálními
pracovnicemi, jsem se mnohokrát cítil podobně bezmocně jako moji malí pacienti. Tato
vědomá souvislost mi tehdy nemohla uniknout protože mi pomáhala lépe pochopit duševní
stav dětí, o které nikdo nejevil zájem, kterým nikdo nechtěl věřit a byly ve svém neštěstí
zoufale osamělé a zranitelné.
Při pomoci konkrétnímu dítěti jsme navíc konfrontováni nejen s určitým odstupem
veřejnosti, ale paradoxně i s odporem některých z dalších „účastníků“ procesu sociálně-právní
ochrany dítěte. , že pocit ohrožení a strachu prožíváme často i v důsledku jejich agresivněobranných
postojů a akcí. Pocity bezmoci, lítosti, hnusu, hněvu, strachu či zoufalství jsou
emocemi, s kterými se při kontaktu s týraným dítětem setkáváme nejčastěji. Psychoanalytická
teorie psychických obran nám umožňuje na podstatu těchto emocí nahlédnout z pohledu
týraného dítěte. Často se totiž jedná o jejich vlastní emoce, s kterými se „projektivně
identifikujeme“. Vědomí toho, že tyto emoce patří z velké části trpícímu dítěti, nám umožňuje
lépe rozumět tomu, co se v jeho nitru děje, což můžeme účinně využít při procesu terapie.
Přijetí nesnesitelných emocí vyplývajících z objektivního a subjektivního stavu týraných dětí a
porozumění „projektivní identifikaci“ jako způsobu komunikace brání v tom, abychom z
obavy z vlastní psychické desintergrace či narcistického zranění utekli do racionalizace,
popření, přenesení viny a dalších postojů, které jsou s pomocí týraných dětem neslučitelné.
Obavou z narcistického zranění rozumíme stav, kdy je ohrožen náš obraz o sobě.
Obraz seba sama jako hodného, milujícího a chránícího rodiče-dospělého může být pošpiněn
obrazem zlého, nenávidícího rodiče, dospělého, který nekontrolovaně ničí či zabíjí svěřené
dítě. Obranou proti tomuto narcistickému ohrožení je například rozšířený názor, že rodiče
nebo dospělí, kteří týrají děti jsou nepříčetní, těžce psychicky nemocní, pocházejí z jiné
kultury anebo jsou třeba závislí na drogách. Pokud věříme, že dětem ubližují jenom „zrůdy“,
náš idealizovaný obraz rodiče, ale i idealizované obrazy našich vlastních rodičů, mohou zůstat
nedotčené realitou. Tato realita je při tom taková, že tělesné týrání a další formy ubližování
dětí se nevyhýbají žádné sociální, etnické či náboženské skupině. Týrané děti pocházejí ze
všech vrstev společnosti, podobně jako jejich týrající rodiče či pečovatele. Pokud jsou nějaké
rozdíly v prevalenci týrání dětí v rodinách týkají se spíše jednotlivých forem týrání, než
celkového fenoménu týrání. Ze zahraničních statistik například plyne, že tělesné týrání je
rozšířenější v rodinách s nižším vzděláním a v oblastech s vysokou nezaměstnaností, na rozdíl
od psychického či emočního týrání, které je spíše typické pro vzdělanější a bohatší vrstvy.
Z mé klinické praxe však tento závěr nevyplývá. Systematicky zastrašovat, nadávat, ponižovat
anebo cíleně odepírat projevy náklonnosti vůči svému dítěti může stejně dobře nezaměstnaná
prodavačka jako lékařka. A stejně tak to platí o bití, kopání, tahání za vlasy, svazování, pálení,
škrcení, dávání pod ledovou sprchu a podobně. Je tomu tak proto, že ubližování dítěti je
především vztahový problém, a až sekundárně sociální, medicínský či policejní. Příčiny
agrese vůči dítěti či dospívajícímu je proto možné pochopit jenom v kontextu vztahu mezi
ním a dospělou autoritou. Čím blíže mají lidi k sobě, tím je větší pravděpodobnost že si
mohou ubližovat.
Vztahový rámec porozumění konkrétnému případu ale i celkovému fenoménu týrání je
nezbytný nejen k dosažení efektivní ochrany dětí, ale i k jejich léčbě a především pro
předcházení týrání v konkrétních rodinách, dětských domovech, klokáncích anebo
výchovných a diagnostických zařízeních. Na této cestě se nelze vyhnout konfrontaci
s temnými stránkami naší osobnosti, s nepříjemnými vzpomínkami, představami či emocemi.
Bezmoc, strach, vztek, lítost, zhnusení, či zoufalství, stejně tak jako nenávist, stud či pocit
beznaděje jsou nevyhnutelné, stejně tak jako bláto, které se na nás lepí, když vytahujeme dítě
z bahna.