V posledních týdnech se do pozornosti široké veřejnosti a politiků dostal případ norských sourozenců, kteří byly před třemi lety, podle všeho neprávem, odebrány rodičům a umístěny do dvou pěstounských rodin. Sám jsem se k tomuto otřesnému případu vyjadřoval v médiích již několikrát, např. v pořadu 168 hodin.
Oprávněné rozhořčení veřejnosti nad smutným osudem dvou českých chlapců vyvolává odsouzení státního úřadu na pro blaho dětí v Norsku. Jedna z výtek, které zaznívají i v souvislosti s jinými případy rodin z východní Evropy a Azie, je uplatňování norských standardů dobré péče o děti, které v některých ohledech zdaleka nenaplňují naše středoevropské či např. indické standardy.
Jakkoli může být protest nad aktivitou a (vše)mocí norského úřadu oprávněný, tato kauza vyvolává řadu otázek i v souvislosti s českým systémem sociálně-právní ochrany dítěte, resp. s uplatňováním zákona o sociálně-právní ochraně dítěte v každodenní praxi našich odpovědných orgánů. Zejména romské matky a otcové mohou vyprávět dlouhé příběhy o tom, jak jim byly dočasně či trvale odebrány děti proto, že nechodily pravidelně do školy, že se málo myly, navštěvovaly lékaře méně často, než je u českých dětí zvykem, a bydlely ve stísněných bytových podmínkách. Namátkou mě napadá třeba situace rodin z Nádražní ulice v Ostravě, kterým město či stát odmítly opravit kanalizaci, aby je pak násilně vystěhovaly do podmínek, z kterých jim pak děti byly umístily do ústavů. Co jiného, než nezájem státu na jedné straně, a necitlivě uplatňování kulturní, zdravotní a hygienických tradic rozhodovaly a rozhodují o oddělení dětí od rodičů v těchto případech? A kolik případů podobných narušení rodinných vazeb bychom našli v minulých generacích romských rodin? Je to výsledek špatné praxe zaměstnanců sociálních úřadů, kteří v mnoha jiných případech zanedbají řešit evidentní zneužívání či psychické týrání dítěte, anebo příklad ideové nadřazenosti většiny nad menšinou?
Jedna diskutérka mi na FB napsala, že je štěstím, když romské děti vyrůstají s institucích s cizími lidmi, protože jim jejich fetující a prostituující rodiče nedovedou dát žádné vzdělání. Zdá se, že totalitní praxe, kdy vševědoucí a všemocný stát určuje, co je pro děti nejlepší, mnoha lidem nevadí, pokud postihuje vybrané etnické a sociální skupiny. Byl bych fakt zvědavý, zda by se stejná vlna odporu a opožděného politického zájmu zvedla i tehdy, kdyby se paní Michálková, jmenovala třeba Lakatošová.