Některé, především školní děti a raní adolescenti, před terapeuta předkládají řadu svých skutečných problémů. Ať už z vlastní vůle anebo z vůle rodičů, jej žádají, aby jim je vyřešil anebo přímo odstranil. V klinické praxi se pak stává, že terapeuti se pak začnou věnovat jednomu, nebo více z uvedených problémů, a vyhnou se tomu, co se doopravdy v dítěti odehrává. Kolegyně a kolegové se pak snaží zjistit co, jak, kdy se stalo. Po období pátrání, nebo zpatra chytře vyjadřují svůj “kvalifikovaný”, ať už odborný nebo dospělý, názor a nabízejí řešení na konkrétní “dětský problém”. V psychologickém poradneství se často děje, že tyto nápady a návody pak nenabízejí ani dítěti, ale rovnou jeho rodičům, které považují za kompetentnější.Součástí názoru těchto terapeutů je vysvětlení, jak a proč se věci dítěti dějí, doporučení anebo návody, jak by se dítě mělo v dané problémové situaci chovat či nechovat.
Mezi terapeuty jsou i takoví, co se problém dítěte rozhodnou sami řešit. Zavolají do školy, sejdou se s rodiči, kterým vysvětlí, jak se věci mají a poradí, nebo nařídí, jak se mají k dětem chovat. Podobná intervence však většinou končí znevěrohodněním a zpochybněním “informací” dítěte, protože “skutečnost” je vždy jiná, než jak jí člověk (natož dítě ve stresu) vnímá a interpretuje. Bohužel, mnozí terapeuti si v těchto případech neuvědomují, jak lehce se dostávají do roviny vnější reality, která je psychické realitě dítěte nikoli nadřízená, nýbrž podřízená. Důsledkem podobných postupů je pak nikoli psychická úleva a psychický růst dítěte (jeden z cílů psychoterapie), ale prožitek stejného zklamání a odmítnutí, které dítě k terapeutovi ve skutečnosti přivedly.
Situací, kdy jsem do vnějšího světa svých klientů sám brutálně vstupoval, jsem zažil několik. Málokdy se mi však podařilo něco změnit, a pokud ano (což jsem nemohl nikdy objektivně zjistit) cena byla ztráta terapeutického rámce s dítětem. Děti, které zažily, že jejich slova mají přímý nebo nepřímý dopad na to, co se s nimi děje mimo terapii, zažily se mnou v lepším případě zkušenost, že je někdo bral vážně a byl ochoten pro ně něco opravdového vykonat. Toto jim jednorázově mohlo přinést prožitek vlastní hodnoty, pocit, že někomu na nich záleží. Na druhou stranu jim to přineslo i obavu, že vše co zažívají, co si myslí a cítí bude mít bezprostřední následek “venku”. Nevyhnutně se pak cítily v kontaktu se mnou svázané, méně spontánní a dokonce si přestávaly hrát, čím terapie de facto skončila. Pokaždé, když jsem si pak kladl otázku, jestli moje intervence, např.ve formě telefonátu nebo dopisu škole, nebo “výchovné” konzultace s rodičem, stála to za to, odpověděl jsem si negativně.
V některých podobných případech jsem svoji “akčnost” racionalizoval tím, že možnost terapie dítěte je i tak nereálná, protože dítě nemá kdo do terapie vodit, anebo jí nemá kdo hradit. Ale můžu vůbec yyloučit možnost terapie dítěte někdy v budoucnosti? Neokradu ho o tuto možnost tím, že jeho prožívání převedu do vnější reality? A to jenom proto, že si narcisticky myslím, že přesně vím. co mu chybí a jak to napravit. Čím dál více si uvědomuji, jak zásadní je uvědomovat si svoje vnější a vnitřní omezení a hranice. Ty naštěstí spolehlivě nacházím v nesčetných teoriích psychoanalytické vědy a praxe. Jako psychoanalyticky orientovaný psychoterapeut například vím, že vnější změna je vždy odrazem změny reality vnitřní, na úrovni dítěte a jeho rodiče. A v této změně hraje hlavní roli aktuální, sdílený okamžik společného prožitku s dítětem, který Daiel Stern nazývá momentem zde a nyní (here and now) a momentem setkání (moment of meeting).
To, jak se dítě s terapeutem ve vztahu cítí, jak samo sebe prožívá a hodnotí, je faktorem, který zřejmě nejvíce rozhodne o tom, jak se bude vnímat vztahu k sobě a k jiným lidem, jak si bude rozumět a cenit samo sebe. Tuto unikátní a neopakovatelnou implicitní zkušenost však nelze nacvičit ani vnutit. Proto jsou liché a dokonce škodlivé “terapeutické” metody, které dítěti vnucují co si má myslet a prožívat (např.metoda J.Prekopové). Jenom v rámci bezpečného vztahu (bezpečné vztahové vazby) s terapeutem, může dítě sdílet a reflektovat společnou emoční zkušenost, ve které jeho pocity, nápady, fantazie a strachy dávají smysl a mají hodnotu.
Předávání a sdílení podobné zkušenosti je samozřejmě těžší, než šetření a “objektivizace” toho, co, kdo, jak a kdy ve vnějším prostředí dítěte udělal nebo neudělal. Přijmout, prožít a zprostředkovat dítěti to, co se v něm děje a kdysi dělo, je i méně radostné, než vnější realita, kterou si ostatně každý může interpretovat jak chce. Z tohoto důvodu je zájem o vnější realitu na straně terapeuta i dítěte obvykle únikem (v psychoanalytickém smyslu rezistencí), než skutečnou pomocí. Na druhou stranu dítě vždy ocení skutečnou snahu pomoct mu a změnit jeho svět k lepšímu, pokud je tato snah vedena skutečnou starostí o jeho blaho. I tak si však myslím, že vyjma vážného podezření na ohrožení života či zdraví dítěte, terapeut by neměl do jeho vnější reality vstupovat. Jedině tak se stane dobrým vnějším a pak i vnitřním objektem, který dítěti umožní bezpečně prožít to nejhorší (i nejlepší), co se stalo nebo mohlo stát.
Jako příklad tohoto přístupu můžu uvést následující ilustraci, s imaginární klientkou:
11 letá dívka, která mě navštívila v řadě po sedmé, mi hned na úvod sděluje, že má “velký problém”. Matka, s kterou žije sama od svých 6 let, jí nabídla, aby s ní a s jejím partnerem jela na zájezd do exotické země. Bohužel termín odjezdu je zrovna v době, kdy je s otcem, který s nimi nežije, na dovolené na chatě. Oba rodiče jí řekli, že se má rozhodnout sama, ona je ale nechce “ranit”. je bezradná a zoufalá. Cokoli udělá, bude může mít vážné následky. Taky se nemůže rozhodnout zda se má kamarádit se spolužačkou, která je ve třídě velmi populární, anebo má zůstat věrná své dlouholeté kamarádce, s kterou si rozumí už od první třídy. A není si jista ani tím, zda by jí samotnou mají děti opravdu rády. V poslední době se jí totiž několikrát stalo, že se jí kluci vysmívali a nikdo se jí nezastal. Dokonce ani paní učitelka, která jí prý kdysi měla ráda, se o ní nezajímá a nechá, at jí chlapci verbálně, i fyzicky napadají. Během vyprávění vnějších událostí se mi myslí honily desítky scén a dějů, které mě naplňovali pocitem lítosti a hněvu. Přál jsem si, abych “v zájmu klientky” všechny ubližující elementy v jejím životě potrestal, odstranil,napravil nebo nahradil. Moje přání poskytnout jí ochranu před (domněle nebo skutečně) neempatickými vnějšími objekty vyvolalo ve mě řadu fantazií, jak bych jí v konkrétních situacích ochránil a to jak zpětně, tak i v budoucnu. Naštěstí pro ní, zůstal jsem na rovině našeho společného prožívání. Mimo vyjádření lítosti a zrcadlení jejich (skutečných či domnělých) pocitů v přítomnosti (zde a nyní) se mi podařilo odolat svým narcisticky motivovaným omnipotentním fantaziím a zůstat s ní v rovině beznadějné a frustrující vnitřní reality. Právě tato zkušenost jí zřejmě pomohla podívat se více realisticky a optimisticky na to, co se jí v životě dělo a co jí čeká. Díky tomu, že jsem neodmítl společný pocit bezvýchodnosti a beznaděje a nenabídl jí lehkou cestu ven (přesvědčím rodiče jak se mají chovat), ani falešnou útěchu (to bude určitě dobrý..), dívka se dokázala na svojí vnější realitu podívat jinak, než z perspektivy své dosavadní emoční zkušenosti. A ta, jak se později ukázalo, byla naplněna strašidly a pronásledujícímu monstry až po okraj.