Pravidelně se mi stává, že jsem zasažen případy zanedbaných a pokažených případů dětí a dospívajících v ohrožení. V důsledku nečinnosti a neodborného zásahu profesionálů jsou, podle mého subjektivního odhadu, stovky dětí ročně vystaveni iatrogennímu působení v oblasti psychologické a psychiatrické péče. Za hlavní zdroje škodlivého působení na dítě v oblasti psychoterapeutické a psycho-sociální péče o děti považuji na jedné straně apatii a lhostejnost vůči konkrétnímu dítěti (dospívajícímu), na druhé straně nevědomý a nezvládnutý narcismus profesionála. Smutným faktem je, že obě tato rizika, jsou rubem a lícem stejné mince. Za nejčastější profesionální chybu považuji stav kdy, kdy se zájem dospělého považuje za zájem dítěte.
Ačkoli cílem terapeutických konzultací s rodiči (termín Donalda Winnicotta) má být vždy pomoc dítěti, zůstat na straně dítěte však objektivně není lehký úkol. Většinou jde o to, že rodič (aniž by si to uvědomoval) přivede svoje dítě k odborníkovi za účelem uspokojení své (nevědomé) potřeby. Proto je nezbytné, abychom do konzultací s rodiči, zahrnuli zkoumání jejich vlastních potřeb a pocitů, očekávání, případně obav. Rodiče, kteří na otázky typu “co byste nyní potřebovala nejvíc vy sama (sám), jaké jsou vaše pocity, přání, z čeho máte strach.atd…” odpovídají vyhýbavě, anebo popírají´, že by vůbec nějaké nezávislé potřeby měli, patří k těm nejobtížnějším. Nejvíce z nich potkávám při práci s dětskými obětmi vzájemné rodičovské hostility.
Takoví rodiče jsou zpravidla ve velkém odporu proti jakýmkoli změnám ve svých postojích, dokonce i k jejich vědomé reflexi, která je předpokladem pro uskutečnění jakékoli změny. Ve své představivosti můžu popsat vymyšlenou situaci, kdy například matka tvrdí, že nemůže posílat svého syna k otci, protože syn se otce bojí. Otec se naproti tomu deklarovaným obavám syna vůbec nevěnuje, protože jim nevěří. Považuje je za matčinu lež. Ani jeden z nich není ochoten (schopen) připustit, že syn by mohl cítit a chtít něco jiného, než si oni myslí. Vždycky, když se v podobné situaci s rodičem ocitnu, ptám se sám sebe, jak se v podobné situaci může cítit jejich syn nebo dcera. Ví vůbec co si samo myslí, co chce anebo co cítí? Může vůbec cítit a chtít něco jiného, co si myslí máma nebo táta?
V kontaktu s podobným rodičem mám nutkání z dané situace uniknout za jakoukoli cenu. Třeba i za cenu toho, že mu dám za pravdu. Někdy se zoufale se potřebuji přiklonit na stranu jednoho z rodičů, abych se cítil bezpečně, abych měl věci pod kontrolou, abych rozuměl situaci, své práci, abych měl nějaký názor jako odborník, abych zůstal ve své roli. Cílem terapeutické konzultace s rodičem však nemá být soulad s rodičem. Toho dosáhneme jenom tehdy, když rodiči pomůžeme dosáhnout náhled na jeho emoční potřeby a na nevědomé pocity a představy o svém dítěti a o sobě samém. Prostředkem k tomu nemůže být odmítnutí a kritika rodiče na jedné, ani splynutí s ním na straně druhé. Rodič se potřebuje s terapeutem cítit bezpečně a jistě, což předpokládá i to, že terapeut zůstane ve svých názorech zdrženlivý a nezásvislý. K nezávislosti patří, že terapeut deklaruje, že nemá ambice zjistit “jak to vlastně je”. Kdyby maminka nebo táta o svém dítěti doopravdy věděli co, kdy a proč dělá, nemuseli by jej přivézt ke mě. Stačilo by kdyby zůstali všichni doma a informace by si navzájem sdělili. To se však stává málokdy. Bohužel, to, co si rodiče o svém synovi či dceři a jejich motivacích doopravdy myslí (a o čem jsou většinou plně přesvědčeni), nechávají jen pro sebe. Jakoby to bylo tajemství, jakoby všichni hráli nějakou hru na schovávanou s cílem neriskovat žádný konflikt nebo udržovat povrchní rovnováhu či mír.
Prvním krokem k budování bezpečného vztahu s rodičem je explorace skutečných důvodů, které rodiče “přinutili” svoje dítě k terapeutovi přivézt. Na otázku, proč jste mi svoje dítě přivedli, rodič samozřejmě odpoví, to o čem ví, a co považuje za pravdu. O sobě, o něm. Nic míň, nic víc. Není to tedy “objektivní pravda”, ani “nepravda” (případy “hraničních” rodičů při sporech o dítě jsou v tomto směru smutnou výjimkou), kterou od rodičů slyšíme. Je to první krok k tomu, aby jednou věděl, co si o skutečném či domnělém problému doopravdy myslí, je pro mě důležité nikoli proto, abych věděl, jak se děje “to” děje nebo stalo doopravdy, ale proto, abych poznal vnější realitu dítěte, tedy to, co má na něho aktuálně vliv.
Ptát se rodiče na to, jak vidí svoje dítě celkově, jak by jej popsali, může být pro některé z nich těžký úkol. Vyžaduje od nich, aby o synovi a dceři přemýšleli možná jinak, než na ně denně myslí, či nemyslí. Někteří rodiče nechápou, proč se ptám, co se jim na dítěti líbí, nelíbí, kam by chtěli aby dítě směrovalo, kým a kde jej chtějí vidět. Samozřejmě by jej chtěli vidět jako zdravé, šťastné a úspěšné. Nevinná otázka na to, co si (mimo prezentovaného “problému dítěte”) o svém dítěti jako takovém myslí, a co si o něm mysleli v někdy minulosti, může vyvolat resistenci rodiče a tím i zhacení spolupráce. Proto bych jí nechal na průběžné konzultace doplňující během terapie dítěte.