Pokud se rozhodnu udělat společné sezení (konzultaci) s dítětem v terapii a rodiči, obvykle mě k tomu vede tlak z obou stran, tedy ze strany klienta i rodiče.Většinou se však těmto návrhům ubráním, protože je chápu (a interpretuji) jako formu odporu klienta a snahu uspokojit emoční potřeby rodičů.
Rodiče se do terapie svého dítěte snaží dostat poměrně často. Žádost o “rodinné sezení” pronášejí pod záminkou akutní změny situace, hrozícího nebezpečí, i když ve skutečnosti se obvykle nic nového nestalo, a jedná se jenom o to, že jejich frustrace z nedostatečné kontroly nad svým dítětem dosáhla vrcholu. Svým přáním společné konzultace mohou kompenzovat nevědomé pocity závisti a žárlivosti na terapeuta, strach ze ztráty dítěte a narcistické zranění z toho, že někdo může jejich dítěti lépe rozumět, než oni sami. Odmítnutí takového přání je nejen v souladu s úvodním slovním kontraktem mezi rodiči, dítětem a terapeutem ale dává i terapeutický smysl za předpokladu, že jej rodiče nezpracují pouze jako odmítnutí a další znehodnocení. Způsob, jak zabránit jejich zranění a následnému ohrožení terapie dítětem je věnování zvláštní pozornosti jejich potřebám a pomoc při získání náhledu na jejich nevědomé procesy například v rámci “extra” konzultace, anebo samostatné terapie rodiče s jiným terapeutem.
V psychoanalytické psychoterapii inspirované teoriemi D. Winnicotta a výzkumy D. Sterna, kterou sám praktikuji, však dochází ke spontánním akcím mezi terapeutem a klientem, které rigidní trvání na pravidlech vylučují. A tak se stává, že společnému přání dítěte a rodiče někdy vyhovím. Při tom si dávám pozor, aby k ní docházelo výjimečně, maximálně jednou či dvakrát za dobu trvání terapie dítěte (podle délky terapie), nikdy ne v době sezení s dítětem, a nikdy ne s postojem rodinného terapeuta. Ten je totiž zaměřen na všechny členy rodiny stejně, a empaticky vnímá jak jejich tak i potřeby celé rodiny, jako systému. Já potřebuji zůstat na pozici dítěte, a podle toho vnímat a reagovat na interakce mezi ním a rodiči. To samozřejmě není jednoduché, protože vnímám zoufalství rodiče/rodičů například z absence komunikace v rodině a velmi lehce se protipřenosově ocitám v jiné roli, než v jaké jsem v individuálních sezeních s dítětem. O to víc se však snažím vědomě hlídat hranice dané terapeutickým vztahem a opatrně usměrňuji konverzaci směrem k potřebám a pocitům dítěte.
Pokud se stane, že dítě zformuluje svoje stanovisko a postoje, které jsou rodiče schopni vyslechnout, má výjimečná společná konzultace smysl. I když nic “závažného” nevyřeší, dítěti se podaří předat mi další část své objektivní a subjektivní reality. Společné setkání mu rovněž umožní otestovat, zda je naše vzájemná realita (vztahová) dostatečně odolná a exklusivní, tak jak jí pro svůj emoční růst potřebuje mít.