Pokud se terapeut pohybuje ve vnitřní realitě  dítěte, dítě se může  cítit bezpečně nejen s ním, ale i samo se sebou. Zdá se, že tento pocit bezpečí je podmínkou psychické změny, tedy změny ve vnitřní realitě dítěte a velmi pravděpodobně i ve vnitřní realitě terapeuta. Psychická změna, která by měla být cílem každé psychoanalytické léčby, nastane v případě vzájemného sdíleni emočního prožitku, který nastane v tzv.třetím prostoru, který Stern nazval  intersubjektivním matrixem. Takový prožitek nelze dopředu plánovat, kontrolovat ani  opakovat protože je spontánním výtvorem dvou nezávislých, ale vzájemně napojených (naladěných) myslí.

(Mimo terapeutický rámec se tento proces možná odehrává i v umění. Otázkou je, s kým umělec sdílí a vytváří svůj prožitek. Napadá mě, že se svými vnitřními, dobrými i špatnými objekty.)

Podmínkou vzniku těchto prožitků, které Stern popsal jako “momenty setkání”,  je autenticita terapeuta. Nejen terapeut potřebuje být  ve svých projevech a pocitech autentický, ale i samotné dítě. Ne všechny děti jsou autentické a pravdivé v tom jak se chovají a jak cítí. Některé děti si nehrají vůbec, anebo si nedovedou hrát autenticky. Jejich hra je často překotná, těžko se do ní dá vstoupit anebo emočně sdílet,co se v ní děje. Nejeden  terapeutů v těchto případech jásá, jak se mu v terapii daří, protože dítě si furt hraje. Nejedná se však o žádoucí jev. Režisérem takové hry je totiž falešné self dítěte, které jej chrání před skutečnými pocity a vzpomínkami. Je to jakási hra na hru. Osobně jí poznám třeba podle toho, že dítě je při jejím přerušení nebo mého vstupu  vyhozené z konceptu a přechodně i úzkostné. Tyto důležité momenty se snažím využít k citlivé exploraci a reparaci možných traumatických prožitků. Ty se v důsledku spontánního a citlivého přerušení falešné  hry stanou náhle a nečekaně aktuálními, pokud je terapeut bude hledat.