V terapii, i v životě, jsou děti od nás vždy, pokud ne o krok, tak aspoň o půl kroku napřed. Nemůžeme nikdy plně porozumět tomu, proč něco dělají, nebo co a proč se chystají něco udělat. Nemůžeme zcela rozumět tomu, co cítí, o čem přemýšlejí, co je napadá, proč a zda se smějí, anebo  pláčou. Ten půlkrok je pro každé dítě hodně důležitý. Je to jeho pohled za roh, za který my, terapeuti, rodiče, nedohlédneme, i když si často myslíme pravý opak.  A pokud tento jeho náskok, jeho tajemství nerespektujeme, způsobíme, že brzy zakopne, přestane jít, hrát si a růst.