Z připravované knížky:
Pro některé děti může být rozchod rodičů prospěšný a to jak krátkodobě, tak dlouhodobě. Bezprostředně z něj těží zejména ty dívky a kluci, kteří zažívají násilí a otevřenou hostilitu. Úleva, kterou konec rodičovských hádek a vzájemného napadání anebo jednosměrné agresivity přinese, je úměrná délce a hloubce utrpení. To se nikdy nedá docenit, zejména proto, že děti trpí konflikty rodičů většinou skrytě a tajně. Správa o rozchodu rodičů, která obvykle probíhá ve formě odstěhování se jednoho z nich, se naopak může velmi dotknout dětí, které žádný otevřený problém mezi rodiči nezaregistrovaly anebo jej měly možnost dlouhodobě negovat. Z krátkodobého hlediska, tedy ze vzdálenosti několika dní a týdnů, mohou být všechny děti vystaveny pocitům smutku, viny, zklamání, strachu a ohrožení. A to bez ohledu na to jakým způsobem je na tento krok rodiče připravují anebo nepřipravují. Zažívaná realita je totiž vždy jiná, než ta modelovaná.
Navzdory výhodám pro růst a osobnost dítěte, které rozchod a „fyziologický“ rozvod rodičů může přinést, zpřetrhání vnějších vazeb mezi rodiči je velmi často prožívané jako ztráta. Je to tomu tak i v případech, kdy se o vnitřních vazbách mezi nimi už dlouho mluvit nedalo. Do intrapsychické reprezentace rodičů a rodičovského páru se totiž projikují četné fantazie a přání. Ty jsou podmíněné jak krátkodobými emočními potřebami, například potřebou klidu a bezpečí, tak dlouhodobými vývojovými potřebami, zejména potřebou vztahovat se k rodičům nejen jednotlivě, ale i jako k páru. To samé platí o rodině, která ve vnější realitě jako rodina vůbec nemusela fungovat, dítě jí však ve své psychické vnitřní realitě vytvořilo a vztahovalo se k ní jako k dobrému vnitřnímu objektu. Rozpad a ztráta rodičovského páru a rodiny tedy probíhá nejen ve vnější, ale především ve vnitřní realitě dítěte. Změny poměrů navíc implikují další možné ztráty. Ty se týkají vztahů s dalšími členy rodiny, sourozenci, prarodiči, domácími zvířaty, s kamarády, ale i s oblíbenými místy, jako například se školou, bydlištěm, anebo sportovním klubem.
Prožívání jejich ztráty rodičovského páru a rodiny na intrapsychické úrovni podléhá stejným psychickým mechanizmům jako prožívání ztráty jakéhokoli dobrého vnitřního objektu, tj. zkušenosti, vzpomínky nebo fantazie, která poskytovala pocit důležitosti, bezpečí anebo smysluplnosti. Pro zvládnutí tohoto fyziologického procesu je potřeba věnovat dítěti zvýšenou pozornost a empatii. Pokud jí rodiče, kteří nevyhnutně (ačkoli často nepřiznaně), prožívají svojí vlastní ztráty, nedokážou dítěti poskytovat, je indikovaná krátkodobá psychoterapie dítěte.