Mezi nejúčinnější mechanizmy terapeutického působení patří regulace společného emočního prožitku klienta a terapeuta.
Tato věta sama o sobě stačí k tomu, abychom pochopili proč a jaká psychoterapie je nejúčinnější.
Ke vzájemné regulaci emočních prožitků a společného prožitku dochází tehdy, když v jednom momentě na jednom místě dojde k propojení myslí klienta a terapeuta (dle Daniela Sterna se jedná o “moments of meetings”. Základy těchto regulujících momentů můžeme hledat v raném vývoji klienta.
Dítě se o svých emocích, přáních, představách, touhách a myšlenkách dozvídá nejdříve ve vztahu s citově významnou a dostupnou osobou. Nejčastěji je to matka, kdo dává jeho prožitkům smysl a význam, který dítě začíná vnímat a už kolem 4. až 6. měsíce života. Během interakcí matky a dítěte v raném věku ( zejména do 18 až 24.mesíce života, kdy mozek roste nejvíce) dochází k neustálé regulaci prožívání a tím i míry stimulace mozku dítěte. Citlivá matka, zejména v rámci bezpečné vztahové vazby, rozezná moment, kdy dítě potřebuje stimulaci zvýšit a kdy naopak snížit na úroveň emoční a tělesné homeostázy. Regulace stimulace jde ruku v ruce s regulací emočního prožívání a naopak. Matka přijímá (rezonuje), transformuje (moduluje) a vrací emoce a mentální obsahy dítěte v bezpečné a srozumitelné formě. Původně neúnosné (tedy potencionálně traumatizující) emoční prožitky se transformují na prožitky, které dítě motivují k další exploraci vnějšího světa a navazování vztahů mimo svůj vnitřní svět. Selhání těchto mechanizmů, kterým kleiniánský pychoanalytik Wilfred Bion říkal ” kontejnován”, může mít za následek emoční dysregulaci, která vede ke kontinuálnímu psychickému stresu. Stres může mít na mozek v tomto stadiu vývoje škodlivý účinek. Toxický vliv na mozek je prokázán u stresových hormonů (kortizol) a inhibičních neurotransmiterů (např.GABA). V důsledku nadměrného stresu, způsobeného přemírou neusměrnených podnětů a z nich plynoucích negativních emocí (úzkosti), se může mozek dítěte vyrůstajícího bez pečujícího a výlučného vztahu, vyvíjet odlišně od mozku dítěte (například) s bezpečnou vztahovou vazbu. Tyto závěry už dnes můžeme prokázat nejen klinickou zkušeností, ale i zobrazovací metodami, porovnávajícími metabolismus a strukturu mozku děti trpících zanedbáváním a dětí se standardními citovými vztahy.
Průběžná regulace emocí a pozornosti dítěte tvoří základ bio-psycho-sociálního zdraví. Emoce, zejména ty negativní, potřebuje dítě regulovat, aby jeho mozek nebyl opakovaně vystaven vlivu hormonů a neurotransmiterů, které na něj působí přímo toxicky. Mozek s vyvinutým a integrovaným systémem autoregulace umožňuje vytváření a udržení citových vztahů, v rámci kterých může dítě a dospělý realizovat a rozvíjet své kreativní a kognitivní schopnosti ve prospěch svého uspokojení a uspokojení své sociální skupiny. Opakovaná dysregulace emočních podnětů na druhé straně představuje riziko nepříznivého vývoje mozku a osobnost dítěte. Tento proces může mít za následek vyšší výskyt psychických a osobnostních poruch, zejména těch, kterým říkáme hraniční a hraničně-narcistické.
Relativně vysoká prevalence vážných osobnostních poruch představuje významné riziko nejen pro jedince, ale pro celou společnost. Vzhledem k vysokému počtu dětí, které v ČR vyrůstají v ústavní péči, je to špatná zpráva. Dobrou zprávou je, že díky vysoké plasticitě mozku v dětství, můžeme změnou vztahového prostředí a/nebo poskytnutí psychoterapie, dosáhnout toho, že s z dítěte vyroste realativně šťastný a relativně spokojený jedinec a člen sociální skupiny.
Pro psychoterapii dětí z výše uvedeného plyne několik závěrů:
– Mozek dítěte je natolik plastický, že jej můžeme významně ovlivnit v rámci terapeutického vztahu.
– Podkladem psychiatrických diagnoz, kvůli kterým jsou děti posílány do psychoterapie, je dysregulace emočního prožívání a pozornosti. Do této kategorie patří děti například s dg. ADHD
– Jedním z mechanizmů terapeutického působení je regulace negativních emocí během interakcí s klienta s terapeutem.