Jedním z cílů psychoterapie dětí by mělo být dosažení dobré adaptace na vnější realitu. Paradoxně toho dosahujeme tím, že jsme v kontaktu s jejich vnitřní realitou. Psychoanalytická terapie “neulítává” jedním nebo druhým směrem, alespoň by neměla. Terapeut nebo terapeutka by neměli ignorovat vnější podmínky ve kterých dítě aktuálně žije a ve kterých vyrostlo. Právě charakter těchto podmínek více či méně určuje to, nakolik se dítě odkloní od vnější reality a přikloní ke své psychické realitě. Na druhé straně by terapeut či terapeutka měli být v kontaktu s tím, co dítě prožívá, cítí, myslí, jaké má fantazie a přání.
Klinická zkušenost ukazuje, že čím více je dítě stimulováno zvenku, čili traumatizováno, tím více se otáčí dovnitř a vystavuje se působení svých vnitřních objektů. V některých případech je působení vnějších faktorů tak neúnosné, že se hranice mezi vnější a psychickou realitou stírá, a dítě pak nedokáže úplně rozlišit rozdíl mezi tím, co si myslí a co cítí a mezi tím, co se mu objektivně děje. Zároveň se více vystavuje působení vnitřních objektů, které jsou výsledkem jeho minulých explicitních a implicitních prožitků. Tento vývoj může doprovázet vznik klinického symptomu, například úzkosti, poruchy spaní, přijímání jídla nebo změny chování. Z tohoto pohledu můžeme původ klinických symptomů považovat za důsledek špatné adaptace dítěte na vnější realitu, respektive jej můžeme časově lokalizovat do období života dítěte, kdy se vnější realita stala pro něj neúnosnou a ohrožující.
Rozlišování a oddělování vnější a vnitřní reality probíhá podle D. Winnicotta postupně a s pomocí vytvoření intermediálního nebo přechodného prostoru. Tento prosto nepatří ani vnitřní, ani vnější realitě. Nacházejí se v něm fenomény a objekty, které jsou tvořené jak představivostí a primární tvořivostí dítěte, tak jeho objektivními vjemy na základě testování vnější reality.
Na tento intermediální nebo “třetí” prostor můžeme podle všeho nahlížet i jako na určitou nárazníkovou zónu, který dítě chrání před negativními vlivy z externí i z interní reality. Z uvedeného vyplývá, že má být dosaženo lepší adaptace na vnější realitu, terapuet potřebuje s klientem takový třetí prostor vytvářet a sdílet. Děje se tak zřejmě díky terapeutickému vztahu a unikátní (intermediální) zkušenosti, kterou terapeut a klient spolu budují a po určitou dobu udržují.