Neoddělitelnou součástí psychoterapie dítěte je práce s jeho rodiči nebo rodičem. Široký pojem “práce s rodiči” má svoji formu, cíl a obsah, kterých bychom si měli být vědomi. Co do FORMY se obvykle jedná o o pravidelné setkávání s frekvencí cca jednou za měsíc, později třeba za dva měsíce. CÍLEM plánovaných setkání, které neprobíhají během času vyhrazeném pro dítě, je odhalování skrytých, nevědomých motivů, které rodiče v postojích k dítěti nejvíce ovlivňují. Prostředkem odhalování a uvědomění si nevědomých přání (OBSAH), obav a ideálů dítěte není monolog anebo přednáška “chytrého” terapeuta, který o potřebách dítěte ví víc, než jeho rodiče. Takový monolog možná vyvolá obdiv a uznání, jeho účinek na změnu rizikových postojů rodiče je však velmi omezený a krátkodobý, protože dřív nebo později narazí na vnitřní odpor rodiče.

Otázka změny rizikových postojů k dítěti není otázkou nedostatku informací, ale otázkou vlastní, životní a vztahové zkušenosti rodiče, na kterou nemusí mít náhled. Poučování rodiče působí dojmem nežádoucí (sebe)kritiky, která pocit rodičovské kompetence a sebedůvěry rodiče spíše oslabí, než posílí. Nejvyšší autoritou a znalcem dítěte nemůže být (jakkoli vzdělaný či zkušený) psychoterapeut, nýbrž jen rodič. Z čeho samozřejmě neplyne, že by rodič mohl mít vždycky pravdu. Nejlepší způsob, jak dosáhnout toho, aby se rodič cítil k terapeutovi jako partner v procesu porozumění svému dítěti (CÍL), je poskytnutí dostatečného prostoru pro reflexi a exploraci jeho vlastních nápadů, fantazií a nevědomých potřeb (OBSAH).

Psychoterapeut dítěte tedy působí spíše jako průvodce rodiče vnitřním světem dítěte, než jako “znalec”, nebo jeho “terapeut” rodiče. Jediným klientem zůstává dítě, ohraničené výlučným terapeutickým vztahem. Ten je založen na pocitu bezpečí, důvěry a respektování jeho vnitřních hranic.