Ptát se rodiče na to, jak vidí svoje dítě celkově, jak by jej popsali, může být pro některé z nich těžký úkol. Vyžaduje od nich, aby o synovi a dceři přemýšleli možná jinak, než na ně denně myslí, či nemyslí. Někteří rodiče nechápou, proč se ptám, co se jim na dítěti líbí, nelíbí, kam by chtěli aby dítě směrovalo, kým a kde jej chtějí vidět. Samozřejmě by jej chtěli vidět jako zdravé, šťastné a úspěšné. Nevinná otázka na to, co si (mimo prezentovaného “problému dítěte”) o svém dítěti jako takovém myslí, a co si o něm mysleli v někdy minulosti, může vyvolat resistenci rodiče a tím i zhacení spolupráce. Proto bych jí nechal na průběžné konzultace doplňující během terapie dítěte.
Neutrální otázky a nezaujaté naslouchání se zdají být vhodným prostředkem pro vytváření prostoru pro přemýšlení jak u mě, tak u rodiče. Na druhou stranu by bylo chybou odehrát odpor rodiče tím, že jej odmítneme. Nepřijmout anebo předčasně ukončit spolupráci s rodičem, který na otázky typu „proč si to myslíte, co si myslí druhá strana…“, reaguje obviňováním, negativizmem anebo otevřenou agresí, si terapeut může dovolit jenom výjimečně. Jeho klientem totiž není rodič, ale jeho syn nebo dcera, kteří se v jeho společnosti zřejmě cítí možná stejně stísněně a nesvobodně, jako já. Právě na ochotě rodiče spolupracovat záleží, zda se mi povede jeho dítěti nabídnout zkušenost, která by mu dovolila přijmout a zpracovat jeho vlastní, nezávislé pocity a postoje.
Klíčem k pomoci dítěti je porozumění rodiči, nikoli souhlas s tím co říká a dělá. Vedle sdělovaného, se snažím vnímat míru emočního zranění, kterou rodič, v důsledku partnerského konfliktu, utrpěl. Čím více jeho bolest prožívám a představuji, tím větší potřebu mám potvrdit „jeho pravdu“. Cítím, jak by se jemu (i mě) ulevilo, kdybych jeho vidění světa sdílel, kdybych mu vrátil nad ním kontrolu tím, že bychom oba identifikovali hlavního viníka. Čím více mě otec nebo matka přesvědčují, že oni sami se mají dobře, že nebýt druhého rodiče, tím je více pravděpodobné, že tomu, co skutečně prožívá hodně vzdálený.
Domnívám se, že v dlouhodobém horizontu o osudu dítěte nakonec rozhodne nikoli to, s kým bude trávit většinu života, ale to, do jaké míry má alespoň jeden z rodičů vědomý přístup ke svým skutečným pocitům, přáním a obavám, včetně obav ze ztráty vlastní hodnoty, ztráty bezpečí, ohrožení identity a ztráty smyslu svého dosavadního života.
Je potřeba si uvědomit, že tato schopnost není trvalá, ani každému daná. Nejen osobnostně “hraniční rodič”, ale i rodič, který je aktuálně silně traumatizován, může fungovat podle tzv. psychického ekvivalentu, kdy není mezi interní a externí realitou žádný rozdíl. V podobném osobnostním a vztahovém uspořádání se člověk k vnějším objektům (např.ex-partnerovi, k odborníkům, k dítěti, sociálním pracovníkům,….) vztahuje jako k projekcím svých vnitřních objektů a nemá k nim diferencovaný vztah. To znamená, že není schopen uznat jejich nezávislou existenci a autonomní vlastnosti, které by neodpovídali tomu, co on sám (ona sama) cítí a prožívá (vztahování versus používání vnějších objektů popsal Donald Winnicott). Osoba psychologa nebo psychoterapeuta je rodičem fungujícího v konstitučně nebo traumaticky podmíněného hraničního modu braná vážně jenom za předpokladu, že potvrzuje jeho vnímání reality. Pokud si tuto skutečnost terapeut neuvědomí, lehce spadne do pasti. Důvodů, proč někteří odborníci podobnému rodiči (vědomě či nevědomě) podlehnou, je celá řada.
Patří mezi ně , již protipřenosová potřeba ulevit trpícímu člověku tím, že mu pracovník umožní ohrožující a neúnosnou vnitřní realitu úspěšně odeslat/ projikovat do vnější reality, tím, že uvěří, že vnější realita je opravdu taková jak jí vnímá. Dalším důvodem je narcistická potřeba přijmout roli člověka, který kvalifikovaně dokáže posoudit povahu a příčiny událostí a najít objektivní pravdu o životě dítěte, a o světě obecně. Uznání a přijetí odborníka rodičem bývá spojeno i s finančním ohodnocením a někdy i s veřejným uznáním organizace/ nebo organizací, které rodiče s podobnými osudy či charakterem reprezentují (sem patří například některé neziskovky sexisticky vyhraněné proti opačnému pohlaví). Případy neprofesionálních kolegů či kolegyň, které se mediálně prezentují jako ochránci jedné či druhé zájmové skupiny známe všichni z praxe. Jiným důvodem vyhovění psychickým potřebám hraničně fungujícího rodičů může být vlastní negativní osobní zkušenost nevědomě odehrávaná ve vztazích s pacienty. Mám dojem, že jednou z příčin (podle mého názoru) častého selhávání odborníků pracujících s tzv.rozvodovým konfliktem a vzájemnou rodičovskou hostilitou, může absentující vzdělávání v oblasti dětské psychoterapie. Odborníkům (psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci,psychiatři,…..) prezentujícím se jako dětští psychoterapeuti chybí psychoterapeutický výcvik zaměřený na děti. Možná je to jeden z důvodů, proč pracovníci navazují pracovní a terapeutickou alianci nikoli s dítětem, ale s jeho rodičem (aniž by si to uvědomili). Děje se tak také z bezradnosti a nedostatku informací, jak se může s dítětem pracovat, a také proto, že rodiče samotní jsou v podobně konfliktních situacích velmi naléhaví. Obojím, jak rodiči tak profesionálovi, pak chybí v mysli pro dítě dostatečné místo. Nejsou pak překvapením ani případy, kdy se v případě rozvodové války rodičů kolegyně a kolegové vyjadřují o potřebách dítěte bez toho, aby mluvili s oběma rodiči, anebo dokonce i s dítětem.
Výsledkem podobného přístupu je znásobení vnitřního konfliktu dítěte, které zůstává navenek, ale hlavně vnitřně rozděleno do dvou, neslučitelných, potencionálně destruktivních světů.