Na děti s poruchami koncentrace (ADD, ADHD), s mimořádným IQ, nebo děti s poruchami autistického spektra se běžně nahlíží jako na několik různorodých skupin,vyžadující odlišné diagnostické, léčebné nebo výchovné postupy. Nezávislý, tedy umělými diagnostickými kategoriemi nezatížený, dětský psychoterapeut však často pozoruje, že část těchto dětí vykazuje stejné anebo podobné vzorce sociálního chování a emočního prožívání bez ohledu na přidělenou diagnozu. Tyto děti se například poměrně často projevují tzv. sociální fobií, následnou sociální izolací, neschopností spolupracovat s vrstevníky, pracovat v kolektivu, mít uspokojivé vztahy s dětmi ve třídě, projevy agresivity nebo naopak apatie, častým prožíváním nudy a prázdnoty, strachem ze smrti, z konce světa,mluvením o sebevraždě již v nízkém věku, pocity nejistoty, pochybnostmi o sobě, pocity odmítnutí a odcizení a dalšími nepříjemnými prožitky.
Proč je tomu tak? Existuje nějaký společný jmenovatel těchto problémů? Zřejmě ano, a mám na mysli několik mechanizmů týkajících se jak vnitřních (biologických) podmínek vývoje mozku, tak vnějších vlivů, během pre- a postnatálního vývoje mozku, projevujících se třeba deficitem mentalizace.
Domnívám se však, že pozornost psychoterapeuta má být ideálně zaměřena, nikoli na studování a konstruování etiologických modelů nebo klinických symptomů, nýbrž na vnitřní prožívání klienta, čili na to, jak jeho možné zvláštnosti (nechci jim říkat handicapy) formují jeho self, vnímání sebe sama a vnějšího světa.
Během terapie těchto dětí ( i dospělých klinicky občas naplňujících kategorii hraničních a narcistických poruch osobnosti), je důležité si připomínat, že jejich vnitřní svět může být plný
– smutku ze zažívaných ztrát,
– studu z přesvědčení o vlastní nedostatečnosti,
– strachu z nedostatku smyslu a cíle,
– úzkosti z chaosu, který hrozí ztrátou sebe sama a svých nejbližších,
– nejistoty z nepředvidatelnosti chování živých objektů,
– pocitu prázdnoty plynoucí z nemožnosti identifikovat s jinými osobami i s vlastními představami.
Tyto a další vnitřní (intrapsychické) prožitky je možné a nutné sdílet v terapeutickém vztahu. Ten však může být s těmito dětmi jen stěží, pokud vůbec, symbolizován.