Z klinických rozhovorů a terapií s “mými” adolescenty jsem nabyl dojmu, že snad neexistuje jiné období života, mimo stáří, kdy by bylo téma smrti člověku natolik blízké, jako v dospívání.

Období, kdy v mysli a v těle člověka “nezůstává kámen na kameni”, kdy jsou na ohraničení a stanovení vlastní identity kladeny největší požadavky, kdy končí dětství a dospělost ještě nezačala, je obdobím objevování protikladu smrti a života, podobně jako tomu bylo před nástupem “zlatého věku” latence, ale snad mnohem intenzivněji. O co více se dospívající chlapec či dívka cítí ohrožen a znejistěn ve své staré identitě, o to méně si dokáže představit svoje nové “já”. Tak, jak se mění mentální reprezentace rodičů, tak se mění vztah k vnějšímu světu, který “puberťákovi” přestává sloužit jako objekt určující jeho identitu a cenu. Svoji hodnotu si potřebuje objevit a vybudovat už nikoli pro maminku a tatínka, ale sám pro sebe. Zároveň však neví, kým vlastně je. Dochází k přebudování “ego ideálu”, který je zpočátku často tak nestálý, že se mění každou novou módou či hnutím.  V průběhu tohoto dynamického procesu, kdy se přebudovávají mentální reprezentace sebe sama, není téměř nic stálé, venku ani uvnitř. Není stálá identita, a dokonce není stálý ani život. Není náhodou, že jedním z nejčastějších příčin úmrtí v adolescenci jsou úrazy a sebevraždy. Překotné přemýšlení o sebevraždě či pokusy o ní, experimentování s život ohrožujícími aktivitami či sebepoškozování může v období totální nestálosti paradoxně sloužit k uvědomění si života a jeho ceny. Ceny, která může být ve stavu absolutní anarchie velmi nízká.  Zejména tehdy, kdy je hodnota života adolescenta odvozovaná jenom od potřeb rodičů, který jej v jednom extrému buď vůbec nemilují a nechtějí, nebo v druhém extrému se od něj nechtějí separovat a drží jej v pozici závislého neautonomního dítěte.