Už několik týdnů se s přítelem Fedorem Gálem bavíme na téma “zlo”. Při diskutování o příčinách, definicích, hranicích nebo formách zla jsem si uvědomil, že vlastně už dvacet let se zlem zabývám téměř denně. Lidé, kteří se na mě obrací se žádostí o odbornou pomoc, jsou zasaženi zlem, které se jim kdysi stalo nebo právě děje v jejich objektivní nebo subjektivní realitě. Velká část moji práce je založena na tom, že se malým či velkým klientům snažím pomoci, aby nahlédli na skutečnou podstatu toho, čeho se bojí, co jim možná ublížilo, co jim způsobuje bolest a hlavně, jak se s tou bolestí mohou nejlépe vyrovnat.
V posledních letech je moje profesní zkušenost obohacena významnou životní zkušenost, v rámci které mám možnost zažívat a sledovat, jak se někteří lidé vyrovnávají se zlem v podobě ztráty blízkého člověka, rodiny či těžké nemoci. Měl jsem štěstí potkat lidi, kteří se s objektivním zlem ve svých životech (nemocí dítěte, útokem neonacistů, okradením, ztrátou rodiny, ztrátou zdraví…) dokázali vyrovnat jinak, než bezbřehou nenávistí, agresí, neustálým stěžováním, sebelítostí, obviňováním okolí, blízkých, politiků či Boha. Namísto destruktivního nakládání s vlastní křivdou se tito lidé snaží svůj těžký úděl nést bez nenávisti a obviňování. Čím blíže tyto lidi poznávám, tím více se zamýšlím nad tím, co je odlišuje od lidí, kteří se se svým utrpením vyrovnávají tak, že jej předávají jiným, anebo si masochisticky užívají role obětí. Co rozhoduje o tom, že se jeden za svou bolest mstí a druhý dělá všechno proto, aby jí nepředával dál?
Jedna z věcí, ke které jsem dospěl byla míra “zla”, kterou osoba utrpěla. Možná se mi to jen zdá, ale mám dojem, že čím větší utrpení bylo někomu způsobeno, tím méně jej přenáší na jiné. Je to paradox, ale známí, nebo klienti, kteří zažili holokaust, anebo protiromský pogrom, necítí vůči svým útočníkům a vrahům nenávist, ani nemají snahu s nimi bojovat či jim způsobovat utrpení. Proč? Možná proto, že si svoje utrpení uvědomují a přijímají, což samozřejmě neznamená, že s ním souhlasí, nebo si jej dokonce přejí. Tito, podle mě hrdinové a hrdinky, se svým utrpením nebojují, nepopírají ho a nevytěsňují. Celou svoji energii a mysl soustředí na to, aby se s ním naučili žít, aby jej naučili lépe snášet. Svoji bolestnou zkušenost, o které dobře vědí, se nesnaží zničit, ani poslat dál, nýbrž jí napravují (reparují) například tak, že jí s někým blízkým sdílejí, a pomáhají jiným trpícím či ohroženým lidem. Je pravděpodobné, že pokud by tento způsob vyrovnávání se zažitým zlem neexistoval, lidstvo by už vyhynulo. Tradice krevní msty v minulosti skutečně vedla k ohrožení existence uzavřených etnických či sociálních skupin.
Ale co se děje v jiných případech? Co se stane, když si člověk své utrpení neuvědomuje, anebo jej popírá? Zkusme si tuto situaci představit ve vývoji dítěte. Malé dítě, dejme tomu ve věku do dvou,tří let, o svém utrpení neví. Takové dítě je “jenom” cítí, a nedokáže jej zpracovat přemýšlením, symbolizováním či neutralizací ve své mysli. Jeho hlavní psychickou obranou proti zažité úzkosti, strachu, či smutku (v pozdějším věku), je projekce a projektivní identifikace. Jedná se o nevědomý proces, při kterém dítě svůj pocit promítne do jiné osoby, která se pak stane jeho nositelem, i původcem. Podmínkou proto, aby se dítě začalo svým utrpením vyrovnávat zralými obrannými mechanizmy, je přítomnost někoho, kdo by mu umožnil emoční bolest podržet a následně uvědomit. To se může stát jen v rámci bezpečného emočního vztahu s blízkou osobou, například s tátou nebo mámou. Měl by to být VZTAH s osobou, která je schopna a ochotna negativní emoce dítěte sama zažívat a tzv. kontejnovat, to jest přijmout a transformovat na příjemnější a méně intenzivní emoce.
Pokud tuto ranou zkušenost mezi dítětem a rodičem přeneseme na trpící dospělé, můžeme odvodit, že podmínkou zamezení přenosu “zla” na jiné osoby je existence podobného vztahu v dětství nebo současnosti. Je to vztah, ve kterém jsou tyto osoby schopné nejen nahlédnout na to jak trpí, a zároveň je jim umožněno své utrpení sdílet. Sdílení pak vede k transformaci prožitku destrukce na symbol, který je bezpečný a lze ho tudíž udržet v sobě bez nutnosti jej projikovat a odehrávat ve vztazích s jinými objekty.
Takto to funguje v psychoterapii. Cyklus násilí, kdy se zlo předává z generace na generaci se přeruší tím, že jej klient s terapeutem sdílí a symbolizuje. Dostane tak šanci, přijmout a zpracovat svoje utrpení bez újmy sebe nebo svých blízkých. V životě se tak děje běžně v rámci bezpečných vztahů, v rámci vztahu s milujícím Bohem, partnerem, nebo dítětem. Někdy k tomu stačí jediná blízká osoba, která zraněnému člověku opravdu přeje dobro a neoplácí mu zlo dalším zlem.
Největším rizikem pro společnost byli a jsou lidé, kteří vyrůstají a žijí bez možností podobných vztahů. Izolované a vyloučené sociální či etnické skupiny, opuštěné a odmítnuté děti (i dospělí) jsou časovanými bombami zla.