Jedno z nejžádanějších témat pro účast na odborných konferencích a seminářích je psychického traumatu, zejména tehdy, když se vztahuje na děti. Termín „psychické trauma“ zdomácněl nejen na odborných fórech, ale i v běžných médiích. Novináři běžně referují o událostech, které způsobily lidem „těžké trauma“. Reportéři vedou rozhovory s občany, kteří jsou „psychicky traumatizovaní“ vším možným, například střelbou na ulici, krádeží kola, ztrátou příbuzného či zvýšením cen elektřiny. Četné manželky i manželé se v psychologických poradnách a na soudních stáních navzájem obviňují z „psychického teroru“ a „traumatizace“. Zástupy maminek se sociálním pracovnicím stěžují na to, že jejich dítě přichází se „ze styků“ s tatínkem „zjevně traumatizované“. Pojmy „psychické trauma“ a „traumatizace“ se libovolně zaměňují, a používají jako jakési univerzální pojmenování pro jakoukoli skutečnou čui údajnou újmu, kterou člověk druhému člověku způsobí anebo sám zažije. Tento pojmový zmatek se dá tolerovat v případě, že se jedná o spolenskou konverzaci. Nebezpečným se však stává ve chvíli, kdy jej používají lidé, kteří mají btý za zdraví a jeho ochranu ze své funkce a profese odpovědni. A to zejména tehdy, když se jedná o zdraví dětí. Pojem „psychické trauma“ je totiž primárně klinický, nikoli laický termín. Jeho hlavní význam není v konverzační nadsázce či umělecké dramatizaci, nýbrž v hledání a poskytnutí léčebných prostředků na odstranění příznaků, které psychickou traumatizaci doprovázejí anebo jí částečně způsobují.
Rozpoznání a diagnostika chorobných projevů (symptomů) charakterizujících psychické trauma u konkrétního dospělého či dítěte, umožňuje nalézt a uplatnit postupy, které zamezí závažné anebo dokonce celoživotní poškozování jeho psychického zdraví. Proces zjišťování známek psychické traumatizace vlivem psychického traumatu, vyžaduje nejen běžné „teoretické“ znalosti, ale především klinickou zkušenost s lidmi, kteří traumatem a jeho klinickými následky trpí anebo trpěli.
Na začátku náročného procesu porozumění podstaty tomuto klinického termínu, je potřeba začít jeho definováním. Potíž je v tom, že definic „traumatu“ lze nalézt nejen v laické, ale i odborné literatuře, poměrně hodně. Není se co divit. Souvislost mezi působením „traumatu“ a psychickým a hlavně tělesným fungováním, byla objevena a zkoumána již v polovině 19.století. Francouzští lékaři Jean-Martin Charcot a Pierre Janetem se staly hlavními inspirátory zakladatele psychonalýzy, který traumatický prožitek definoval jako přehnanou stimulaci lidské psychiky, která může mít půvbod jak ve vnější, tak ve vnitřní realitě člověka. Tento objev Sigmunda Freuda je aktuální dodnes, jelikož díky němu chápeme, že zdrojem traumatu nemusí být jen vnější událost, ale to, co člověk zažil v minulosti, zejména v nejcitlivějším, raném období svého života. I z mé, víc než dvaceleté terapeutické praxe s dětmi a dospělými, plyne, že míra traumatizace člověka nezávisí jen na intenzitě nebo charakteru vnější událostí nebo jejich sledu, ale hlavně na tom, jakým způsobem jsou tyto vnější vlivy prožívány a zpracovány psychickým aparátem.
Nejčastější definici psychického traumatu, která zahrnuje seznam „traumatizujících událostí“ (patří sem různé přírodní katastrofy, katastrofy způsobené člověkem, a různé nečekané události…), považuji z těchto důvodů za nedostatečnou a čístečně i zavádějící. V případě, že bude trauma definováno primárně z perspektivy jeho možné přičiny, hrozí, že se u mnohým traumatizovaným lidem nepomůže. Za největší riziko přeceňování (či podceňování) nějaké události v životě jedince považuji neposkytnutí náležité odborná pomoci.
Za příklad podcenění negativního, zjevně traumatického působení vnějších událostí na prožívání dítěte, uvádím příběh devítiletého chlapce:
Vojta se ve své ve třídě občas stával objektem obecného výsměchu. Chování některých spolužáků, ke kterým se občas přidal zbytek třídy, však, dle třídního učitele, „objektivně“ nepřesáhlo hranici běžné legrace, kterou si děti ze sebedělají. Sám Vojta si na „legrácky“ nestěžoval. Někdy dokonce působil dojmem, že si pozornost třídy sám užívá nebo jí dobrovolně vyhledává. Sám sebe, například, občas nazýval „prasetem“ a vydával zvířecí zvuky. Jednoho dne byl učitelem vyvolán před tabuli na přezkoušení. Na otázky učitele reagoval pomalu a nejistě. Po několika krátkých větách se zasekl a začal zadrhávat. V momentu, kdy se ze strany spolužáků ozval smích, rozběhl se ke dvěřím. Během pár vteřin byl nejen venku ze třídy, ale i ze školy. Po asi čtyřech hodinách toulání se objevil v zaměstnání své matky. Tam se celý roztřásl a rozplakal tak, že nebyl schopný dojít domů. Pláč nepřestal několik dalších hodin. Vojta odmítal vycházet ze svého pokoje, nechtěl se najíst a provolával, že se zabije. Následující rána neodešel ani do školy, ani na žádné aktivity. Po té, co se jej rodiče po dobrém a po zlém neúspěšně snažili vrátit do školy, rozhodli se vyhledat odbornou pomoc.
Při prvním kontaktu s psychoterapeutem se jevil jako velmi vyděšený a hluboce nešťastný. Přiznal, že několik nocí už nespál. Budily jej sny, ve kterých na něj myslivci pořádali hon jako na divoké zvíře. Při bližší exploraci terapeutem se zjistilo, že prožívá intezivní strach ze smrti, nedovede si představit svoji bodoucnost, nemá žádnou motivaci něco dělat nebo dokonce žít a cítí vůči sobě nenávist. Při konzultacích s rodiči objevil terapeut prvky pohrdání a ponižování ze strany jeho otce. Ten, měl o synovi velmi negativní mínění, cožmu dával pravidelně najevo formou slovného a občas i fyzického ponížení, které se často odehrávalo v přítomnosti Vojtových mladších sourozenců. Po jednom z konfliktů s otcem se Vojta pokusil „propíchnout“ kuchyňským nožem, který v afektu vyndal ze šuplíku. Opakující se záchvaty panické úzkosti mu znemožňovali běžné fungování celkem do doby, než začala zabírat cílená psychoterapeutická intervence a výchovné konzultace s rodiči.
Na příkladu tohoto nešťastného chlapce jsem chtěl ukázat, jak mohou být děti, stejně jako dospělí, vystavené silným traumatickým prožitků vlivem událostí, které samy o sobě nemají navenek velký význam, ani intenzitu. Rozhodně nepatří mezi ty, které by se daly označit jako „katastrofické“, anebo dokonce „dramatické“. Spouštěčem psychické traumatické reakce, která může přerůst ve vážnou post-traumatickou stresovou poruchu (PTSD), může být téměř cokoli, co u dítěte dlouhodobě a opakovaně vyvolává negativní emoce, především úzkost a neventilovanou agresi. Pocity Vojty v dané traumatické situaci, neodpovídaly jen tomu, co se mu aktuálně dělo, ale i tomu, čemu byl v minulosti opakovaně a nechráněně vystaven ze strany spolužáků, i ze strany svých nejbližších.
I zdánlivě malá událost se tedy může stát zdrojem traumatu, pokud zapadá do řetězce podobných událostí, vyvolávajících negativní emoce, především úzkost. Podstatou traumatického působení tedy není charakter vnější události, ale to, jak tyto jednotlivé události a vlivy dohromady působí ve vnitřní realitě dítěte nebo dospělého jedince. Výsledkem dlouhodobě prožívaného traumatu navíc nemusí být „jenom“panická úzkost, poruchy spánku nebo soustředění, ale také ztráta sebeúcty, nedostatek pocitu vlastní hodnoty a smyslu života. I z těchto důvodů hrozí, že se u chronicky traumatizovaných dětí zpomalí anebo zastaví jejich emoční růst, v důsledku čeho z nich vyrostou deformované, tzv.psychopatické osobnosti. V tomto smyslu můžeme podstatu psychického traumatu přirovnat a popsat na příkladu faktury.
Při metafoře traumatu jako zlomeniny, vycházím z faktu, že kost se láme pod vlivem vnější zátěže, čili buď jednorázového anebo opakovaného nárazu. Další možností je, že se zlomí v důsledku zvýšené křehkosti vlivem nedostatku minerálů. Paralela s dětskou psychikou se zde nabízí následovně. Nárazem v případě psychického traumatu dítět může být nečekaná, silně prožívaná událost, například ztráta někoho blízkého, domova či milovaného zvířete. Ta může být spojena s prožitkem ohrožení anebo stresu z fyzické bolesti. Mezi dlouhodobé zátěže bych zařadil zdánlivě méně významné menší události, které ve vnější a vnitřní realitě dítěte vyvolávají negativní emoce a zpětně psychiku oslabují. Za paralelu nedostatku minerálů v případě příliš křehkých kostí, považuji nedostatek skutečného zájmu, pozornosti a lásky k dítěte ze strany nejbližších osob.
Podobně, jako se léčí každá zlomenina, můžeme chápat i léčbu psychického traumatu. Léčba kosti začíná znehybněním, tedy fixací. Tak jak sádra fixuje kost do jedné polohy, tak odstranění vnější příčiny traumatu a umístění dítěte do bezpečného a nezatěžujícího prostředí, vytvoří podmínky pro zahojení psychiky a nastartování růstu. A tak jak se kosti během růstu dodávají potřebné minerály a kost se pak postupně zatěžuje, tak je psychika dítěte posilovaná výlučným zájmem a autentickou pozorností terapeuta (nebo jiné blízké osoby), který zároveň „pacienta“ opatrně vrací do jeho přirozeného, čili zátěžového prostředí.
Jednoduše můžeme říct, že konečným cílem pomoci traumatizovanému dítěte, podobně jako u léčby zlomené kosti, není pouze srůst, nýbrž i růst. Dobrý terapeut, či autentický dospělý, s kterým má dítě bezpečný emoční vztah, může nalomenou psychiku traumatizovaného dítěte zabezpečit, ale také zahojit a nastartovat směrem k emoční a sociální zralosti a autonomii.
(článek byl publikován v časopise Prevence,ročník 12, číslo 7)