Narodil jsem se dva měsíce před vpádem “spřátelených armád” sovětského bloku. Po padesáti dvou letech se cítím se na vrcholu svých sil a věřím, že pořád patřím do středního věku. Současná “zdravotní” situace mě nějak zvlášt neděsí. Děsí mě situace společenská. Připadá mi, že miliony vystresovaných, emočně a sociálně izolovaných, depresivních a nejistých lidí dnes určuje politickou a společenskou atmosféru více, než kdykoli během mého života. Ze zkušeností ze života v komunismu, ve kterém jsem přežil dětství i mládí, s jistotou vím, že tito lidé jsou skutečným problémem a hrozbou větší, než virus.
Do stáří mám ještě daleko. Ve světle posledních událostí se ho však pomalu, ale jistě začínám bát. Nebojím se však nemocí, a snad ani smrti. Bojím se toho, že o mě budou rozhodovat politici, který dostanou od hloupých, pohodlných, závistivých a manipulovatelných lidí veškerou moc. Bojím se, že si mě pak někdo vezme za rukojmího “vládních opatření”, které mě pod záminkou mého zdraví zbaví svobodného pohybu a podnikání. Děsím se, že mě jednou potká osud dnešních “seniorů”, kteří jsou plošně konfrotováni s něčím, čeho se bojí více, než smrti, s izolací a opuštěností. Bojím se, že mým dětem jednou někdo vezme svobodu a možnost svobodně nakládat se svým životem.
Mé dětství bylo idealistické, což neznamená, že bylo ideální. Byl jsem typickým rozmazleným frackem trpící maminky. Ta vsadila celý svůj život na to, že můj život bude bezpečnější a veselejší jako její. Jsem třetí generace válečného a komunistického teroru. Byl jsem předurčen k tomu, abych se nikdy nemusel bát, a netrpěl. Když na moji absolutní ochranu nestačila máma, poslala mi anděly a svaté. Když nestačili oni, povolala Nejvyššího. Naštěstí mě nikdo neochránil před sebou samým. Vlastní početné debakly jsem nakonec přežil a vždy jsem se z nich poučil. Byl jsem profesně i osobně na vrcholu, když se najednou kolem mě a ve mě vše zhroutilo. Nastala krize, která se dá srovnat s tou dnešní, globální. Na rozdíl od ní však všechny změny, ztráty, izolace a úzkost neprobíhaly venku, ale v mé duši. Po úmrtí manželky můj svět zmizel. Zůstal jsem sám osamělý, opuštěný a ztracený. Lidé kolem mě našlapovali, protože se báli, že mi ublíží. Hledali mě, ale nemohli najít. Byl jsem totiž ve své vnitřní karanténě.
Po pěti letech jsem už úplně jinde. Cítím se znovu svobodný a posílený. Dnešní virové drama beru jako výzvu, které mám chuť čelit. Nejsem poučen svým věkem, vzděláním, ani maminkou, ale pouze vlastním životem. Z perspektivy všech životních proher a ztrát vnímám současnou situaci jako další lekci. Lekci, kterou si chci vzít sebou do stáří. Abych nikdy nezůstal sám a moje děti bez svobody.