Před několika týdny jsem jednomu malému kamarádovi daroval silikonové gumičky na výrobu náramků. “Gumičky”, které se mezi dětmi staly hitem podobně jako “céčka” či “kartičky” hokejistů v předešlých generacích, mu udělaly obrovskou radost. Ta trvala bohužel jen do té doby, než jej maminka přesvědčila o tom že “gumičky jsou jedovaté”. Když jsem se dozvěděl, že si s nimi můj malý kámoš už nesmí hrát, byl jsem možná víc smutný, než on. Smutek se mísil s hněvem na matku, která milému klukovi z pro mne z nepochopitelných důvodů zničila opravdovou radost (kolik takových radostí člověk v životě zažije?). Nedalo mi, abych se po zdrojích jejího strachu (pokud šlo o opravdu o strach a ne o potřebu mít absolutní kontrolu nad svým dítětem) nepídil na internetu. Tam jsem našel článek referující o “jedovatých” gumičkách. Ty se měly prodávat na tržnicích jako nelegální napodobeniny těch originálních – silikonových. Jedovatost čínských kopií měla být daná vysokým obsahem ftalátů. Ftaláty jsou látky, které změkčují umělou hmotu. Pokud by se dlouhodobě dostávaly do organizmu, což se stává například při cucání a žvýkáních gumových hraček kojenci, mohou poškodit zdraví. Souvislost mezi strachem matky a odepřením radosti dítěte jsem tedy našel, ale byla to souvislost neodůvodněná. Její reakce, zřejmě podobná reakcím tisíců jiných rodičů, vůbec neodpovídala realitě.
Znám stovky příběhů, kdy rodiče doslova “šílí” kvůli nebezpečí potravinových doplňků, různých bacilů, počítačových her, či jiným biologickým, sociálním či kulturním “hrozbám”. Jejich dětičky jsou stavěny do role laboratorních myší, které smějí žít svůj život výhradně v podmínkách sterilní a bezpečné klece. Na vlně falešného zájmu o děti, který je spíše zájmem o zbavení se své vlastní úzkosti, se vezou školy, média a podnikatelé. Každému je při tom ukradeno, že lékařská věda naprostou většinu obav omnipotentních rodičovských (nejčastěji mateřských) autorit, neustále vyvrací. Bezpečnost a zdraví dítěte se staly zaklínadlem, před kterým si poklekne veškerý rozum i logika. Výsledkem tohoto vývoje jsou pak chlapci a holky, které si nedokážou spontánně hrát, ani žít, které jsou pasivní a trpí různými fobiemi a úzkostmi.
Na příhodu s gumičkami jsem si vzpomněl před pár dny v souvislosti s hroznou tragedií devítileté holčičky. Tu měl dle médií (s kterými policie spolupracovala nepřiměřeně těsně) zneužít a zavraždit její příbuzný, bratranec její maminky. Reakce místní komunity rodičů, škol a politiků se v prvních hodinách tragédie zdála být adekvátní a přiměřená. Ačkoli nevím, kdo, co a jak dětem vysvětloval, či nevysvětloval (což je zásadní otázka) bezpečnost každého z nich byla (a je) nejvyšší prioritou. To, že bezpečnostní opatření nezmizely ani po rychlém objevení pachatele, však považuji za hysterii. Policejní a rodičovské hlídky, odvoz dětí do škol a ze škol, strašení devianty a vrahy a vytváření pocitu ohrožení smrtelným nebezpečím podle mě způsobí více škody, než užitku. Jak daný případ, i statistiky, jednoznačně potvrzují, největší nebezpečí na děti číhá ze strany těch, které dobře znají. Bratranci, strýcové, dědové či nevlastní otcové jsou nejčastějšími pachateli sexuálního násilí na dětech, nikoli neznámí pobudové číhající ve křoví. Obraz, před kterým holčičku, dle vlastních slov varovala její maminka, zjevně nezafungoval.
Vytváření obrazu světa plného násilníků a vrahů nevede k větší bezpečnosti dětí, pouze k úzkosti v důsledku projikování nejstrašnějších fantazií do vnějšího světa. Ten se pak nestává světem, který táhne, je dobrý a do kterého chce dítě vrůst a patřit. Takový svět se mění ve zdroj neurčitého, někdy intenzivního strachu, před kterým se lze schovat pouze na jedno místo. Do připravené, vydezinfikované klece.