Na zastávce tramvaje jsem dnes potkal muže, který si nahlas stěžoval a nadával kvůli kluzkému povrchu ostrůvku. Můj, vinou mé profese, nechtěně empatický výraz v něm zřejmě posiloval potřebu otevřeně projevit svojí hlubokou nespokojenost s počasím, sněhem, ledem, ročním obdobím, cestáři, s pracovníky magistrátu a se samotným “Nejvyšším”, ať už to byl kdokoli.  

“To je vrchol, MY se tady můžeme pozabíjet a JIM je to jedno!”, rozčiloval se předemnou a na svých letních botách s gumovými podrážkami předváděl jak to “opravdu šíleně” klouže.

Hned po té, co jsem hbitě naskočil do dvaadvacítky, začal jsem si jej představovat ve stavu dítěte. Často si totiž své dospělé klienty tímto způsobem představuji, abych měl bližší představu o tom, v čem vyrůstali a co v dětství možná zažívali. Tramvajového rebela, jak jsem si nešťastného chlapíka dodatečně pojmenoval, se mi dařilo vidět jako žáka třetí třídy, který přinesl domů špatnou známku. Představoval jsem si jeho pocity, když na něj tatínek nebo maminka řvou, že je nezodpovědný darebák, že se na něj nedá spolehnout, že je líný a na ničem mu nezáleží. Vciťoval jsem se do jeho pocitů studu a ponížení. Představoval jsem si strach chlapce z trestu rodičů a možné obavy z toho, že nikdy nic pořádného v životě nedokáže a bude zcela závislý na lidech, kteří ním opovrhují a nemají jej rádi.   

Musí být úlevné, když člověk občas vrátí vinu tomu, komu patří. Alespoň přeneseně.