Před pár dny jsem se vrátil z pochodu z Osvětimi do Žiliny. Zúčastnilo se jej asi 100 lidí z Čech, Slovenska, Polska, Velké Británie, Izraele, USA, Maďarska a Kanady. Nejmladšímu účastníkovi bylo patnáct, nejstaršímu 75 let. I oni šlapali 140 km po stopách dvou hrdinů, kterým se v dubnu 1944 podařilo z koncentračního tábora utéct s cílem informovat svět před průmyslovým vražděním části lidstva. Na útěku jim tehdy pomohly desítky lidí s nasazením vlastního života a životů svých rodinných příslušníků. I díky nim pak mohli Alfred Wetzler a Rudolf Vrba vypracovat ve sklepě židovského starobince v Žilině podrobnou zprávu o tom, co se děje s lidmi, kteří jsou po desetitisících odváděni do transportů.
Představitelé Američanů, Britů a Rusů měli jejich zprávu k dispozici již na jaře a v létě 1944. Zcela jí ignorovali, ačkoli její věrohodnost byla z jiných zdrojů potvrzena. Lidé v koncentráku pro ně nebyli nebyli žádnou prioritou, možná proto, že většina z nich byli židé. Nacisté tak mohli v systematickém vraždění desetitisíců žen, dětí a mužů denně dál volně pokračovat. Ve vraždění nepolevili, ani když se jim na frontě přestalo dařit. Plynové komory byly v provozu i v posledních dnech války.
Dnes, na prahu svobodné, bohaté a rozmazlené Evropy denně umírají desítky dětí a jejich rodičů. Utíkají z míst, kde je naděje na život nižší, než na přeplněném člunu ve středozemním moři. O podmínkách, z kterých prchají toho víme dost. Nepotřebujeme žádné uprchlé vězně, aby nám předali tajnou zprávu, stačí kliknout na internet. Přesto je nazýváme “nelegálními emigranty”, čili zločinci.
Pokud se jim podaří přežít tisíce kilometrů útrap, uvězníme je v detenčních táborech. Tam je zbavíme veškerých osobních věcí a dáme jim jídlo, které nesmějí jíst. V “nejlepším” je pak roztřídíme na hodné křesťany a zlé muslimy. Ty pak pošleme zpátky do pekla a vyhlásíme boj proti jejich kostelům. Protože k nám údajně nepatří. Tak, jak do Evropy neměli patřit židé před 70 lety.