Slavný britský psychoanalytik Donald W. Winnicott kdysi objevil v lidské mysli místo, kde sídlí hra, kultura a veškeré symboly. Prostor, který nazval třetím, intermediálním nebo přechodovým prostorem, vyplňuje vzdálenost mezi matkou a závislým dítětem. Hra, představy a fantazie, které v přechodovém prostoru vznikají a objevují, umožňují dítěti tolerovat a přežít jak absenci matky, tak agresivní a destruktivní emoce směřované proti ní. Dítě se tak svého hněvu a nenávisti může bezpečně zbavit a zregulovat natolik, že si zachová životně důležitý vztah a může růst. Přechodový prostor jej, a jeho nejbližší “objekty”, chrání před fatálními důsledky negativních emocí, které může prožívat dál v neškodné – SYMBOLICKÉ podobě.
Žijeme v době, která je plná symbolů. Nápady, znamení, znaky, sochy, různé, navzájem si odporující ideje. Mezi ideou a ideologií je podobný rozdíl, jako je mezi sochou člověka a skutečným člověkem. V poslední době se však zdá, že rozdíl mezi symbolem a činem, nebo mezi fantazií a realitou je čím dál méně zřetelný. Ničíme a shazujeme sochy, jakoby se socha nějakého panovníka či státníka nemohla stát symbolem všeho, co daný člověk dělal anebo si myslel. Nositelé jiných názorů, včetně novinářů se stávají oběťmi násilí, nikoli kvůli svým činům, ale kvůli svým názorům a jejich symbolům. Právě těm symbolům, které společnost zoufale potřebuje k tomu, aby zregulovala svoji frustraci, hněv či strach, namísto toho, aby je pak odehrávala v akci. Při tom víme, že omezování svobody tisku způsobuje potlačování myšlení, stejně jako omezování umění způsobuje omezení emocí a představivosti. Představivosti, která nám dovoluje odžívat si nejtemnější emoce a přání v bezpečné podobě.
V situaci, kdy rozzlobení a vyděšení policisté střílejí do vyděšených a rozzlobených lidí, nemůže být žádná emoce a fantazie zcela bezpečná. Jakoby jsme se pomalu, ale jistě začínali bát, zda to, co si myslíme a cítíme, a to, co si myslí a cítí jiní, nepovede k nějaké akci, psychoanalyticky řečeno, k odehrání. Zdá se, že potřebný “přechodový” prostor pro reflexi a regulaci všech našich smysluplných, nesmyslných, nenávistných či milujících nápadů se možná zužuje natolik, že si už nedokážeme jenom HRÁT.
“Slova, slova, slova”, stěžoval si Hamlet. Kéžby u nich byl zůstal…