Před pár dni jsem se vrátil z malého Maďarska. Z malého proto, že pro mnoho Maďarů je jejich skutečnou vlastní Maďarsko velké, zahrnující značnou část sousedních zemí. Nálepky na autech s historickou mapou Uherska, kopie starých map na zdech restaurací a domácností, přehlušují výroky politiků  “malé” maďarské vlády.

Je zajímavé sledovat, jak se láska ke svému národu, kterou osobně považuji za druh osobního a kolektivního narcismu, rychle přemění v nenávist, když se nabídne vhodný kandidát. A není těžké uhodnout, kdo je v současnosti největším kandidátem na nenávist. Nenávist proti emigrantům se šíří i z pražského hradu, ale zřejmě málokde má takový ohlas a vládní posvěcení jako v Maďarsku. Orbánova vláda rozdává nenávist a  strach v přímém přenosu z médií, i z bilboardů. Kdyby ti vyhladovělí a vyděšení “zločinci” rozuměli maďarsky, přečetli by si například, toto, “Maďarské reformy fungují. Lidé nechtějí v Maďarsku emigranty”. Anebo:  “Emigranti nám snědí práci”. Ve veřejnoprávním rozhlase by si vyslechli ústavního právníka, který tvrdí, že pomáhat emigrantům je nezákonná činnost. I když  maďarsky neumějí, nepohostinnost a nepřátelství ze strany úředních orgánů zažívají na vlastní kůži denně. 

Zdá se, že vzpomínka na emigrační vlnu v 56.roce, kdy západní Evropa poskytla domov statisícům maďarských běženců, najednou  vybledla. Není divu, vždyť maďarská vláda se od Evropy a USA distancuje dlouhodobě a promyšleně. Jako Maďar si tak lámu hlavu, kam vlastně teď moji krajané patří. A kam budou patřit za deset-dvacet let? Vysoké ploty před skutečnou malostí neochrání. Bez ohledu na to, jak živý a úředně posvěcený by sen o velikosti byl.